Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Unsplash / Rowan Heuvel
Diskuze, která se na Christnetu rozvinula pod prvním příspěvkem na dané téma, mi přišla natolik dobrá a inspirující, že považuji za užitečné k původnímu textu ještě přidat pár odstavců.
4. Křesťané pokorně putují společně s vyznavači jiných náboženství a duchovních cest
Náboženství křesťanů se může zdát vyznavačům některých jiných duchovních proudů až příliš zemité. Je to cesta důvěry a naděje, ve které je „božské“ dění popisováno lidskými vztahovými pojmy – třeba jako vztah mezi otcem a synem. Křesťané věří v život „za“ těmito pojmy, v tajemném prostoru Božího Ducha, který ze své vůle (ano, znovu lidský pojem) učiní, že tento „prostor za pojmy“ může být vnímán jako živá skutečnost. Tento Duch vane, kam chce, nemůže být přivlečen za vlasy do života lidí (třeba zbožností) a křesťané mohou ze své strany udělat vlastně jen velmi málo – mají k dispozici ono Bonhoefferovo „chci se učit věřit“.
Zde pro nás je ale podstatné, že taková křesťanská víra je cestou, spiritualitou, „praxí“, nikoli cílem. O konečném cíli našich křesťanských cest neumíme totiž nic říci, nevíme nic „o Bohu samotném“, nevíme, jak vypadá „nebe“, nevíme, co nás čeká po smrti, nevíme, jak vypadá Boží náruč, do které, jak doufáme, směřujeme a kde doufáme (představami lidské zkušenosti), že nám nakonec sám Bůh setře každou slzu z očí.
Zdá se nejprve, že ona vztahová cesta křesťanství, ve kterém je tak důležité ono já - Ty, nás odděluje třeba od budhistů, kterým podle všeho vztah, nebo vlastně „já“ (se všemi jeho zkušenostmi) překáží na cestě ke stejnému cíli, tedy do středu absolutna, do hloubi všeho, k prazákladu všeho bytí. Na cestě Východu se „já“ má relativizovat či rozplynout, být přesaženo absolutnem samým. K osvícení je zde potřebné se od já odpoutat, vlastně se odpoutat od veškerého svazujícího pojmosloví a představ – třeba pomocí meditací nebo zenových paradoxů.
Neumím říci, zda se na konci všech cest (ve středu bytí) to, co nyní vnímám jako „já“, opravdu rozplyne či nikoli, mohu snad přemýšlet, co znamená ono zaslíbení, že „Bůh bude všechno ve všem“. Věřím ale v každém případě, že cíl různých duchovních cest je pro všechny lidi společný. A jestliže křesťanská cesta tak oceňuje důvěryplný vztah, pak přesto křesťanští mystici docházejí při svých hlubinných ponorech k pojmům jako prázdnota, jedno, nic, nepředstavitelnost, nevědění, nevyslovitelnost, nepopsatelnost – k vyjádřením ne nepodobným jiným tradicím.
Jestliže tedy křesťané (jistě zjednodušeně řečeno a bez zmínky o cestách dalších) upřednostňují spiritualitu vztahu a budhisté spiritualitu odosobnění, máme se ptát, která z těchto dvou cest je „lepší“? Já se mohu domnívat, že cesta křesťanů je skromnější a jaksi praktičtější, více otevřená životu tady a teď, cesta nepožadující nutně mystický ponor k „hlubinnému životu absolutna“. Líbí se mi, jak křesťané jednoduše řeknou: „Kdo miluje – poznal Boha“: to přece není mystika, ale jistě je to samotné jádro křesťanské cesty.
Ale stále zde hovoříme jen o volbě osobní spirituality, tedy cesty do stejného cílového bodu všech duchovních cest. A platí-li skutečně, že různé duchovní cesty (spirituality) končí ve stejném cíli, pak hledání, radosti i zkušenosti kolapsů na té mé cestě mohou být dobrým tématem k hovorům s poutníky na cestách jiných; můžeme se vzájemně inspirovat, motivovat a také napomínat.
A tím, jak křesťané pokorně a pokojně vyznávají, že cesty křesťanství a cesty jiných náboženství a duchovních praxí míří nakonec ke stejnému cíli, tím je křesťanství přitažlivé.
