Na okraj jmenování nového arcibiskupa

Arcibiskupský palác v Praze
Autor: Wikipedia.org / Sokkk y / Creative Commons

Zkouším se na jmenování nového pražského arcibiskupa, jehož osobnost i dílo by měly vyvést místní církev z krize a začít zpracovávat a žít agendu, kterou již řadu let promýšlí papež František, dívat z jiného úhlu. Jde o pohled z druhé strany, z laického prostředí, které nemá na fungování a život církve za bývalou železnou oponou téměř žádný vliv. Kladu si proto tuto otázku: Jak se asi musí cítit člověk, který se stane arcibiskupem zmenšujícího se společenství katolíků, které je – stejně jako společnost, kterou obývají – rozděleno do míry, která je doslova bolestivá? Jak se asi musí cítit člověk, který bude vystupovat jménem církve za členy Božího lidu své země, laiky, kteří sice tvoří naprostou většinu členů místní církve, ale kteří fakticky nepodléhají žádnému korektivu a mohou veřejně žít a deklarovat svou víru, potácející se tu a tam až v extrémních pozicích hardcore katolicismu a funky orientovaného křesťanství?

Představte si, že vás někdo učiní představitelem vnitřně poněkud rozloženého společenství, jehož symbolickým reprezentantem budete, ale které můžete (vyjma lidí v klerickém povolání) ovlivňovat v podstatě jen příkladem vlastního života a slovem, a to více méně jen na dálku. Ve vztahu ke členům biskupského sboru jste kolega, a tak trochu nadřízený, ovšem ne ve smyslu vojenské štábní kultury, abyste rozdával rozkazy a čekal na jejich vyplnění. Mnozí od vás čekají okamžitou proměnu nejen vašeho úřadu, ale také lidí kolem vás. Zázraky na počkání, nejvýše do dvou dnů, jsou leitmotivem toho, jaké zprávy se k vám dostávají. Ostatně řadu let jste již byl biskupem, tak víte, o co jde, co můžete čekat a jak asi budou vypadat léta následující. Důležitým prvkem, který se netýká jen zemí za bývalou železnou oponou, je erodující pouto mezi biskupy a Božím lidem, a tedy jak laiky, tak lidmi v duchovním povolání. Z mé osobní zkušenosti s lidmi žijícími svoji víru v církevním prostředí vím, že pokud vám čas a životní podmínky nedovolují, abyste se alespoň několikrát v roce zúčastnili velkých náboženských slavností, nemusíte biskupa potkat tváří v tvář i několik let v kuse. Ostatně i od kněží zaznívají svědectví, že vidět svého biskupa na Zelený čtvrtek je někde privilegium, jehož se v běhu všedního dne nedostane všem. Při stále se rozšiřujícím nomádním způsobu života je běžnější, že si věřící člověk adoptuje svého biskupa nebo arcibiskupa z úplně jiné země a kulturního a jazykového prostředí. Je to zvláštní? Nemyslím si.

Nezdá se mi také, že by kromě úzké skupiny politiků a politických lobbistů byl post arcibiskupa takovým ternem, aby se u něj netrhly dveře s politickými delegacemi, nepočítaje v to ovšem politické a kulturní osobnosti ze zahraničí a lidi z diplomatického prostředí. Neříkám, že by proto mohl vstávat už v devět a v županu si do oběda říkat z básní (mám za to, že až mnoho hodin poté, co vstane, zakokrhá kdesi na Břevnově kohout). Přesto se mi zdá, že jsou lidská očekávání i pro výkon této služby velká, nerealistická a v mnohém přeceňovaná. Vkládat naděje do jediného člověka (v reziduu určitého kultu osobnosti; beránek, který se za nás obětuje a udá směr), který nás – tedy ty, kteří v něj tu naději vkládají – ani nezná, ani nemá sebemenší možnost ovlivňovat (než svým osobním příkladem a slovem na dálku), je třeba fakticky odmocnit jistě dvakrát, ne-li desetkrát.

