Seznamka
P. Josef Toufar
Autor: Archiv Miloše Doležala
120 let je dlouhá doba. V případě Josefa Toufara nám připadá kratší, protože to, s čím si jej nejvíce spojujeme, je nám o téměř 50 let blíže, a protože obnovený zájem o něj je ještě mladší a i eticky se kryje s počátky naší novodobé svobody, ohledáváním její podoby a vyrovnáním se s neblahou minulostí. Tak je vlastně Toufarův příběh velmi současným čtením, bohužel, tváří v tvář spoušti, kterou nadále a s ještě větší zpupností působí totalitní režimy Ruska, Číny i jinde, je ten příběh dnes ještě současnější. Toufarův život úzce souvisí s pokojem, mírem a spravedlností. Ne nějak proklamativně, ale zcela prostě lidsky. Toufar nechtěl ani v nejbližším okolí žít v konfliktech. Pokud to jen šlo, usiloval o pokoj, místy dokonce možná až příliš vstřícně, ale to jen proto, že si byl jasně vědom hranice, kterou překročit nelze. Stanovíme-li onu hranici příliš nízko a jdeme do boje o vše a vždy, skončíme logicky u žabomyších válek a situaci, kdy je opravdu třeba neustoupit, nerozlišíme. A o spravedlnost mu šlo také zcela konkrétně. Třeba i v tom, jak nezištně a samozřejmě pomáhal všem, nekatolíkům, komunistům, prostě proto, že to byli lidé.
Ona aktuálnost Toufarova příběhu, akcentovaná ještě úsilím o jeho svatořečení, dává možná zapomenout na těch 120 let, na to, že Toufarův příběh je nám v mnohem i vzdálený, začíná ještě v kulisách rakousko-uherského katolicismu, že je velmi ovlivněn dobovou zbožností, třeba i v pojetí výlučnosti kněžského úřadu, a především, že se odehrává, aspoň na Toufarově straně a v prostředí, kde vyrůstal a žil, až nekomplikovaně v důvěře v tradici a církev.[1] To je fakt, ne hodnocení. Člověk musí nejprve přijmout situaci, v níž žije, aby skrze ni i vůči ní a v její prospěch dokázal nalézt svobodu. Toufar zůstal až do konce tradičním knězem, který ale na tradici nedelegoval osobní rozhodování, nezúžil své křesťanství na církevničení, ale naopak: tradicí posilněn a skrze ni nevyhnutelně se otevřel situaci nové, pro něj nečekané.
Narození dítěte před 120 lety nějak souzní i se známým textem z Izaiášova proroctví. Samozřejmě, tam se mluví o mesiášském, přinejmenším královském dítěti, ale ona radost z narození spojená nutně s vědomím času, budoucnosti, možností, nadějí je normálně spojena s každým dítětem. Jenže: jak časté jsou ty normální případy? Podobně jako optimistická teorie o neustálém společenském, technologickém, vzdělanostním pokroku, vlastní nekomplikovanější vrstvě myšlení dlouhého 19. století, v jehož stínu Toufar vyrůstal, je i představa o harmonickém, svobodném rozvoji jedince spíše snem než skutečností. Křesťanství, byť v dobách klidných může na této idyle mít podíl, je ale v jádru realističtější než všechny společenské teorie. Ví o přeryvu v lidském životě, o tom, že křesťanský život není lineárním pokračováním života, který by byl sám o sobě vlastně dobrý a v pohodě. Křesťanství vlastně začíná tam, kde jde o nezaslouženou milost, přeryv, výzvu horského kázání a kříž. Toufar se sice rodí do klidného světa končící monarchie, milován, v prostředí, kterému rozumí, kam patří, kde je Bůh velebnou, poklidnou, rytmizující součástí života, podobně jako je tomu v krajině Vysočiny, byť i zde jsou tragédie osobní, předčasná úmrtí, neúroda, společenská nespravedlnost. To, že kříž, jemuž se Toufar od dětství klaněl doma, v kostele, u Božích muk v polích, je více než útěšnou a povzbuzující přítomností milujícího Boha ve všedním životě, že se na něm může zviditelnit hrůza přítomná ve světě s velkou hloubkou a tragičností, že na něm svět drží, když se vychýlí ze všech jiných jistot, se ale ukázalo brzy už v situaci války, první, později druhé. Vychýlení pro Toufara definitivní nebylo překvapivé, z čista jasna, bylo připravované zlem, kterému lidé v překotných poměrech 20. století poskytovali často příliš ochotně prostor.
Jeho život ale samozřejmě začíná plný očekávání a možností. Začíná v konkrétním místě a čase. S místem, Vysočinou, je Toufar bytostně spojený, jak pečlivě ukazuje ve své podrobné básnivě kronikářské práci Miloš Doležal, natolik úzce, že občas může být jeho příběh vnímán příliš regionálně, což by byla škoda a podobně jako v případě třeba Bohuslava Reynka není to pravda. Toufar v sobě nese Vysočinu, ale jako Kristův příběh svým přeplněním doslova překypuje z díže Palestiny do celého světa, je tomu i s naplněním Toufarova příběhu. Přesto se neodehrává abstraktně v jakémsi univerzálním, instantně k použití připraveném bezčasí. Totiž až když zchodíme nohama konkrétní kus země, můžeme začít rozumět aspoň trochu i celku světa.
