Seznamka
Papež František na kolečkovém křesle
Autor: Skynews
Media zaznamenala vyjádření papeže Františka k válce na Ukrajině. Jeho vyjádření jsou považována za kontraverzní. Co přesně zaznělo v rozhovoru papeže Františka na setkání se zástupci jezuitských časopisů, které se konalo 19. května, se můžete dočíst v překladu Zdeňka Emingera pro magazin Christnet. Papež hovořil i o dalších tématech mimo jiné o synodální cestě v Německu Překlad rozhovoru papeže Františka zveřejnil časopis La Civiltà Cattolica.
Řád [Tovaryšstvo Ježíšovo] působí na Ukrajině, která je součástí mé provincie. Prožíváme agresivní válku. Píšeme o ní v našich časopisech. Jaká jsou vaše doporučení pro komunikaci o stavu, který prožíváme? Jak můžeme přispět k budoucnosti míru?
Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme se odvrátit od běžného schématu „Červené Karkulky“. Červená Karkulka byla dobrá a vlk byl ten zlý. V abstraktním smyslu zde neexistují metafyzicky dobří a zlí. Objevuje se cosi globálního, s faktory, jež jsou mezi sebou hodně provázané. Pár měsíců před začátkem války jsem se setkal s jednou hlavou státu, moudrým člověkem, který málo mluví a je opravdu hodně moudrý. A poté, co hovořil o věcech, které potřeboval říci, mi pověděl, že je dost znepokojen tím, jak se NATO dává do pohybu. Zeptal jsem se ho proč a on mi odpověděl: „Štěkají v branách Ruska. A nerozumějí, že Rusové jsou imperiální a nedovolí žádné cizí mocnosti, aby se k nim přiblížila.“ A zakončil: „Situace by mohla vést k válce.“ To byl jeho názor. 24. února vypukla válka. Tato hlava státu dovedla přečíst znamení toho, co se děje.
To, co vidíme, je surovost a zuřivost, s nimiž je tato válka vedena jednotkami, zpravidla Rusy využívanými žoldáky. Rusové ve skutečnosti upřednostňují posílat Čečence, Syřany, žoldáky. Nebezpečí ale tkví v tom, že vidíme jen to, co je obludné, a nevidíme celé drama, jež se rozvíjí za touto válkou, která byla možná v jistém smyslu vyprovokována nebo jí nebylo zabráněno. A zaznamenávám zájem testovat a prodávat zbraně. Je to moc smutné, ale v podstatě je to právě tohle, co je v sázce.
Někdo mi v tuto chvíli může říct: ale vy jste pro Putina! Ne, nejsem. Bylo by zjednodušující a chybné tvrdit takovou věc. Jsem jednoduše proti tomu redukovat tuto složitost na rozlišování mezi dobrými a zlými, aniž by se uvažovalo o kořenech a zájmech, které jsou dost složité. Zatímco vidíme krutost a bezohlednost ruských jednotek, nesmíme zapomínat na problémy, abychom se je pokusili vyřešit.
Je rovněž pravda, že Rusové si mysleli, že všechno do týdne skončí. Ale přepočítali se. Narazili na statečný národ, na národ, který bojuje, aby přežil, a který má své dějiny zápasů.
Musím také dodat, že to, co se nyní děje na Ukrajině, chápeme takhle, protože je nám to bližší a víc se to dotýká naší citlivosti. Ale jsou jiné vzdálené země – pomysleme na různé africké oblasti, na sever Nigérie, na sever Konga – kde válka ještě probíhá a nikdo se o ně nestará. Pomyslete na Rwandu před 25 lety. Vzpomeňme si na Myanmar a na Rohingy. Svět je ve válce. Před několika lety mně přišlo na mysl říct, že po troškách prožíváme třetí světovou válku. A prosím, pro mě je třetí světová válka vyhlášena. A tohle je aspekt, který by nás měl přivést k přemýšlení. Co se děje s lidstvem, které mělo během jednoho století tři světové války? První světovou válku prožívám ve vzpomínce na mého dědečka na Piávě. A tohle je pro lidstvo zlé, je to pohroma. Je potřeba uvažovat nad tím, že v jednom století po sobě následovaly tři světové války se vším tím obchodem se zbraněmi, který stojí za tím!
