Bílá Voda

Detail obálky knihy
Autor: /www.hostbrno.cz

Román Bílá voda má skoro 700 stránek. Vůbec se nedivím, že autorka na svém díle pracovala celých deset let a že zahodila dvě verze. Musela to být vpravdě mravenčí práce neztratit se v takovém množství materiálu a nepustit onu Ariadninu nit, která nás vyvede z bludiště příběhů, deníkových záznamů, úředních lejster a mystických okamžiků. knihovna, kde hlavní hrdinka Lena nachází překvapivé odpovědi na své otázky), občas i gotický román – Žena v černém od Susan Hillové nebo duchařský příběh V tomto domě straší irského autora Johna Boyle – přinejmenším svým závěrem, kdy je zřejmé, že „zlí duchové“ se tak snadno nevzdávají a i při radikální změně poměrů nemizí, ale vynoří se jinde a jinak, jako by vždy museli mít poslední slovo. Nelze si nevzpomenout ani na Janu Eyrovou – založený požár a šílená stařena. Kniha z velké části připomíná i tak zvaný román v dopisech: její podstatnou část totiž tvoří záznamy protokolů, referáty církevních tajemníků, svodky StB, korespondence kněží i laiků, deník sestry Tobie, záznamy estébáckých odposlechů, pastýřské listy skryté církve. A jednotliví protagonisté se představují ve svých „evangeliích“. Samotná obec Bílá Voda zase vzbudí vzpomínku na vesnici Nejdedál z Werichovy pohádky Fimfárum – protože při neprůchodné státní hranici do Polska cesta už opravdu nešla nikam dál. Ale i po roce 1989 to není podstatně jiné: příznačná je otázka, kterou klade nešťastné Leně řidič autobusu: „Do kláštera, nebo do blázince?“

Kompozičně na mě román dělá dojem uzavřeného kvintového kruhu evropské hudby: na první pohled připomíná klaviaturu, černé a bílé klávesy, a notovou osnovu s křížky a béčky – zdálo by se, že v tom není žádný systém. Nicméně systém v tom je. Jen je nutné mít trpělivost, proniknout do něho a pak už je srozumitelný a logický, vše do sebe zapadá jako kolečka orloje nebo právě jako kvintový systém odvozování stupnic.

Hlavní protagonistky románu, Lena a sestra Evarista, nám zprvu nejsou nijak představeny, jejich životní peripetie a osudová zranění poznáváme postupně, na pozadí jiných událostí.

V úvodu se setkáváme s Lenou. Je zřejmé, že prožila něco těžce osudového a utíká. Před svou minulostí i před bezútěšnou přítomností. Budoucnost neřeší, protože tu prostě nemá. No future... Ale dlouho, dlouho nevíme, co všechno prožila. Postupně skládáme střípky: novinářka, alkoholička, kandidátka sebevraždy. Přichází sice do kláštera, ale určitě to není nějaký andělský chór, nýbrž společnost velmi různorodá. Lena ani zdaleka není jediná, kdo má hluboké trauma. Je nevěřící, křesťanstvím v podstatě nedotčená a chce především utéct sama před sebou, proto se nikomu neotevírá, tím méně sestře Evaristě, se kterou se přesto cítí podivuhodně spřízněná. Pozvolna vychází najevo, že tyto dvě tolik rozdílné ženy opravdu spřízněny jsou. Jejich překvapivé příbuzenství by na první pohled mohlo vypadat jako vystřižené ze sentimentálního románu ne-li přímo z červené knihovny, ovšem v kontextu celého díla je právě tohle jeden z dílků puzzle, který perfektně zapadá do druhého.

Obálka knihy Bílá voda
Autor: www.hostbrno.cz

Řeholnice i další ženy ve vězení trpěly zrovna tak jako muži a často dokonce i víc, protože psychické strádání a fyzické utrpení má u žen ještě jiný, o poznání hlubší dosah než u mužů: ženu totiž ponížení vždy zasahuje do samé podstaty jejího bytí. A když uvážíme, že ženy, na rozdíl od mužů, v kriminále neměly možnost duchovního vedení a svátostí, pak pochopíme: ony neměly prostě nic. Nic jiného než své soužení, osamocenost a ponížení.

Utrpení a statečnost řeholnic a dalších žen nejsou ani zdaleka plně doceněny. Některé věci jsem netušila, protože se o nich nemluvilo, a běžný člověk by se domníval, že to snad ani není možné. Až časem jsem si přečetla svědectví o morbidní zvědavosti bachařů a bachařek, které dráždil už samotný pojem panenství, a o „gynekologických vyšetřeních“, majících jediný účel… Žena je svou podstatou matka – biologická nebo duchovní. A pro své mateřství je přírodou vybavena. Už proto je ve své intimitě zranitelnější než muž. A to se netýká jen vězněných žen. Kateřina Tučková nám představuje snad všechna ženská traumata, počínaje znásilněním, domácím násilím, přes odmítnutí vnuceného těhotenství, promiskuitu z pocitu životní prázdnoty a prohry, ale i zoufalou touhu po dítěti vrcholící pseudograviditou. A samozřejmě bolestné mateřství – postupně se dozvídáme, že nejen Lena, ale i řeholnice Evarista, druhá stěžejní postava díla, jsou matky. A obě si plně zaslouží titul Mater dolorosa. Jejich mateřství je tragické – mladá Evarista se stala obětí akce „svléknout z roucha“, neboli v tom lepším případě svést a v tom horším prostě znásilnit. Lena od dětství tušila, že s jejími rodiči „něco není v pořádku“, její první manželství bylo zoufalé a její další život rozháraný – alkohol, promiskuita. Svou roli matky prohrála na celé čáře, krutě a tragicky. Proto se uchýlila do Bílé Vody, aby utekla sama před sebou. Při pořádání písemností v klášterní knihovně objevuje nejen pohnutou historii, souvislosti, které se týkají přímo jí samotné.