Dnes začínáme své toufarovské putování v místě, které v toufarovské topografii nepatří k těm „nejsilnějším“, není to Arnolec, Zahrádka, Číhošť. Polná je s jeho životem, jak víte, spojena hlavně se studiem na hospodářské škole. Je tak trochu stále přítomným okrajem jeho působení. A to je pro nás důležité. Okraje mohou být místem, kde přílišná vázanost na jednotlivé detaily typu tady stál, tady seděl, tady svačil, tady četl atd. uvolňuje se a příběh zde může zanechat stopu přesahující jeho regionální rozměr, zbavenou nedůtklivosti pravděpodobnosti a detailní věrnosti, příběh může být více přítomný jako zhuštěná legenda, jako impulz ovlivňující život i jinde a jindy.
Dovolte mi, abych, byť nutně zjednodušeně, zkusil spojit Toufarův příběh s několika víceméně známými událostmi z dějin Polné, předcházejícími Toufarovo dětství či paralelními s ním.
Nejznámější je určitě hilsneriáda, o níž se nechci zevrubně zmiňovat, zejména místním je totiž dobře známá a myslím, že jim může už trochu vadit, je-li jejich město až instinktivně spojováno jen s ní. Onen příběh přes mnohé teorie dosud neobjasněné vraždy z roku 1899 má s pozdějším martýriem Toufara společné zejména způsoby, jak se postavit k tak absurdní a tragické otázce. Byla zde jakási poctivá snaha dokumentační: Jak to tedy bylo? Jenže proti střízlivému hledání pravdy stálo zneužité veřejné mínění, instance vždy velmi nebezpečná a manipulovatelná těmi, kteří dovedně pracují s předsudky, skrytými i v deformovaně chápaném křesťanství. Místo toho, jak to bylo, převládla snaha vyložit to bez etické námahy, ale s o to větším křikem ve smyslu „Jak se nám to hodí“ jako rituální vraždu se všemi neblahými antisemitskými konotacemi. Přesně o 50 let později budou příslušníci STB otázku „Jak to bylo v Číhošti?“ klást jen formálně. Nepůjde o to, jak to bylo, ale o potvrzení toho, jak se jim to hodí. A tam se v Toufarovi křesťanská tradice projeví ve své původní, vždy obnovitelné a tvarující síle neheroickým, protože zmučeným a křehkým, ale o to výmluvnějším postojem: Tak věci prostě jsou. Tak stojí svět. Na kříži. Vychýleném k společenství s lidmi, nezachytitelném mechanismy zupácké ideologie. Otázka „Jak to tedy bylo?“ zůstává i zde definitivně nezodpovězena. Veškeré zjednodušující pokusy o vysvětlení se ukázaly, jako v případě Ježíšova prázdného hrobu, nedostatečné a hloupé. Toufar na tu otázku neodpovídá. A jeho nezodpovězení, odmítnutí vnucené odpovědi státní bezpečnost dráždilo k šílenství. Toufar nemá vysvětlení, ale svědčí. Svědek nevysvětluje, nepodává výklad (jako křesťané máme být svědky, ne experty na Boha), ale ručí za dosvědčené svou hodnověrností. Podobně jako Ježíšův prázdný hrob ani pohyb číhošťského kříže nelze uchopit jednoduchým výpočtem, mechanickým řešením, ale jen dosvědčit cestou, která z něj vychází. „Okuste, a vizte!“ Bůh zůstává výmluvně přítomným v tichu, je tajemstvím a nezbaví nás naší vlastní zodpovědnosti za hledání pravdy.
O půl století před vraždou Anežky Hrůzové přijíždí do Polné se svým mužem mladá Božena Němcová. Zde je pokřtěna její dcera Theodora, počat syn Jaroslav a především se zde poprvé setkává s českými knihami. Je to setkání, které promění její život a založí její život druhý, ten v dějinách české kultury. Zároveň ale toto setkání v sobě skrývá budoucnost, kterou sama Němcová v té chvíli jistě nedokáže domyslit. Cesta k spisovatelství, láska k češtině, pravdivá, ne fanatická, etickým, sociálně humanitním křesťanstvím korigovaná láska k národu dovede Němcovou daleko za hranice její představivosti. Je to setkání, které přinese ovoce jen na kříži nepochopení, vnitřního pnutí, napětí mezi tím, co od ní očekává společnost, a jak musí žít ona podle toho, co se v ní tím setkáním probudilo. Každé takové formující setkání přesahuje naše představy a vlastně, lidsky vzato, i možnosti, a nějak nás rozbije. Jako pšeničné zrno padlé do země. Podobně Josef Toufar nemohl tušit, co mu následování Krista, křesťanský život a kněžství, které v podobě touhy tvarovalo jeho dozrávání, přinese. Rozhodnutí, která v klidných časech přijímáme, neskončí většinou idylickým zpracováním života podle našich představ. Vždy nás nějak přesáhnou. Toufar, když se setkal skrze matku, kněze, církev s biblí, církví, Ježíšem, jistě netušil, že do jasně představitelné cesty venkovského chlapce a vlastně i venkovského kněze vstoupí cesta Ukřižovaného tak radikálním způsobem.