Před čtyřmi lety, před pouhými čtyřmi lety, se konala pietní akce k 60. výročí vylodění v Normandii. Mnohé hlavy států a vlád slavily toto vítězství. Nikdo si nevzpomněl na desítky tisíc mladých lidí, kteří při této události zemřeli na pláži. Když jsem jel v r. 2014 do Redipuglie na sté výročí světové války – důvěrně se vám svěřuji – plakal jsem, když jsem viděl věk těchto padlých vojáků. Když jsem několik let poté, 2. listopadu – každý druhý listopad navštěvuji hřbitov – jel do Anzia, také tam jsem plakal, když jsem viděl věk těch padlých vojáků. Rok předtím jsem jel na francouzský hřbitov, a hroby těch chlapců – křesťanů či muslimů, protože Francouzi posílali bojovat také chlapce ze severní Afriky – byly také hroby mladých lidí ve věku 20, 22, 24 let. Když jsem jel na Slovensko, zasáhl mě počet mladých a starých žen. Chyběli staří muži! Ženy byly samy. Válka jim vzala manžele.
Proč vám tyhle věci říkám? Protože bych chtěl, aby se vaše časopisy vypořádávaly s lidskou stránkou války. Rád bych, aby vaše časopisy porozuměly lidskému dramatu války. Je dobře dělat geopolitické propočty, věci do hloubky studovat. Vy to musíte dělat, protože je to váš úkol. Ale také usilujte o zprostředkování lidského dramatu války. Lidské drama těch hřbitovů, lidské drama pláží v Normandii či v Anziu, lidské drama ženy, na jejíž dveře zaklepe pošťák, a jež dostane dopis, v němž je jí poděkováno za to, že dala syna vlasti, že je hrdinou vlasti… A tak zůstává sama. Uvažovat o tom by lidstvu a církvi moc pomohlo. Dělejte své socio-politické úvahy, aniž byste zanedbali lidskou reflexi války.
Papež při návštěvě dětských pacientů z Ukrajiny v nemocnici Bambino Gesù v Římě
Autor: Bambino Gesù
Vraťme se na Ukrajinu. Všichni otevírají své srdce uprchlíkům, ukrajinským exulantům, jimiž jsou obvykle ženy a děti. Muži zůstali, aby bojovali. Minulý týden při audienci přišly dvě manželky ukrajinských vojáků, kteří se nacházeli v Azovských železárnách, aby mě požádaly, abych se přimluvil za jejich záchranu. My všichni jsme na takové dramatické situace opravdu citliví. Jsou to ženy s dětmi, jejichž manželé tam dole bojují. Mladé a krásné ženy. Ale já se ptám sám sebe: co se stane, když nadšení pomáhat pomine? Neboť situace se ochlazuje, kdo se o tyto ženy postará? Musíme se dívat za konkrétní akci daného okamžiku a vidět, jak je podpoříme, aby se nestaly předmětem obchodu, nebyly zneužity, protože supi již krouží kolem.
Ukrajina má zkušenost s utrpením otroctví a válek. Je to bohatá země, která byla vždy krájena a trhána na kousky z vůle těch, kdo se jí chtěli zmocnit, aby ji využívali. Jako by historie vedla Ukrajinu, aby byla hrdinskou zemí. Když vidíme tohle hrdinství, dotýká se našeho srdce. Hrdinství, které se snoubí s něhou! O opravdu, když přijeli první mladí ruští vojáci – poté pozvali žoldáky –, poslaní na „vojenskou operaci“, jak říkali, aniž by věděli, že by šli do války, byly to samy ukrajinské ženy, které se o ně postaraly, když se vzdali. Velká lidskost, velká něha. Statečné ženy. Statečné osoby. Lidé, kteří nemají strach bojovat. Pracovitý národ, který je současně hrdý na svoji zemi. Mějme v této chvíli na paměti ukrajinskou identitu. To je to, co nás dojímá: vidět takové hrdinství. Opravdu rád bych zdůraznil tento bod: hrdinství ukrajinského lidu. Před našima očima je situace světové války, globálních zájmů, prodeje zbraní a geopolitického přisvojování, které týrají hrdinský lid.