5. Křesťané jsou pokorní souputníci na životních cestách s „nevěřícími“
Pokud bychom nyní řekli, že cílem křesťanů i „nevěřících“ je dobrý život zde na zemi, „v tomto světě“, pak takové tvrzení může být bez dalšího vysvětlení pro mnohé křesťany pohoršující. Křesťané přece touží, aby se do tohoto světa a jejich životů vlomilo plně něco „jiného“ (říkají tomu Boží království), a věří také, že se tak už v Ježíši Kristu stalo a v jeho Duchu se to stále děje. Snad spolu s poutníky na jiných náboženských a duchovních stezkách chceme putovat do jednoho cíle (do středu absolutna), ale takový cíl se přece už nějak má aktivně „otiskovat“ do těchto našich cest - nemůžeme říci jen, že vlastně cílem všech lidí je „dobrý život sám o sobě“ - neztratili bychom ono absolutno pak ze zřetele?
Ale co když my, kteří se považujeme za poutníky k absolutnu, přeci jen v tomto čase nechceme nic jiného než ti, kdo sami sebe tak nevidí – totiž žít „dobrý“ život (s různými představami o tom slovu „dobrý“), chceme být po svém způsobu šťastní, vnímat svůj život jako smysluplný. Opravdu to není tak, že pokud hovořím o “životu věčném”, že je to proto, abych se stal v TOMTO životě svobodnější, pokojnější, schopen mít více rád jiné lidi, více se pro ně nasadit? Proto, abych v TOMTO světě a tomto svém životě nezůstal ve smrtelné samotě sobectví, v cynismu beznaděje, abych nemusel sahat po nějakých opiátech (třeba penězích), které mi umožní přežívat, nikoli žít?
Věřím osobně, že v konečném dopadu není rozdílu mezi radostí, o které křesťan věří, že je pro něj „darem Božím“, a radostí, kterou zakouší ten, který ve světě křesťanského pojmosloví a praxe nežije. A příkladů hluboké, pokojné a opravdové „sekulární radosti“ (z nalezení životního partnera, z úspěchů dětí, ze zvládnutí nemoci, …) bychom přece našli dlouhou řadu.
Opravdu lze a je potřebné v běhu života nějak nadřazovat radosti „od Boha“ nad radosti „sekulární“? A pokud se veškeré naše vztahování k absolutnu stejně děje v lidských pojmech a lidských kategoriích, může být vlastně radost, pokoj a svoboda „od Hospodina“ odlišena (jinak než vírou) od světa radosti, pokoje a svobody těch, kteří takové křesťanské odkazy nepoužívají? A jak je to s bolestí a trápením? Nejsme v tom snad ještě více všichni na jedné lodi, my křesťané a všichni, kteří nechtějí nebo neumějí náboženství nebo „duchovno“ přijmout do svého života? Což bolesti a tragédie lidského života nejsou univerzální, sdílenou zkušeností všech lidí, na kterou nemáme odpovědi? Já sice mohu věřit, že má radost je „darem od Hospodina“ (a nemám vysvětlení, odkud pochází zlo a trápení), ale přesto nevidím, že by se dopady, kterými takové záležitosti proměňují lidské životy, lišily pro „věřící“ a „nevěřící“.
Pokud ale opravdu všechny naše naděje (včetně naděje v to, čemu říkáme “život věčný”) dopadají v posledku do tohoto světa a tohoto života jako svého konečného místa působení, pak křesťané nemohou být jiní než ti, kteří „nadsvětné“ pojmy nepřijímají - a třeba současně nemají rádi církve. My všichni hledáme štěstí pro své životy tady na zemi, smysl svého vezdejšího životního putování. Nelišíme se v tom, lišíme se ve strategiích a taktikách (nábožensky laděných nebo „sekulárních“), a můžeme tedy sympatizovat jeden s druhým, podporovat se navzájem a jeden od druhého se učit a také se napomínat, když naše cesty sklouznou do zla.
A v tom, jak křesťanství považuje ty, kteří křesťansky nevěří, za rovnocenné bratry a sestry a sdílí s nimi své radosti i strasti, v tom je křesťanství přitažlivé.
