Seznamka
Vladimír Putin a papež František v roce 2019
Autor: CNS / Paul Haring
Z toho, co každý den od papeže Františka čtu, vidím a slyším, jsem přesvědčený, že ví, co je to válka, jaké má oběti, jak strašná a nespravedlivá umí být a že má své mučedníky. Ví, jak vypadá svět prosycený hrubostí a násilím. Proto také ustavičně vyzývá k ukončení všech válek, a proto při svém pontifikátu navštívil místa, kam vás cestovní kanceláře nevezmou.
Nemám to statisticky podložené, ale papež je z titulu své služby také literární autor, který toho v objemu napsal doposavad možná víc než slavný Umberto Eco. Od února roku 2022 se součástí jeho každodenní agendy, kterou z pozice římského biskupa a nástupce apoštola Petra oslovuje celý svět bez výjimky jediného kontinentu, jediné země, jediného města, jediné vesnice a jediné samoty, stala ruská útočná válka na Ukrajině. ¨
Dvojí papež. Papež novinových zkratek a reálný František z masa a kostí
Je smutné, že se z papežových vystoupení, která trvají třeba 20 nebo 60 minut, objeví v novinové zkratce pět vět, a navíc katastrofálně přeložených. S hlubší reflexí jeho textů, které jsou k dispozici ještě týž den a které bývají obsáhlé, si hlavu láme jen málokdo.
Nejen české jazykové prostředí se tam, kde se papež František a církev ještě vůbec berou vážně, rozdělilo v hrubých obrysech na dvě skupiny. Jedna s tím, jak se papež staví k této barbarské válce, souhlasí. Papež, který je zároveň suverénem státu Vatikán a jemuž díky historickým konotacím formálně náleží desítky různých církevně-politických titulů a beneficií, podle této skupiny dělá vše nebo skoro všechno, co by měl jako papež dělat. Druhá skupina naopak vyjadřuje kolísavou míru kritiky a odporu vůči tomu, jak je František měkký a nejednoznačný v odsouzení válečného zločince Putina a obyvatel (systému), kteří ho drží nad vodou, a jak málo pro ukončení této války dělá. Při uvažování o těchto dvou pozicích mě zaujal článek Petra Kratochvíla, odborníka na náboženství a mezinárodní politiku, který nedávno vyšel pod názvem „Papež František a „štěkající NATO“. Proč papež nerozumí válce na Ukrajině?“. Nevím, je-li možné se dokonale orientovat v každé válce. V té, která aktuálně zuří na Ukrajině a která ohrožuje i náš svět, se papež, myslím, orientuje dobře.
Jelikož sleduji papeže Františka v italském jazykovém prostředí pod drobnohledem a zároveň se nezdráhám zasadit jeho aktuální postoje do širšího kontextu jeho papežské služby a toho, jak je papežský pontifikát dnes chápán, domnívám se, že silné výroky a myšlení, odsuzující papeže jako slabého, jako Putinova kolaboranta, jako levičáka až komunistu, nebo dokonce jako Putinova agenta placeného z fondů GRU, jsou přinejmenším nespravedlivé. Vnitřní potřeba, obvykle motivovaná pozitivně, vidět papeže Františka v khaki klerice na ukrajinském bojišti s Javelinem nebo Stingerem, anebo ho vidět stát na římské Piazza del Popolo s rukama roztaženýma do podoby kříže, jak to za druhé světové války dělal Pius XII., a burcovat k okamžité aktivaci jaderného potenciálu Západu, svého uskutečnění nedojde. Tahle naděje je marná. Usvědčovat ho z toho, že vyzývá, aby se ukrajinské armádě hic et nunc nedodávaly žádné další zbraně, je zbytečné. Papež a jeho okolí přece ví, že se Ukrajinci nemohou bránit proti genocidní válce březovými pruty a praky. S ohledem k jazyku, který si drží určitou míru diplomatické otevřenosti a zároveň je stále symbolický, je třeba číst například jeho vyjádření, že míru nepomohou dodávky „dalších a dalších zbraní“ (v novinových zprávách upraveno jen na „další zbraně“), což nejen podle mého mínění znamená, že ve fázi války, kdy to papež řekl (zhruba před měsícem), je třeba využít všech dalších prostředků vedoucích k příměří nebo k míru. Neznamená to ovšem, aby Ukrajinci kapitulovali, dali Putinovi to, co po nich požaduje, a stali se na další století otroky jeho bludných imperiálních snah. Kdyby chtěl papež říct, aby Ukrajinci složili zbraně, řekl by to, myslím, docela jasně a bez vytáček. Proč by to ale dělal?