Chtěl bych doplnit ještě jednu věc. Měl jsem čtyřicetiminutový rozhovor s patriarchou Kirillem. V první části mi přečetl prohlášení, v němž uvedl motivy pro ospravedlnění války. Když skončil, vložil jsem se do toho a řekl mu: „Bratře, my nejsme duchovní státu, jsme pastýři lidu.“ Měl jsem se s ním setkat 14. června v Jeruzalémě, abychom prohovořili naše věci. Ale kvůli válce jsme se po vzájemné dohodě rozhodli odložit setkání na pozdější datum, aby náš dialog nebyl špatně pochopen. Doufám, že ho potkám v září při příležitosti valného shromáždění v Kazachstánu. Doufám, že ho budu moci pozdravit a trochu s ním jako pastýř promluvit.
Jaká znamení duchovní obnovy církve vidíte? Vidíte nějaká? Jsou tu znamení nového, svěžího života?
Je moc těžké vidět duchovní obnovu, používáme-li staromódní schémata. Je potřeba obnovit náš způsob vidění reality a posoudit ho. V evropské církvi vidím více obnovy ve spontánních věcech, které vznikají: hnutí, skupiny, noví biskupové, kteří si vzpomínají, že za jejich zády stojí koncil. Protože koncil, který si někteří pastýři pamatují lépe, je ten v Tridentu. A to, co říkám, není nesmysl.
Dorazilo období obnovy, aby zacpalo koncilu ústa. Množství skupin „obnovovatelů“ – například ve Spojených státech je jich mnoho – je hrozivé. Jeden argentinský biskup mi vyprávěl, že byl požádán, aby spravoval diecézi, která se dostala do rukou těchto „obnovovatelů“. Nikdy nepřijali koncil. Existují ideje, postoje, které se rodí z „restauracionismu“, který v podstatě nepřijal koncil. Problém je právě v tom: že v některých kontextech nebyl koncil ještě přijat. A je také pravda, že to chce století, aby koncil zakořenil. Máme tedy ještě čtyřicet let, abychom ho zakořenili!
Znamením obnovy jsou také skupiny, které prostřednictvím sociální a pastorační péče dávají církvi novou tvář. V tom jsou hodně kreativní Francouzi.
Vy jste ještě nebyli na světě, ale já jsem byl v roce 1974 při XXXII. generální audienci svědkem kalvárie generálního představeného, otce Pedra Arrupeho. A tehdy se objevila konzervativní reakce k zablokování prorockého Arrupeho hlasu! Dnes je pro nás tento generální představený světcem, ale musel snést mnohé útoky. Byl statečný, protože se odvážil udělat krok. Arrupe byl muž velké poslušnosti vůči papeži. Velké poslušnosti. A Pavel VI. to chápal. Nejlepší proslov, který kdy papež napsal Tovaryšstvu Ježíšovu byl ten, který učinil Pavel VI. 3. prosince 1974. A napsal ho rukou. Existují originály. Prorok Pavel VI. měl svobodu ho napsat. Na druhou stranu osoby svázané s kurií v jistém smyslu živily skupinu španělských jezuitů, kteří se pokládali za skutečné „pravověrné“ a stavěli se proti Arrupemu. Pavel VI. do této hry nikdy nevstoupil. Arrupe měl schopnost vidět Boží vůli, spojenou s dětskou bezelstností, s níž podporoval papeže. Vzpomínám si, že v den, když jsme si v malé skupině dávali kafe, prošel a řekl: „Pojďme, pojďme! Papež se chystá projít, pozdravíme ho!“ Byl jako chlapec. S tou spontánní láskou!
