Seznamka
Mistr Jan Hus
Autor: Kostnická kronika / Ulrich von Richental
Při výročích velkých postav národních a evropských dějin se snažíme objevit něco, čím promlouvají do naší doby. Samotné připomínání by bylo zbytečné a jalové a nutně by muselo vyprchávat, pokud by jen dodávalo nějaký, často nejasně definovaný, moment do konstruování naší národní identity. Každá doba četla Husa podle svých potřeb a dost často ho žel ohýbala podle svých potřeb, jeho druhý život k tomu poskytuje spoustu příkladů: od Husa průkopníka liberálně-občanských svobod přes bojovníka za národní a sociální věc až po Husa (proto)komunistu ve slavném projevu Zdenka Nejedlého.
Poučeni tím vším položme si otázku, co z jeho života a díla může být inspirací pro nás teď a tady. V tomto shromáždění nemusím připomínat, že Hus byl především mužem církve, duchovním, kterému záleželo na stavu církve, což ale v tehdejším světě znamenalo i péči o společnost jako celek, protože kromě židovské menšiny všichni lidé do církve patřili. Jeho doba byla podobně hektická, neklidná a rozporuplná jako naše, možná ještě mnohem více: lidé byli ohroženi morovou epidemií a dalšími kalamitami neúrod, požárů či záplav. Politická situace byla nejistá, vládní moc rozkolísaná, země prožívá sociální i jazykové konflikty, hrozba války a násilí je stále přítomná. Země prožívá za vlády Lucemburků fázi rozkvětu a růstu, s mnoha problémy se konfrontuje nově, proměny jsou možná až příliš rychlé. V církevním světě věřící tíživě prožívají fenomén dvoj- a trojpapežství a především mohou širší laické vrstvy porovnat ideál církevního života zachycený na stránkách Nového zákona překládaného do národních jazyků s žitou realitou církve až příliš mocensky a institucionálně nasycené, spoléhající více na vlastní prostředky než na sílu evangelia. Doba dynamická a plodná, snad nikdy české země nezrodily tolik originálních náboženských, filozofických a teologických osobností jako okolo roku 1400. Mezi nimi bylo spousta těch, kdo nemohli kvůli institucionálním nepravostem nalézt adekvátní uplatnění a jsou schopni nabídnout nespokojencům trefné pojmenování zlořádů doby a cesty k jejich nápravě. Byla to doba hledání a k hledání patří i rizika.
Artikul první: Zápas o obraz Boha a hledání
Podobných reformátorů církve jako Hus bychom našli v evropských dějinách od 13.–14. století mnoho, ty působící na českém území historicky nepřesně nazýváme Husovi předchůdci. Co naopak historicky odpovídá, je zařazení Husa mezi předchůdce velké reformace, která vypukne o století později. Husa spojuje s postavami jako Martin Luther a Jan Kalvín a dalšími reformátory 16. století přesvědčení, že k tomu, aby evangelium mohlo skutečně působit v životě člověka a společnosti, aby podle něj mohli lidé naplno žít, je třeba, aby se s ním setkali, aby mu porozuměli, aby se evangelijní zvěst k nim dostala ve srozumitelné a pravé podobě. Proto Husův důraz na svobodu hlásání evangelia, proto důraz na náboženské vzdělání, proto důraz na správnou teologii a hledání nových způsobů pochopení a vyjádření. Přestože Luther i Kalvín vyjadřují na sklonku života určité zklamání, že životy jejich církví a obcí se přes všechno úsilí a někdy až úpornou snahu (možná vlastně právě proto) neliší od životů křesťanů ve staré (římské) církvi o tolik, jak by původně čekali, samotná intuice je zcela správná, a to hned v několika ohledech. Pro kvalitu víry a života z víry je zásadní obraz Boha a člověka a jejich vzájemného vztahu. Každá doba musí hledat adekvátní a srozumitelné vyjádření pravd víry, objevit pro sebe poklady evangelia a co znamená jejich realizace teď a tady. Stejně jako se tehdy rozvíjely nové proudy, které odpovídaly potřebám nových společenských vrstev a především prohloubenému porozumění evangeliu, i dnes je třeba zkoušet pravdy víry uchopovat a vyjadřovat novým způsobem, jakkoliv se všechno nemusí podařit a někomu se to nemusí líbit. Hledání je riskantní, vyžaduje odvahu, teologickou erudici a poctivost, ale nedá se obejít, nedá se ignorovat, nedá se umlčet bez drtivých dlouhodobých škod na vnitřním a nejen vnitřním životě církve.