Na okraj jmenování nového arcibiskupa

Pražský arcibiskup Dominik Duka
Autor: Člověk a víra / Lucie Hornikova

A teď z druhé strany. Stane-li se arcibiskupem člověk ražení papeže Františka a bude-li chtít papežovu agendu (mezi níž patří třeba důrazy na tzv. teologii něhy nebo pozitivní vztah k přírodě a životnímu prostředí) šířit v místní církvi, jak moc mu budeme naslouchat a do jak velké míry se mu nabídneme jako Boží nástroje, jako Hospodinovy ruce, jako pokorní vykonavatelé jeho myšlenek a vizí? Rozhodne-li se učinit tuto agendu centrem své služby a bude-li o ní hovořit i mezi bratry biskupy, nakolik mu budou naslouchat, a nakolik ti z nich, pro které je „největší tragédie“ posledních dvou covidových let ne to, kolik lidí zbytečně zemřelo a jak velké množství křesťanů „uvěřilo“ proti-covidové propagandě, nýbrž to, že „diecéze zchudla“? Pokud uváží, že by se chtěl přestěhovat z prostředí arcibiskupského paláce dolů do Prahy, nebo dokonce na její okraj, kde má být ku pomoci i lidem bez víry úplně stejně jako obci církevní, kdo z nás mu přijde – obrazně řečeno – pomoct se stěhováním? Když nový arcibiskup povolá kohokoliv z Božího lidu k výkonu jakékoliv služby, ať už v centru hlavního města nebo ve Tchořovicích, půjdeme s nadšením vstříc novým výzvám? Když někoho požádá, aby ve svém volném čase objížděl venkovské farnosti s nedělní školou a duchovním povzbuzením a jezdil raději obyčejným autem o zdvihovém objemu 875 cc, udělá to bez reptání, vzdávaje se pro dobro společenství svého daily Dodge Challenger Hellcat s pěkně předoucí motorovou jednotkou 6.2 litru Hemi V8? Projeví-li nový arcibiskup přání, abychom mu pomohli ve střednědobém časovém úseku přejít k pastoračnímu stylu zemí za Alpami, a vyvázat se tak z poněkud šedého až temného prostředí nadalpského, kdo se nabídne jako první a už teď je předběžně připraven a v pohotovosti? A když si bude nový pražský arcibiskup přát, aby v jeho novém týmu bylo 50 % žen, kolik katolických mužů umožní svým manželkám a partnerkám, aby se mohly tomuto Božímu dílu věnovat naplno a stát se součástí toho, co přinese kairos?

Asi každý z nás má „svého“ favorita, kterého by rád na tomto služebném postu viděl. Někteří se na oběžné dráze svého kariérního postupu ani netají, že by to už zítra jako vzali. Mezi českými a moravskými biskupy jsou nepochybně tací, kteří „nabídku“ stát se pražským arcibiskupem s uvážením a pokorou odmítli. Zdá se mi, že ti, kteří by případné jmenování přijali, by v jádru tuto službu vykonávali tak jako svoji službu předešlou. Mezi kandidáty-kněžími je opravdu několik málo osobností, které by – i třebas jen v přechodovém období – dělaly věci způsobem, jako když papež František zacílil svou vůbec první apoštolskou cestu k uprchlíkům na ostrově Lesbos, anebo když se dal odvézt do jednoho z největších římských slumů, aby následně k prohlídce pozval i kardinály, z nichž někteří po léta neopustili hranice Vatikánu. Nakolik by to pro ně ale byla křížová cesta, se lze jen domnívat. Z osobní historie těch biskupů, kteří své jmenování přijali z určitého nezbytí, a nakonec se stali zajatci úřadu, o němž měli patrně mnoho iluzí, je zřejmé, že ani respektovaní učitelé duchovního života, kteří za to, kým jsou, ručí desítkami let úspěšné a oceňované služby, nemusí ustát tlak, který tato služba na člověka vytváří. Důležité pro porozumění toho, co je třeba a co je reálné, je rovněž historické zkoumání církve po r. 1948, církve v podzemí i církve v exilu, které nám pomáhá postupně odkládat růžové brýle, jimiž se díváme, a které zhodnocuje život, nasazení a dílo i těch osobností církve, které zůstaly poněkud zapomenuty.

Domnívám se, že hmatatelná změna místní církve musí vzejít od těch, kteří tvoří její většinu, a tedy laičtí věřící se všemi svými rozdílnými politickými, kulturními a duchovními preferencemi. V regionu, který obýváme, tvoříme i v duchovním ohledu jakýsi střed Evropy, pomezí mezi typem konzervatismu předválečného a meziválečného období, a křesťanstvím, vyplněným nároky věřících, kteří si z církevního prostředí udělali nákupní středisko duchovna, které tu lze pořídit zdarma, a ze služebníků zaměstnance, jež lze úkolovat a zahrnovat závějemi očekávání. V roce 1986 publikovaly exilové Studie článek kardinála Dominika Duky nazvaný „Církev dnes: Pokus o přehled situace“ (in Studie, II‒IV/1986, č. 104‒106). Nastínil v něm situaci, o které mluví dost podobně i v posledních letech třetího tisíciletí. Mnohé z toho, o čem ve svém textu píše, se děje i dnes, v r. 2022. A třebaže se naprosto změnily podmínky všedního života, tužby, přání a naděje Božího lidu se nezměnily. Nový arcibiskup bude sloužit v církvi a společnosti, která je (středově) odlišná od kultur a civilizačních typů Západu a samozřejmě také Východu. Kdyby přišel z úplně okrajových míst, z venkova nebo ze zahraničí, musel by se dlouhý čas adaptovat na prostředí, které je v mnohém zvláštní. Když se novým arcibiskupem stane někdo ze současných biskupů, bude muset svoji dosavadní praxi obhájit navíc i před sekulárním světem, k němuž je z titulu své služby povolán pravidelně, odvážně a hlasitě mluvit. Daleko podstatnější ale je, aby ne on, ale ti, kteří za několik generací přijdou na jeho místo, našli v pyramidální struktuře církve (přirozeně postavené špičkou dolů) Boží lid, z něhož takový arcibiskup vzejde a kterého budou následovat tam, kam ve víře ve vzkříšeného Krista půjde. Děkuji pražskému arcibiskupovi za léta, která sloužil, a děkuji i tomu z kandidátů, který se v příhodném čase stane novým arcibiskupem a překvapí nás podobně, jako nás už pár let překvapuje papež František.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.