Ilustrační foto: logo německé synodální cesty
Vzpomeňme si, že jeden jezuita z provincie v Loyole byl proti otci Arrupemu obzvlášť zarytý. Byl zván na různá místa a dokonce do Argentiny a vždycky udělal průšvih. Jednou mi řekl: „Ty jsi člověk, který nic nechápe. Ale skuteční viníci jsou otec Arrupe a otec Calvez. Nejšťastnější den mého života bude, až je uvidím pověšené na šibenici na Svatopetrském náměstí.“ Proč vám tenhle příběh vyprávím? Abyste pochopili, jaké bylo po-koncilní období. A tohle se děje znovu, především u tradicionalistů. Proto je důležité ochraňovat tyto postavy, které hájily koncil a věrnost papeži. Musíme se vrátit k Arrupemu: je světlem onoho okamžiku, který nás všechny ozařuje. A byl to on, který znovu objevil Duchovní cvičení jako pramen a osvobodil se od toporných formulací Epitome Instituti, od výrazu zatuchlého, rigidního myšlení, ve větší míře instruktivně-asketického než mystického.
V Německu máme synodální cestu, kterou někteří považují za heretickou, ale ve skutečnosti je velmi blízká reálnému životu. Mnozí opouštějí církev, protože v ní již nemají důvěru. Zvláštní případ je kolínská diecéze. Co si o tom myslíte?
Řekl jsem prezidentovi Německé biskupské konference, mons. Bätzingovi: „V Německu je velmi dobrá evangelická církev. Nejsou zapotřebí dvě.“ Problém vzniká, když se synodální život rodí z intelektuálních, teologických elit a když je hodně ovlivněn vnějšími tlaky. Jsou různé diecéze, kde se synodální cesta s věřícími, s lidmi, děje pomalu.
Chtěl jsem napsat dopis ohledně vaší synodální cesty. Napsal jsem ho sám, a trvalo mi to měsíc. Nechtěl jsem do toho zapojovat kurii. Vytvořil jsem ho sám. Originál je ve španělštině, a ten v němčině je překlad. Tam jsem napsal, co si myslím.
Pak otázka kolínské diecéze. Když byla situace hodně bouřlivá, požádal jsem arcibiskupa, aby na šest měsíců odešel, aby se věci uklidnily a já mohl vidět jasně. Protože když jsou vody rozbouřené, není možné dobře vidět. Když se vrátil, požádal jsem ho, aby napsal rezignační dopis. Udělal to a dal mi ho. A napsal dopis, v němž se diecézi omlouvá. Ponechal jsem ho na jeho místě, abych viděl, co se bude dít, ale jeho rezignaci mám v rukou.
To, k čemu dochází, je, že tu jsou mnohé nátlakové skupiny, a pod tlakem není možné rozlišovat. Pak tu je ekonomický problém, kvůli kterému přemýšlím o vyslání finanční inspekce. Čekám, až tu nebudou tlaky na rozlišování. Je dobře, že existují různá hlediska. Problém je, když tu jsou tlaky. To nepomáhá. Nevěřím ale, že kolínská diecéze je jedinou diecézí na světě, v níž jsou konflikty. A jednám s ní jako s jakoukoliv jinou diecézí na světě, která zažívá konflikty. Napadá mě jedna, která ještě konflikt neukončila: Arecibo v Portoriku. Tak tomu je roky. Takových diecézí je mnoho.
Svatý otče, jsme digitální časopis a hovoříme také k mladým lidem, kteří zůstávají na okraji církve. Mladí chtějí rychlé a bezprostřední názory a informace. Jak je můžeme dostat do procesu rozlišování?
Není třeba stát na místě. Když se pracuje s mladými, je potřeba jim vždy popřát perspektivu v pohybu, ne perspektivu statickou. Musíme žádat Pána, abychom získali milost a moudrost a aby nám pomohl učinit správné kroky. V mé době sestávala práce s mladými ve studijních setkáních. Teď už to tak nefunguje. Musíme je posunout vpřed konkrétními ideály, skutky, cestami. Mladí nacházejí svůj smysl bytí na cestě, nikdy ne ve statickém způsobu života. Někdo může váhat, neboť vidí mladé lidi bez víry a říká, že nejsou v milosti Boží. Nechte ale Boha, ať se o ně postará! Váš úkol je vypravit je na cestu. Myslím si, že je to ta nejlepší věc, kterou můžeme udělat.
Podle Vaticannews přeložil Zdeněk A. Eminger.