Ilustrační foto
Autor: Flickr
Artikul druhý: Církev, která si slouží evangeliem
Pokud se díky modlitbě, duchovnímu životu, myšlení a studiu propracujeme k evangelijními ideálu co možná nejvíce odpovídajícímu obrazu Boha, logicky dalším nutným krokem musí být, aby mu odpovídala tvář církve. Důležitým tématem Husovy doby byla určitá institucionální předimenzovanost církve a její mocenská saturace. Mnoho panovníků, šlechticů i měšťanů neumělo jinak vyjádřit svoji víru a vděčnost, než zakládáním nových klášterů, kapitul, kostelů a oltářních nadací a zmnožováním jejich majetku, takže i vůči církvi velkorysý císař Karel IV. raději pro zabezpečení mistrů teologické fakulty pražské univerzity transformuje kapitulu Všech svatých na Hradě pražském, protože už prostě není z čeho brát. Na jedné straně se církev stala výhodným a zajímavým byznysem těch, kdo uměli kumulovat výnosná beneficia, na straně druhé živořily stovky kleriků nucených opět kumulovat různé drobné oltářní „melouchy“ a beneficia, aby se nějak protloukli. Řešení v rámci katolické církve přinesla až opatření tridentského koncilu o půldruhého století později, například příliš opožděným prosazením povinné trvalé rezidence duchovních ve své farnosti.
Každá generace křesťanů musí hledat adekvátní formy církevního života, modelů uspořádání církve, které odpovídají evangeliu a potřebám jeho hlásání. Hus je nepochybně velkou postavou zápasu, odvěkého zápasu, který provází církve od počátku, jakési věčné přetlačované, kdy si církev nutně vytváří instituce, aby ji napomáhaly realizovat své poslání hlásat evangelium a prostředkovat spásu, ale ony instituce mají tendenci se emancipovat a přednostně si hlídat své vlastní mocenské a majetkové zájmy. Místo toho, aby církevní instituce sloužily evangeliu, si slouží evangeliem a tato institucionální patologie může časem paralyzovat církev jako celek. Hus neúnavně vhod i nevhod zdůrazňoval prioritu služby evangeliu a radikální podřízenosti všech institucionálních aspektů života církve jejímu poslání. O něco podobného se nyní slovy i reformou římské kurie pokouší papež František. K tomuto zápasu se musí každá generace křesťanů postavit čelem, pokud nemá církev umírat zaživa a nemá trpět hlásání a život z víry.
Artikul třetí: Jed klerikalismu
V listu plzeňským Hus ostře odsuzuje veřejně prezentovaný názor kazatele, že „i ten nejhorší kněz je lepší než ten nejlepší laik“. Fribourgský profesor církevního práva Pier Aimone nám vyprávěl o středověkých právních komentářích, kde se extrémně vyjadřuje zásada „církev podstatně tvoří pouze klerici“ (ecclesia non sunt nisi clerici). Věřící jsou řekněme volitelný doplněk, jejich spása koneckonců závisí na výkonu kněžské kasty. Zdaleka nejde o dávnou minulost. Moji spolubratři v kněžském semináři si dělali „legraci“, že apoštolská exhortace Jana Pavla II. z roku 1988 Christifideles laici postrádá v názvu spojku „et“, protože by se měla jmenovat „věřící a laici“. Přitom obraz vnitřního uspořádání církve, který nám dávají novozákonní texty, i ten, který vidíme ve starověké církvi, je přinejmenším mnohem pestřejší a vyváženější. Jakkoliv můžeme historicky rekonstruovat a pochopit posun k razantní klerikalizaci církve v důsledku stěhování národů raného středověku a s tím související a navazující procesy, nic to nemění na tom, že se to již v Husově době jevilo jako problém a brzda církevního a křesťanského života. Žel ani reformace s tím nějak zásadně nepohnula, naopak dohled duchovních nad věřícími ve státních církvích ještě zesílil v rámci konfesních zápasů a potřebě kontrolovat populaci.
