Znásilněné mučednice

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Chris Brown

V debatách na sociálních sítích jsem zaregistrovala chybějící povědomí o mučednicích, řeholních sestrách i laičkách, které byly před smrtí znásilněny a později byly blahořečené, případně, u kterých proces blahořečení probíhá či se připravuje. Jeden diskutující dokonce napsal, že by se takový případ musel nejdříve podrobně prozkoumat, aniž by tušil, že už se to několikrát stalo. Vybrala jsem proto několik příběhů, s kterými bych ráda seznámila čtenáře. Na závěr pak doplňuji příběh řeholní sestry, která obětovala své panenství ve prospěch záchrany života spoluvězněných sester.

Polské sestry Kongregace sv. Alžběty

V úvodní scéně filmu Nevinné (Agnus Dei) mladá řeholní sestra naléhavě prosí lékařku z mise francouzského Červeného kříže o pomoc. Je prosinec 1945 a lékaři se zde starají o zraněné vojáky. Podle podmínek působení mise nejsou oprávněni poskytovat pomoc místnímu obyvatelstvu. Lékařka proto sestru odmítne a odkáže ji na polský Červený kříž. Po dokončení operace si zapálí cigaretu a podívá se z okna. Ustrne. Řeholnice klečí ve sněhu před křížem v úpěnlivé modlitbě. Lékařka už na nic nečeká. Okamžitě pochopí, že jde o život. Dorazí se sestrou do jejího domovského kláštera. V úpěnlivých porodních bolestech se zde zmítá jedna ze spolusester. Jako řada dalších byla znásilněna ruskými vojáky. V provizorních podmínkách se lékařka kvůli kritickému stavu dítěte okamžitě rozhoduje pro císařský řez. Následně se pak do kláštera opakovaně vrací a poskytuje sestrám nezbytnou péči.

Film je inspirován skutečnými událostmi. Postupující Rudá armáda se dopouštěla na území Polska mnoha násilných činů, včetně vražd a znásilňování. Vojáci neušetřili ani řeholní sestry. Papež František schválil dne 19. 6. 2021 beatifikaci deseti sester z Kongregace sester sv. Alžběty, které byly vybrány na základě dostupné dokumentace a svědectví mezi více jak 100 zavražděnými sestrami. Tato Kongregace inspirována spiritualitou sv. Alžběty Durynské (Uherské) byla založena blahoslavenou Marií Luisou Merkert v 19. století s cílem pomáhat chudým a nemocným. Byla rozšířena na území Slezska, strádajícího na konci druhé světové války řáděním osvoboditelské armády. Některé sestry byly zavražděny, když bránily jiné spolusestry nebo dívky, o které se staraly. Mnohé z nich, ač kladly odpor, byly též znásilněny, mezi nimi též sestra Maria Rosaria Schilling, znásilněná třiceti vojáky a zavražděná druhého dne.

V Polsku znamená zahájený proces beatifikace připomenutí málo známého období historie, kdy řeholní společenství během pobytu Rudé armády čelila obrovskému strádání. Profesor Jan Zaryn při této příležitosti připomněl, že v mnoha polských větších i menších městech se Rudoarmějci chovali jako na dobytých územích, na kterých loupili a ničili majetek, a také znásilňovali, vraždili a vyháněli kněze i řeholní sestry. Probíhající proces má proto zvýšit povědomí o těchto událostech. Prohlášení Kongregace sester sv. Alžběty připomíná, že mnoho dívek a žen včetně řeholních sester bylo znásilněno navzdory jejich odporu, přičemž byly zbité do stavu úplné bezbrannosti. A často je nakonec navždy umlčel výstřel ze zbraně.

Členky Červeného kříže

Ve španělském městě Astorga byly dne 29. 8. 2021 prohlášeny za blahořečené María Pilar Gullón Yturriaga, Octavia Iglesias Blanco a Olga Pérez-Monteserín Núñez, členky Červeného kříže, které byly znásilněny a zavražděny v roce 1936 během španělské občanské války. Pracovaly jako sestry v nemocnici, která byla dobyta republikánskými silami. Byly zadrženy spolu s dalším personálem. Byly mylně považovány za řeholní sestry. Vojáci je nutili, aby se zřekly víry, celou noc je mučili a znásilňovali. Další den pak byly zastřelené. Biskup Fernández González o nich prohlásil, že jsou vzorem laického povolání v církvi, a připomněl, že i v dnešním světě jsou ženy ponižovány a křesťané jsou pronásledováni pro svoji víru. Dodal, že na nikoho neútočily ani zbraní, dokonce ani slovem, přišly pohnuty lidským soucitem a křesťanskou láskou při vědomí rizik a nebezpečí, které pro ně znamenalo jejich přihlášení se k dobrovolnické službě. 

Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Wolfgang Sauber / Creative Commons

Maria Antonia Pinho

Brzy po smrti sestry Marie Antonie Pinho, členky Kongregace Služebníků Marie, služebníků nemocných, se ozývalo volání po zahájení procesu jejího blahořečení. Posláním této Kongregace založené v 19. století v Madridu je služba nemocným, zvláště těm, kteří žijí na okraji společnosti. Sestra Maria Antonia, nazývána zdrobněle Tona (Tonička), byla velmi oblíbená pro nikdy nemizící úsměv z tváře. Tři dny před smrtí uvedla v rozhovoru o povolání a zasvěceném životě, že vždy bylo jejím přáním sloužit nemocným. Co si pamatuje, neměla nikdy jinou představu o svém budoucím životě. Zavraždil ji Alfredo Santos, syn její spolupracovnice. Maria Antonia mu jednoho dne nabídla odvoz. Alfredo ji pozval na kávu, uvnitř však na 61letou sestru zaútočil, a když se bránila, uškrtil ji. Její tělo hodil na postel a znásilnil ji. Zadržen byl bezprostředně po činu. Alfredo byl již dříve odsouzený na 16 let za dvě znásilnění a byl podmínečně propuštěn tři měsíce před tímto činem. Měsíc před vraždou sestry Marie Antonie se pokusil znásilnit 20letou dívku. Byl na něj vydán zatykač, ale pohyboval se na svobodě. Smrt sestry Marie Antonie zasáhla mnoho lidí, protože byla známá pro svou věrnou, poctivou a velkorysou službu. Proto také Kongregace pro bohoslužbu a svátosti doporučila spolusestrám, aby sbíraly společně s portugalskou diecézí Porto, kde Tony sloužila, podklady pro možný proces blahořečení. 

Sestry misionářské kongregace Maryknoll

V San Salvadoru se dne 2. 12. 1980 vracely Maura Clarke a Ita Ford, sestry misionářské kongregace Maryknoll, z regionálního setkání v Nikarague. Na letišti je vyzvedla spolusestra Dorothy Kazel a laická misionářka Jean Donovan. Cestou jejich auto zastavili příslušníci Salvadorské národní gardy, odvezli je na izolované místo. Druhý den ráno byla nalezena jejich těla v jámě u silnice. Sestry byly zmlácené, znásilněné a ubodané k smrti. Země se od roku 1979 zmítala v občanské válce. Ti, kdo vystupovali na podporu chudých a volali po ukončení násilí páchaného armádou, se vystavovali velkému riziku. Nejznámějším z nich je arcibiskup Oscar Romeo, zavražděný 24. 3. 1980 a svatořečený papežem Františkem dne 14. 10. 2018. Také sestry misionářky si byly vědomé obrovského nebezpečí, které jim hrozí, nedokázaly však opustit místní chudé. Komise OSN konstatovala, že příkaz zabít sestry byl vydán ministrem obrany. Občanská válka v San Salvadoru trvala až do roku 1992 a byla doprovázena též útoky eskader smrti na církevní představitele.

U příležitosti 40. výročí jejich úmrtí připomněl papež František na generální audienci dne 2. 12. 2020 jejich oddanost evangeliu, obětavost a ochotu podstoupit riziko, když přinášely potravu a léky lidem bez domova a pomáhaly nejchudším rodinám. Tyto ženy žily svou víru s obrovskou velkorysostí a jsou příkladem všem věrným misionářům. V současnosti biskupové ze San Salvadoru připravují kanonizační proces těchto mučednic. 

Znásilnění jako druh mučednictví

Církev uznává znásilnění jako druh mučednictví. V dekretu ze dne 19. 6. 2021, kterým bylo potvrzeno mučednictví polských sester (beatifikace je oznámena na 11. 6. 2022), zdůrazňuje prefekt Kongregace pro blahořečení kardinál Marcello Semeraro, že sovětští vojáci indoktrinováni marxistickou kulturou manifestovali svůj nepřátelský vztah k víře též gestem profanace a znásilnění bylo zbraní, kterou používali, aby ponížili zvláště ty, které nosily řeholní oděv. 