Pročítal jsem si řadu textů, proslovů, dopisů, homilií, exhortací, rozhovorů a diplomatických nót, které posílali Jan XXIII., Pavel VI. a sv. Jan Pavel II. za železnou oponu. Přečetl jsem si řadu respektovaných titulů o vztahu Vatikánu k politice Sovětského svazu a o vatikánské Ostpolitik, ale nikde jsem nenašel explicitní výzvy, aby vojenská uskupení Západu reagovala například na karibskou krizi nebo na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa vojenským útokem a dalším hromaděním zbraní. Vatikán volil vůči komunistickým vládám různé strategie, vědom si toho, že za oponou žijí desítky miliónů rukojmích, z nichž část se stále hlásila ke katolické církvi nebo k jiným církvím. Když se na Druhém vatikánském koncilu ve velmi ostrých a složitých debatách diskutoval postoj církve vůči tzv. vědeckým zbraním (viz například Gaudium et spes, čl. 81), tzn. vůči jaderným zbraním, koncilní otcové rozhodovali mezi dvěma verzemi závěrečného dokumentu. V diplomaticky náročných jednáních, v nichž vynikl postoj bývalého člena 82. divize armády Spojených států a pozdějšího arcibiskupa v New Orleans Philipa M. Hannana, nakonec zvítězila formulace, že mravně defektní je použití jaderných zbraní, nikoliv ale jejich vlastnění. Koncil nemluví o reformě „zbraňového potenciálu“ jednotlivých států, ale o „reformě srdcí“, která jediná může vést k trvalému míru, a tedy i k odzbrojení. Není jistě náhoda, že otázku vlastnění a použití jaderných zbraní probíral papež František 4. května tohoto roku při svém setkání s japonským ministerským předsedou Fumio Kishidou. V něm, právě na pozadí války na Ukrajině a vzhledem k japonským zkušenostem s jadernými bombami shozenými na Hirošimu a Nagasaki, připomněl vizi o budoucím jaderném odzbrojení i o „nemorálnosti“ jaderné zbraně vlastnit. Možná to leckoho nepotěší, ale co bychom chtěli od papeže slyšet?
Kirill a František, civilizace a kultura
Podívejme se na symbolické setkání papeže Františka s moskevským patriarchou Gunďajevem, který se po léta pod jménem Kirill živí jako svrchovaný vládce ruského pravoslaví. Nakolik jsem četl jeho „myšlenky“ například o čečenské válce, je mi jasné, že své názory o svatém Rusku, které na Ukrajině bojuje proti „homosexuálnímu a dekadentnímu Západu“, nezmění. Přesto je to ale hlava pravoslavné církve v Rusku, která se na věřící tak nějak zvykově dívá jako na nevolníky, kteří bez reptání plní jeho rozkazy. I papež František i Gunďajev ví, že druhý jmenovaný byl a patrně ještě je agentem ruské tajné služby a že tímto prizmatem bychom se měli dívat na to, co dělá při opulentních bohoslužbách v chrámu ruských ozbrojených sil Kristova Vzkříšení v Kubince. V historicky druhém setkání s Kirillem (první se uskutečnilo v r. 2016 na Kubě), které probíhalo virtuálně na dálku, přečetl Kirill naslouchajícímu Františkovi traktát o tom, jak to je se Západem špatné a proč je dobré, že se Putin vydal na Ukrajinu na trestnou a loupežnou výpravu. Ačkoliv z tohoto setkání neznáme skoro nic než to, co v několika větách prozradil sám papež, víme, že přes všechno, co bylo napsáno výše, s ním jednal jako s legitimní hlavou ruské pravoslavné církve, která má doposud zásadní vliv na ostatní pravoslavné církve v Evropě a ve světě.