Možná je na čase věc znovu ve světle evangelia promyslet a zvážit, zda nedostatek duchovních, a to dokonce i v těch církvích, kde světí ženy a nemají povinný celibát, není důležitým znamením doby, Boží mluvení k nám. Existuje mnoho svědectví z doby covidu, že domácí rodinné bohoslužby vedené jedním z rodičů byly pro náboženský rozvoj dětí mnohem plodnější a přínosnější než tradiční docházení do farnosti. Současná teologie stále více doceňuje význam křtu, ve kterém jsou přece všichni věřící pomazáni na kněze, proroky a krále a získávají podstatnou kněžskou identitu. Není pokrytecké mluvit o služebném kněžství, když se ve skutečnosti jedná v katolické církvi o monopol moci a kontroly ve věcech vedení církve, doktríny a přístupu ke svátostem? O nebezpečí jedu klerikalismu mluví opakovaně papež František, ale dá se mu čelit jenom tím, že se budeme snažit nebýt klerikální? Není třeba něco podstatného změnit v hlavách, ale i v uspořádání našich církví? Není na čase i díky tomu, že původní motivy klerikalizace církví typu nedostupnosti vzdělání pro ne-kleriky už neplatí, pečlivě ve světle evangelia promyslet, zda se věci nemohou uspořádat jinak? I tady nám Husova svoboda a jeho důraz na následování Krista jako rozhodující kvalitu křesťanského života a církve můžou být inspirací. Duchovní život jako úkol pro každého věřícího bez výjimky, péče o církev a odpovědnosti za ni stejnou měrou pro všechny, nejen pro klerické elity, o tyto zásadní změny se Hus zasazoval a jeho následovníci je jistě nedokonale a dobově podmíněně pokoušeli uskutečnit.
Artikul čtvrtý: Spása a péče o duši
Na závěr se zamysleme nad motivem, který se týká všech lidí, nejen explicitně církevně věřících. Ani lidé, kteří jsou vůči historické postavě M. Jana Husa a jeho roli v dějinách kritičtí či skeptičtí, nemohou popřít jeho odvahu tváří v tvář smrti. Nemůžeme posoudit, jak mnoho lidí to skutečně zasahovalo, ale jedním ze sympatických rysů středověké společnosti je obava o spásu, živé vědomí, že život má smysl, že na našem jednání záleží, že má rozhodnutí mají své důsledky, že blahobyt nebo momentální prospěch nejsou jediné ani nejdůležitější horizonty lidského života. Fascinuje středověká schopnost vnímat i katastrofy a křivdy, které nás potkávají, jako výzvu k obrácení a k hledání kořenů problémů ve špatných rozhodnutích v minulosti, místo dnes typického neplodného vymlouvání a omlouvání. Hus celým svým životem dosvědčil, že bere vážně slova evangelia, „co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ (Mk 8,36) Za věrnost poznané pravdě byl připraven zaplatit ultimátní cenu.
Ačkoliv se dnes mluví, že žijeme ve společnosti, která je postkřesťanská, ve skutečnosti řada bytostně křesťanských hodnot se žije mnohem více než kdykoliv v minulosti. Patří mezi ně důraz na pravdivost, autenticitu, opravdovost jako zásadní kritérium věrohodnosti a autority. Každý v této zemi tato Husova slova slyšel: „Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti… Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky“.
Obsahují program i pro naší dobu a pohyb v ní. Stejně jako tehdy nemáme na všechno hotové odpovědi a řešení. Stejně jako tehdy jsme oslovováni mnohými hlasy, které nás manipulují, udržují ve strachu, vězní v různých stereotypech a předsudcích, rozeštvávají jedny proti druhým. Nezbývá, než se prokousávat trpělivě a obezřetně pěnou dní k podstatným hodnotám s vědomím, že se můžeme mýlit, že naše poznání má své hranice. Při hledání, kterému nemůžeme uniknout ani ho delegovat na žádné autority, jsou autenticita a pravdivost života tím nejdůležitějším kritériem pro naši orientaci. Kdyby nic jiného, právě svým důrazem na pravdivost, včetně odkazu k jejímu poslednímu zdroji, a připraveností ji dosvědčit až do konce se M. Jan Hus zapsal do dějin lidstva.
Promluva zazněla během ekumenické bohoslužby v rámci Večera pro Mistra Jana Husa ve Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové.