Jedná se o román, ne o historické pojednání. Řád Anežčiných panen je fiktivní. Proto mnohá reálná jména musela být změněna. Někdy ovšem hodně průhledně: například nechvalně známý kněz (?) Plojhar není Josef, nýbrž Leopold, z Karla Hrůzy, ředitele Sekretariátu pro věci církevní (SPVC), se stal Oto Hrůza, biskupa skryté církve Felixe Davídka autorka přejmenovala na Daniela Felixe. Biskup Rudolf Havraj je syntéza tří kněžských kolaborantů, nejvíce si vzal z biskupa Josefa Vrany. Jeho bezskrupulóznost je dovedena do absurdna, on se snad vysmívá všemu a všem, Pacem in terris bere skvělý byznys a prostor k realizaci své touhy po moci, celibát je mu k smíchu a se státním dozorem nad církvemi je navýsost spokojený – jak jinak, vždyť skomírající církev je jeho zlatý důl.

U některých jmen se musí trochu zapátrat, inspirace je zde volnější. Máme před sebou bizarní svět církevních tajemníků s jejich referáty, všudypřítomnou státní bezpečnost a její „situační zprávy“, ale i skrytou církev biskupa Daniela Felixe, který jedná vpravdě akčně – „podle aktuálních potřeb“, aniž by své kroky konzultoval s Vatikánem. Protože „nazrál čas“.

Právě na nedoceněném utrpení vězněných řádových sester zakládá autorka svou úvahu, že role ženy není v církvi taková, jaká by měla být. Že jde o patriarchální svět, který nemá a nemůže mít budoucnost. Žena v církvi nemá přístup k vyššímu svěcení. Biskup Felix sice v první řadě myslel na potřebnou službu v době totality, aby vězněné ženy nezůstaly bez posily svátostí a duchovního vedení. Ale on myslel i dál – že není teologický důvod, proč by žena nemohla přijmout svátostné kněžství. Biskup Felix je k poznání na první pohled, proto by čtenář očekával po jeho boku i paní Ludmilu Javorovou. Ta ovšem v románu nevystupuje, „převtělila“ se totiž do sestry Evaristy. Ta se ale na rozdíl od svého předobrazu nepřizpůsobila a nadále slouží jako kněz svým spolusestrám a všem potřebným, především zraněným ženám, které církev tak často vnímá jako obtížné. Takže komunita Anežčiných panen, které v Bílé Vodě zůstaly po odchodu ostatních řeholnic, se ocitá doslova a do písmene na okraji: nejen v nejzapadlejším koutě českého Slezska, ale i mimo církev. Vtírá se otázka: má tohle vůbec nějakou budoucnost? Není to nakonec jen taková sekta? Proroctví sestry Tobie, z mrákot Alzheimerovy demence, dává jasnou odpověď. Ovšem Lena si to tehdy ještě nedává dohromady. To až později.

Mystických momentů je ale více. Nejen Evarista, která se nevzdává ani na prahu věčnosti, navzdory všehoschopným potomkům biskupa Havraje. Je to především Marie, která se poprvé zjevuje jako zdravotní sestra. To ona Lenu nasměrovala do Bílé Vody, poté co ošetřila její pořezaná zápěstí. Protože Bílou Vodu má už odedávna pod svou ochranou, navzdory všem režimům i kolaborantským biskupům, a objeví se vždy tam, kde je jí nejvíce třeba. Je jiná než v Lurdech nebo ve Fatimě a má i pozoruhodný smysl pro humor, jak se Lena přesvědčí téměř v samotném finále svého příběhu.

Kateřina Tučková napsala román, ne reportáž. Není to lehká četba a někomu může připadat i kontroverzní. V Bílé Vodě už sestry nenajdeme, po roce 1989 se rozešly do svých domovských klášterů a komunit. Ale bělovodský hřbitov se svými růžemi se podobá rajské zahradě. Našlo tam poslední odpočinek přes 700 řeholnic z patnácti řádů a kongregací. Ať už v nás románová Bílá Voda zanechala jakýkoli dojem, určitě stojí za to, naplánovat si letní výlet právě tam.

Související článek: 

Duchovní hledání spisovatelky Kateřiny Tučkové - Portrét jedné srážky s realitou katolické církve