Ilustrační foto: Papež při audienci rozvinul ukrajinskou vlajku (6.dubna 2022)
Autor: Nexta
V tomto setkání se nestřetly žádné teologické a spirituální vize, ani odlišné čtení evangelia, ani tradice, ani žádné rozdíly, které brání, aby se pravoslavná církev Východu stala plnoprávným členem katolického společenství. Ani v náznaku nebyl patrně zmíněn jeden z největších projektů 20. století, a tedy ekumenismus, k němuž měli pravoslavní před sto a více lety docela blízko. Střetly se tu rozdíly, které pojmenovává teologie kultury. Střetly se tu historicky nekompatibilní představy o tom, co je to a jaká by měla být míra svobody Božích dětí ve vztahu ke státu, a střetla se tu také podstatně odlišná vize toho, co je to kultura, chcete-li civilizace, a jaké jsou její klíčové prvky.
Kirillova urputná obhajoba Putina a matičky Rusi nemá mnoho společného s křesťanstvím, s vírou, s bohatou a pestrou ortodoxní východní tradicí, s opakovanou a vážně myšlenou sázkou každého jednotlivce na Boha a na jeho syna Ježíše Krista. Apokalyptické podmáznutí celého onoho zápasu „dobrého a mravného“ Východu s „umírajícím a hříšným“ Západem nemá v Kristově vykupitelském příběhu žádnou oporu. Ostatně toho jsou si vědomi ti duchovní pravoslavné církve, kteří se vůči Kirillovi, ale v jádru vůči pojetí toho, jak Putin a Kirill chápou kulturu a civilizaci, vymezili. Abundance křížů, devocionálií, klanění a štábní liturgická poslušnost připomíná u Kirilla poněkud omšelou větu: „Čím víc pruhů, tím víc Adidas.“ František sedí před obrazovkou v bílé klerice, pod níž mu díky obnošené látce prosvítají kalhoty, zatímco Kirill sedí u stolu jako při verbovačce na GRU a strachy se potí, aby náhodou neřekl něco jiného, než má. Papež mu nemůže říct, že s agenty oblečenými podle módy r. 980 n. l. mluvit nebude, a ať pošle za sebe někoho, s nímž bude rozumná řeč. Koho by asi poslal? Alexandra Dugina? Ani Kirillovi, ani Putinovi by nikdo nezabránil, aby ze zlosti nechal zbořit všechny kostely kněží, kteří se vůči Kirillovi vymezují, a aby jejich obvykle mnohopočetné rodiny, které lze jen těžko přesunout do bezpečí exilu, poslal na Ural. Když vidím, jak si z papežů posledních desítek let, ze sv. Jana Pavla II., z Benedikta XVI. i z papeže Františka, řada lidí udělala kouzelného talismanovaného mužíka na oltáři kultu osobnosti, po němž chtějí zázraky na počkání, vůdcovství politického typu a odpovědnost za jejich vlastní život a rozhodování, říkám si, jak velkou míru servilnosti asi musí prokazovat laici a duchovní soudruhu Gunďajevovi, který chlapce z dálného východu, kteří umí tak tak číst a s kalkulačkou sčítat do deseti, posílá přímo od oltáře na smrt a jejich skutky oslavuje jako oběť pro Boží věci?
Když se řekne: Milujte své nepřátele...