Myslím, že kdyby bylo na něm, rozvíjel by se Toufarův život v dělném, obrozeneckém, lidumilném, poctivém, lidovýchovném směru poctivého a neokázalého nasazení pro Boha a obec, jak to Polná naplno zažila za starostování oblíbeného Antonína Pittnera, který zemřel 5 let před Toufarovým narozením. To je mé třetí zastavení nad dějinami Polné. Myslím, že ani lidovýchovné, mravoličné, ale poctivé dílo mezi katolíky tak oblíbené Pittnerovy dcery Vlasty, mu nebylo cizí, mohu-li usuzovat z úryvků jeho kázání, která neusilují o jazykovou vybroušenost a okázalost, ale chtějí být srozumitelná a sloužit.
Jenže tato prostá cesta hluboké a dělné lidskosti harmonicky spojující obec a církev, jedince a řád nebyla možná. Vlastně nikdy nebyla úplně možná. Právě proto, aby život mohl být rozvíjen ve svobodě, pravdě a spravedlnosti, nelze vždy za každou cenu usilovat o „pohodu“. O pokoj ano, ale ten není možný bez pravdy. Nemyslím teď fanatickou pravdu kulturních válek, ale prostou pravdu o důstojnosti a ceně života, kterou nelze zaměnit za loajální soužití s jakýmkoli režimem. Toufar se o to soužití snažil, kam to šlo. Věřil, že není třeba velkých gest, která znemožní trpělivou práci pro lidi a mezi nimi. Jenže jeho víra byla formovaná v největší hloubce Kristem. On nám ukazuje možnost a sílu skutečné, živé tradice, která, pokud je žita neokázale pro bližní, může mít milou podobu lidové zbožnosti, poutí, žehnání polím, důvěry v katechismus, ale to vše, je-li to poctivé, nese Krista, Božího Syna, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Ten nám umožní v časech klidných těšit se z toho, ale zareaguje vždy, kdyby to bylo nepravdivé, zjednodušující, život zužující. Nastanou okamžiky, kdy kříž s daným stavem věcí nemůže koexistovat, ale musí se jim vzepřít. Ne okázale, ale prostě proto, že to jinak nejde. „Jsem, který jsem.“ Jde o okamžiky, kdy se kříž vychýlí a skutečný život bude v této odchylce, ne krytí s mainstreamem.
Představy Josefa Toufara o kněžském životě v jeho domovině, částečně vycházející z pojetí lidumilného, v obci i občansky přítomného kněze 19. století, se tedy naplnily zcela jinak. Pozvání ke kněžství, které se v jeho případě narozdíl od mnohých z nás zdálo logické, i když ho stálo jistě mnoho píle, sil a přemáhání, zvláště když o mnoho roků a centimetrů převyšoval své spolužáky na gymnáziu, uvedlo jej na křížovou cestu, jejíž závěr si nezvolil a dlouho ho ani nechápal. Ale až do konce byl na té cestě přítomný počáteční svobodný souhlas. A tradice mu pomohla tu cestu ne pochopit, ale v Ježíšově příběhu identifikovat. Je to zvláštní svoboda, nemůžeme-li jednat jinak, a přece neztrácíme nic ze svobody, naopak uvnitř k ní ještě rosteme. A jen z pokoje, který převyšuje tento svět, jak o něm mluví Janovo evangelium, můžeme usilovat o spravedlnost a mír na zemi, o dělnou lásku k lidem. Byť se vše hroutilo, byť světu znovu hrozila totalitární ideologie z Východu, zdrojem naši svobody je tentýž Kristus. Jednou mírný ve venkovské kapli na návsi či v lese, jindy, tváří v tvář nespravedlnosti, ale hrozný, důsledný a rozhodný obránce slabých. Nemusíme své cesty začínat rozmáchlými plány, stačí, když vše, co děláme a žijeme, budeme ve svědomí a etické volbě vychylovat ze zbabělé pohody k skutečnému pokoji Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého.
Proneseno v Polenském děkanském chrámu v pátek 15. července 2022.
[1] Děkuji Miloši Doležalovi za upozornění na to, že Toufarův život se přeci jen neodehrával v tak přímočaře vstřícném náboženském prostředí, jeho rodina, až na vlastní matku, která brzy zemřela, si od církve zachovávala odstup, ani s církevními představiteli nevycházel pak vždy zcela bez konfliktů. Jde mi ale o to, že i toto všechno, byť to lidsky bylo náročné, podobně jako studium v pokročilém věku, nějak zapadá do „normálního“, předvídaného řádu věcí a že obraz církve a kněžství, který Toufar přejal a přijal, v tom nejlepším pokračuje v tradici. Teprve ono rozhodující setkání s ďábelskou hrůzou komunismu se z řádu zcela vymyká. A je Toufarovou velikostí, že tradici „přečetl“ tak, že na nečekané zareagoval zcela jako Kristův učedník.