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Sydney Sims

Z uvedených příkladů vyplývá, že procesy blahořečení nebyly redukovány jen na oběti znásilněné kvůli příslušnosti k řeholnímu společnosti. Bylo uznáno též mučednictví laiček, na nichž bylo násilí  spácháno v souvislosti s misionářskou službou a nebo obecně se službou lásky k lidem v nouzi. Vyzdvihování hrdinného bránění panenství má v církvi úctyhodnou tradici již z dob pronásledování prvotních křesťanů. Z novodobější historie je známá sv. Marie Goretti, na Slovensku byla v roce 2018 blahořečena Anna Kolesárová. Radikalita, s kterou odmítla sovětského vojáka, jistě přitahuje mladé lidi, ale je třeba se vyvarovat jakékoliv absolutizace a kategorizujícího posuzování.

„Raději smrt než hřích“, stojí na náhrobním kameni Anny Kolesárové a stejným titul nese i její životopis. Takovýto radikalismus je kontraproduktivní a může způsobit trauma ženám, které znásilnění přežily, stejně jako obětem zneužívání. Je proto třeba nakládat citlivě s tímto tématem. Nehledě na to, že řada dívek a žen byla nejdříve znásilněna a pak zavražděna. Vybrat si nemohly. Přiznám se, že toto téma má i pro mě osobně konkrétní podobu. Pocházím z vesnice, kde na konci druhé světové války vtrhli sovětští vojáci do jednoho domu a zatoužili po mladé paní. Odmítla, i když jako matka malého dítěte jistě nehájila své panenství. Znásilnění je totiž trauma pro každou ženu. Na obranu této ženy se postavil i její manžel a rodiče. Vojáci zahájili střelbu. Přežil jen manžel s průstřelem plic.

Čistota srdce

Čistota znamená především čistotu srdce, čistotu úmyslů, nikoliv její redukci jen na tělesnou stránku. Zredukovaný pohled na čistotu by mohl způsobit sekundární traumata. Při hodnocení jednotlivých případů je proto třeba vnímat všechny okolnosti a souvislosti a nezraňovat již tak bolestně traumatizované oběti. Ve stresu, který představuje situace předcházející znásilnění, nikdo nedokáže odhadnout, jak by sám jednal. Existuje efekt zvaný jako zamrznutí, kdy paralyzovaná oběť ztrácí schopnost jakékoliv obrany. Také v případě více útočníků najednou lze těžko uvažovat o nějaké obraně. Mohou nastat také situace, kdy žena nabídne sebe za jiné. V této souvislosti bych na závěr chtěla uvést zajímavý a zároveň bolestný a dojímavý osud Teresy Grigolini, kandidátky blahořečení a také řeholní sestry, která svoje panenství obětovala ve prospěch spoluvězňů.   

Teresa Grigolini

Pohnutý osud představuje příběh Teresy Grigolini, která byla v roce 2013 prohlášena služebnicí Boží, což představuje oficiální zahájení procesu beatifikace. Teresa pocházela ze zámožné rodiny. Uchvátila ji idea služby chudým v Africe v duchu idejí představovaných misionáři komboniány. Toto řeholní společenství založil svatý Daniel Comboni, Ital, poději vysvěcený na biskupa a působící v Chartúmu. Založil institut misionářů komboniánů a po pěti letech též ženskou větev – kongregaci sester misionářek komboniánek, jejíž členkou se stala i Teresa. Stala se představenou skupinky čtyř misionářek, se kterými v roce 1877 dorazila do Súdánu na první misi. Bohulibá činnost byla násilně přerušena poté, co Al-Mahdí, islámský reformátor, dobyl v roce 1882 Chartúm a ujal se moci. Nastolil teokratický stát a misionáře poslal do vězení.

Kruté podmínky ve vězení rychle způsobily smrt řady uvězněných. Další odpadli od víry, aby získali svobodu. Věznitelé hrozili sestrám, že je pošlou do harému. Uzavřely proto fingovaná manželství s uvězněnými Řeky. Protože se však žádné sestře ani za tři roky nenarodilo dítě, islamisté jim vyhrožovali zabitím. Po poradě s duchovním vůdcem se Teresa rozhodla obětovat za všechny a svoje manželství naplnila. Narodily se jí tři děti. Po deseti letech byli islamisté poraženi a sestry propuštěny. Teresa však nakonec zůstala s rodinou a svého násilnického manžela ošetřovala, když byl ke konci života vážně nemocný. Poté, co děti dospěly a Teresa už byla vdovou, nebylo jí umožněno vrátit se zpět do kláštera. Prožívala až do konce života vyloučení a nepřijetí. Krátce před smrtí napsala knihu Všichni věděli, že jsem byla řeholní sestra, kde vypsala svoji bolest. Její ostatky byly přijaty do hrobky misionářek v roce 1995, více jak 60 let po její smrti.