V atmosféře, v níž existují silné a eticky opodstatněné pacifistické tendence (například v Německu, Rakousku, Francii a samozřejmě v Itálii), a tam, kde sílí přesvědčení, že Rusko svůj kulturní a civilizační přerod do konce našich životů nezvládne (to si myslím já), se domnívám, že papež nedělá a neříká nic, co by z něj dělalo slabocha a skoro komunistu. Ty představy, že se papež bude napříště setkávat jenom s těmi, kteří mají dobré vysvědčení, způsobně říkají „Dobrý den“ a kteří ve své politické službě neudělali nikdy žádnou chybu, jsou zvláštní. Nejen že by papež nemohl jet na Kubu, navštívit Latinskou Ameriku, Afriku, Orient či Asii, ale podle tohoto kritéria by tento rybář lidí, který dnes předsedá globální organizaci, o níž katoličtí křesťané věří, že přetrvá do skonání věků, nemohl jezdit na státní návštěvy skoro nikam a přijímat v generálních audiencích skoro nikoho. Všichni jsme přece nějak umazaní... Symbolický obraz bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se při návštěvě Vatikánu snažil projevit nad papežem Františkem svou dominanci, je strašný. Úplně jiný obraz máme paradoxně z Františkova setkání s Fidelem Castrem. Na jedné straně tu je politik, který se dodnes nesmířil s výsledkem voleb a jehož výroky by tak tak dokázal pochopit proslulý doc. Chocholoušek, jenž stojí vedle papeže a má nasazený výraz, jako by ho postihla ledvinová kolika. A vedle toho tu je „ikonický“ revolucionář Castro s krví na rukou a tentýž papež, kteří vypadají, jako by si docela dobře popovídali. Co byste papeži poradili? Aby poslal Donalda Trumpa do...? Aby Castra vylákal do letadla a při neočekávaném mezipřistání na Floridě ho vydal americkým úřadům? A vůči Putinovi by měl papež dělat co?
Po historicky i teologicky komplikovaném, ale přesto uskutečněném zasvěcení Ukrajiny a Ruska Panně Marii, vyhlásit ze sedes ve Svatopetrské bazilice, že Putin přijde do pekla a že mu u Boha František zavaří? Že je to grázl, jemuž není rovno, i když se jeho politická moc po desítky let dotýká i tak vzdálené země, jako je ta naše? Že s ním, který je pořád stejný a za nímž stojí legie mrtvých a zavražděných, vede většina zemí planety skoro dvacet let obchody? Aby se vydal mezinárodnímu válečnému tribunálu nebo aby spáchal sebevraždu, u vědomí, že rozpaky s vražděním vlastních obyvatel neměl, nemá a nebude mít nikdy žádné? Nemyslím si, že by papež nenaslouchal odborníkům na mezinárodní politiku a těm hlavám států, které se u něj za poslední tři měsíce vystřídaly. Měl by místo dvou kardinálů, Krajewského a Czerného, místo sanitek, humanitární a finanční pomoci, místo desítek diplomatů a osobností, které žijí v Rusku anebo mají na Putina vliv, poslat svoji švýcarskou gardu nebo rovnou zbraně? Vždyť jestli po dlouhé době vidíme něco, co vyplývá z Ježíšových slov „Ale milujte své nepřátele; čiňte dobře, půjčujte a nic nečekejte zpět. A vaše odměna bude hojná: budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.“ (Lukáš 6:35), vidíme to právě na postojích papeže Františka, který se naštěstí nemusí dívat na to, jaké pozitivní nebo negativní body mu to přinese, ale na to, aby v té hrůze, kterou dělá člověk člověku, lidé věděli, že Bůh, který se dal dobrovolně přibít na kříž, kráčí spolu s nimi, podpírá je a dává do sebe střílet, aby zachránil mnohé. Srovnávat papežovy postoje s názory některých křesťanů, kteří bagatelizují sexuální násilí páchané na ženách v době války i míru je podle mého mínění za hranou. Nikdo toho v prostředí, kde se řada lidí poohlíží po době před-demokratické, neudělal pro menšiny, marginalizované a ženy víc než papež František.
