Před několika dny spatřil světlo světa český překlad knihy amerického teologa a filozofa Jay Byrd McDaniela „O Bohu a pelikánech“ s podtitulem „Teologie úcty k životu.“ Jedná se o významný počin. Poděkovat za něj je třeba jak překladatelům (Petr Macek a Jan Zámečník) tak nakladatelství Biblion, neboť zpřístupňují českým čtenářům dílo z ranku těch, kterých v naší domovině stále není dostatek (eko-teologie, feministická teologie atd.). Zároveň také upozorňují na významnou osobnost. McDaniel je v současné době emeritním profesorem Univerzity svobodných umění (Hendrix College) v americkém Arkansasu. Myšlenkově navazuje na Johna Cobba mladšího (*1925) a širší tradici procesuálního myšlení Whiteheadovského stylu. Sám se považuje za konstruktivního teologa, usilujícího o holistickou teologii těsně spojenou se spiritualitou úcty ke všemu živému. Snad proto je McDaniel znám nejvíce jako eko-teolog. A není divu, protože jeho knihy splétají dohromady impulzy z aktivismu za práva zvířat, feministické teologie, buddhismu, křesťanství a mnoha dalších oblastí, přičemž jejich pojivem je procesuálně-vztahové myšlení. Pro McDaniela totiž všechno souvisí se vším a jeho texty navíc ukazují, že toto známé rčení nemusí být vždy jen prázdným klišé. V jeho případě tomu tak rozhodně není. Důraz na radikální vztahovost se tak promítá do jeho děl z oblasti náboženství a ekologie, mezináboženského dialogu (zejména křesťansko-buddhistického) či spirituality ve věku konzumu. Doufejme, že vydání knihy „O Bohu a pelikánech“ zvýší apetit českých čtenářů i odborné veřejnosti v těchto oblastech a třeba se tak dočkáme překladů některých dalších McDanielových knih.
Jestliže lze McDaniela nazvat prvním apoštolem biocentrické spirituality, je kniha „O Bohu a pelikánech“ bez nadsázky jejím evangeliem. Biocentrická spiritualita je především oslavou života na zemi vycházející z vnitřní citlivosti k veškerému stvoření – citlivosti, která ústí do postoje úcty, soucitu a péče vůči všem a všemu v rámci světa vnímaného jako jeden celek. Základem biocentrické spirituality stojí biocentrické (a také panenteistické) chápání Boha jako Života s velkým „Ž“, tedy Stvořitele – zdroje veškerého života (kapitola 1). Z takového pojetí Boha vychází biocentrická etika jako způsob života respektující principiální dobrotu stvoření (Gen. 1, 31), neboť vše, co bylo stvořeno, je Bohem přijímáno a milováno ve své jedinečnosti (kapitola 2). To však automaticky neznamená stejnou ontologickou hodnotu jednotlivých obyvatel biosféry (biocentrické egalitářství), ale ani to, že vše živé je zde proto, aby sloužilo naplnění všech tužeb a potřeb člověka (antropocentrické utilitářství či voluntarismus). McDaniel si toho je vědom a snaží se o střední cestu mezi těmito dvěma extrémy. Tou má být v jeho pojetí právě biocentrická spiritualita (kapitola 3), která má člověku sloužit k uvědomění si jeho skutečného místa ve světě; tedy k uvědomění si jeho těsného sepětí s celkem přírody a toho, že svět má hodnotu sám o sobě a všichni jeho obyvatelé jsou každý svým způsobem užiteční a důležití. Při tom McDaniel neváhá použít inspirace jak z křesťanství (např. František z Assisi, Augustýn či Irenej), tak z mimokřesťanských náboženství (buddhismus, náboženství původních obyvatel Severní i Jižní Ameriky, Afriky či Asie). Zvláštní důležitost pro biocentrickou spiritualitu pak má buddhistické učení o „prázdnotě“ (s. 145–172). Biocentrická spiritualita v McDanielově podání znamená především lidský vztah k Zemi (psáno s velkým „Z“), který ale může mít nejen formu prostého vědomí naší zakořeněnosti, ale také formu smyslové či přímo erotické lásky k Zemi chápané jako Boží tělo.
„Když cítíme, jak nás přitahuje zdravá půda – když se těšíme jejím dotekem, její vůní, jejím vzhledem – tehdy objímáme samého Boha, jehož tělem tato půda je. Když dýcháme čerstvý vzduch – když pociťujeme požitek z nádechu a výdechu – tehdy dýcháme samého Boha, jehož tělem tento vzduch je. Když pijeme čistou vodu – když v ústech vychutnáváme její svěžest – tehdy pijeme samotného Boha, jehož tělem tato voda je. A když navštívíme divočinu – když cítíme puls života neovládaného lidmi – navštěvujeme samotného Boha, jehož tělem tato panenská příroda je. Když se naše smysly přimknou k půdě, vzduchu, vodě či panenské přírodě, přimykají se k Bohu. Biocentrická spiritualita může být spiritualitou doteku, zvuku a vůně právě tak jako mysli. Dovolí těmto smyslům, aby se samy staly místy duchovního povznesení, a bude nahlížet duchovnost jako něco, co není od tělesnosti odtrženo, ale je v ní imanentně přítomné (s. 143–144).“
Biocentrická spiritualita vycházející z biocentrického chápání Boha a etiky ústí podle McDaniela do post-patriarchálního křesťanství, v jehož základu stojí ne-androcentrická teologie (kapitola 4) inspirovaná zejména různými odstíny teologie feministické. Jedná se o tvořivý (a také odvážný) pokus o vybočení ze zaběhnutých vzorců teologického myšlení. Za to byla kniha „O Bohu a pelikánech“ pochopitelně chválena i kritizována. Nepřichází totiž jen s nějakou novou teorií, ale vyzývá své čtenáře ke změně smýšlení a k vyvinutí úsilí směrem k nové vizi křesťanského života ve světě, aby bylo skutečným „světlem světa a solí země“ (Mt 5, 13–16). Kniha své čtenářky a čtenáře konfrontuje s jejich vlastním postojem k ž(Ž)ivotu a volá je k angažovanosti i osobní proměně. Jak píše ve svém doslovu Jan Zámečník: „Je to dílo pro všechny, kdo touží mít kořeny i křídla, kdo chtějí milovat Boha, svět a smrtelníky (s. 279).“ Vlastně je potřeba dodat, že i když závěrečná část knihy nese název „Doslov“, jedná se spíše o odbornou (přitom čtivou) studii, která čtenáře uvádí do McDanielova díla a zasazuje jej do širších souvislostí širokého proudu procesuální filozofie a teologie.
Závěrem musím vyznat, že tento krátký text vznikl z radosti nad tím, že kniha, která mne před lety značně oslovila, vyšla nyní i ve svém českém překladu. Považuji totiž McDanielovu teologii za velmi inspirativní a jsem zvědav, jak u nás bude přijata. Osobně považuji publikaci „O Bohu a pelikánech“ za knižní událost roku, a proto bych ji také rád doporučil pozornosti českých čtenářů.