Papež při návštěvě dětských pacientů z Ukrajiny v nemocnici Bambino Gesù v Římě
Autor: Bambino Gesù
Sporné výroky
Požadovat po papeži jako autoritě římskokatolického i části mimo-katolického světa silnější a rozhodné výroky je samozřejmě legitimní. Posouvá to však rozměr a směr papežského úřadu, jak ho chápe koncil, doba pokoncilní i jednotliví papežové počínaje Janem Pavlem II. I tohle ovšem vyžaduje, abychom znali všechny papežovy autentické výroky a dovedli je v čase zasadit do kontextu. Chápu papežovy kritiky, že by chtěli slyšet víc. Chápu, že mluví-li o „šílenství války“ a „nutnosti míru“, „o Ježíši, který se narodil pod bombami padajícími na Kyjev“, o „modlitbě za mír“, rádi by slyšeli, že za šílenství války může Putin a že mír je vždycky otázkou toho, co jím můžeme vyzískat nebo ztratit. Chápu, že ho nechtějí vidět jako militantního člena levicových jednotek, který by chtěl vidět ve světě už zítra revoluci ponížených. Nechtějí – a právem – slyšet, jako by za Putinovu trestnou výpravu, která si nezadá se zvěrstvy druhé světové války, mohli trochu i jeho blízcí a vzdálení sousedé nebo výlučně obranný pakt NATO, „štěkající“ v pomyslných dveřích na ruské státní hranici nebo přímo v Moskvě. Nechtějí, aby se na ruském velvyslanectví v Římě setkával s představiteli Ruské federace a prosil za ukončení války, a neopakoval tak v jejich očích chybu, jako když se setkal s Fidelem a Raulem Castrovými (2015), tak jako se s Fidelem setkali jeho předchůdci svatý Jan Pavel II. (1998) a Benedikt XVI. (2012). A po počátečním váhání řady západních zemí, a tedy i svých demokraticky zvolených představitelů, zda Ukrajině vojensky a humanitárně pomůžou, nechtějí vidět váhajícího papeže, který se podle nich neumí rozhodnout, komu by měl fandit. Nechtějí vidět, aby při velkopátečních obrazech nesly jeden z křížů ukrajinská a ruská žena. Vidí, ptám se, realitu celku, anebo jen bulvární titulky novin a zkratky dovedené ad absurdum?
Znám nemálo konzervativních katolíků, vesměs laiků, kteří chápu rozdělení Východu a Západu v r. 1054 jako věčnou Boží vůli, a vůbec je nezajímá, jak se k tomuto schizmatu postavila a staví pokoncilní církev a co pro znovu navázání styku s Východem (pravoslavnou církví a ještě užším vztahem s katolickými východními církvemi) dělá. Právě v tom jsem ale přesvědčen, že to, co papež říká a dělá, je správné. Onálepkovat ho, že je to starý pán, který nerozumí modernímu světu a používá příměry, které v evropské společnosti neobstojí, mi přijde unáhlené, a to tím spíš, že je to právě on, kdo přinesl do církvi progresi a styl, o které se před konkláve některým ani nesnilo. Za svá slova o „štěkajícímu NATU v ruských dveřích“ dostal František od řady novinářů a intelektuálů italského prostředí ještě tentýž den, kdy jeho rozhovor v Corriere della sera vyšel, co proto. Není nikde psáno, že by se papež nemohl k některé věci vyjádřit nepřesně, nesprávně, neomaleně. Zdá se mi, že tuto kritiku papež za hlavu nehodil.
Papež není orientální satrapa a církev není OSN
Ve stovkách setkání za poslední tři měsíce bychom našli velmi málo těch, do nichž by se nedostala agenda týkající se války. Nemyslím si, že lidé z různých zemí, společenství i jednotlivci chtějí, aby papež suploval činnost a akci mezinárodních institucí, třeba OSN. Jistě nemají nic proti tomu, aby se stal jedním z vyjednavačů míru. Vozit se po něm proto, že dosud nejel ani do Kyjeva, ani do Moskvy, je divné. Kyjevu a ukrajinskému lidu vyjadřuje podporu každý den a to, proč tam či onam zatím neletěl, ví patrně sám nejlíp. Připomeňme si, že na rozdíl od politiků a vládců, kteří spoluzavinili humanitární katastrofy a války na řadě míst světa, které decimují již tak chudé obyvatelstvo, na tato místa nejezdí oni, ale právě papež František a výjimeční lidé, kteří tam opravdu chtějí pomáhat a pomáhají. Myslím, že až na výjimky lidé ví, že za setkáními papežů s lidmi, kteří si obvykle zasloužili jen slova pohrdání a o které by si našinec neopřel ani to pověstné kolo, stálo docela něco jiného než potřeba se zviditelnit nebo dobře utajované spiklenectví. Chtějí se z takového setkání vrátit domů občerstveni tím, co jim mnohokrát neřeknou ani jejich blízcí. Na rozdíl od Petra Kratochvíla čtu v bezpočtu papežových vyjádřeních odsouzení násilí páchaného na Ukrajincích i tisíceré výzvy k ukončení války, kterou trpí obrovské množství dětí, žen a starých lidí, kteří už nemají kam jít. Že některé věci nepojmenovává tak, jak by si druzí přáli, je spíš přirozené. On je papež, jehož odpovědnost vůči lidem, světu a Bohu bych nikomu nepřál. Chápe-li papež své povolání stále tak, že je primus inter pares, a tedy první mezi sobě rovnými biskupy celého světa, poměřujme, prosím, to, co říká a dělá na záchranu Ukrajiny s tím, co dělají členové biskupského sboru a hlavně – co v tomto ohledu děláme my, každý z nás. Smáznout papeže Františka jako zbabělce, jenž pluje na stejné lodi s Putinem, je nefér.
Je pochopitelně pro řadu lidí složité (i pro mne v některých jiných případech) pochopit, proč se papež František dívá na některé skutečnosti výhradně optikou Latinoameričana, a ne pouze pohledem, který je blízký nám, Evropanům. O tom, že se bude na různé věci dívat očima příslušníka kultury, která byla nejen podle něj dlouho marginalizovaná, a ne očima příslušníka středostavovské vrstvy západní Evropy nebo očima vyšších kleriků, kteří po léta či desítky let neopustili Vatikán, přece mluví od začátku svého pontifikátu; a věděli to i kardinálové, kteří z Jorge Bergoglia učinili papeže Františka. Připomeňme si, že ještě o Vánocích se mezinárodní revolta vůči ruskému vládci, který si po léta doma počíná jako orientální satrapa a dnes v lecčems jako Stalin nebo Hitler, rovnala v podstatě nule. Bylo by hezké, aby tuto válku pomohl ukončit papež. Realita je ale taková, že ji nakonec ukončí, anebo spíš přeruší, ten, který ji i mnohé předchozí začal, a tedy Putin nebo ti, kteří ho zahubí a přijdou po něm. I s jadernou apokalypsou v zádech si je papež František, a doufám, že i mnozí lidé, kteří ho mají v úctě, vědom, že kulturní a civilizační proměna Ruska a ruského způsobu uvažování potrvá v ideálním případě staletí. Nevymaže-li Rusko část světa z planety Země, a neoplatí-li to Rusku naše západní civilizace, máme to nejdůležitější teprve před sebou. A nebude to snadná cesta. Reforma srdcí se nedá nařídit. Za to, co říká a dělá papež František, jsem u vědomí kontextu jeho služby vděčný. Připomínám si také církev 20. století a její papeže, kteří se v rozhodných okamžicích obou válek a obou totalitních ideologií ukázali jako blahoslavení tvůrci pokoje.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
