Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Éra křesťanské nadvlády v evropské kultuře definitivně skončila, říká emeritní profesorka filozofie Chantal Delsolová. Ač je věřící, není z toho smutná. „Církev se stane malou a marginální. Nicméně jí to pomůže stanovit si správné priority."
Francouzka Chantal Delsolová žije kousek od Saint Sulpice, jednoho z největších kostelů v Paříži. Modlitebna ze sedmnáctého století je téměř 120 metrů dlouhá a široká až 57 metrů s majestátní fasádou korunovanou dvěma věžemi. Vše vyzařuje dobu, kdy kostel zaujímal ústřední místo ve francouzské společnosti.
Tyto časy jsou ale pryč. Ve stínu kostela Saint Sulpice napsala Delsolová knihu La Fin de la Chrétienté (česky Konec křesťanství, Les éditions du Cerf, 2021). V ní tvrdí, že křesťanství z Francie a Evropy možná nezmizelo, ale kultura nasáklá křesťanstvím ano.
Počátek evropské křesťanské kultury klade Delsolová do roku 394, do bitvy na řece Frigidus v dnešním Slovinsku. Křesťanský císař východořímské říše Theodosius porazil svého pohanského kolegu ze západořímské říše Eugenia. Tímto vítězstvím se křesťanství v Evropě stalo dominantní vírou – křesťané v té době byli nazýváni „novověkými". Konec křesťanské kultury v Evropě nastal ve druhé polovině 20. století přijetím zákonů, které uvolnily cestu k takovým rozhodnutím a činům, jako jsou rozvody a potraty.
Příznaky konce křesťanské kultury byly v té době již dlouho patrné. Delsolová ve své knize cituje francouzského básníka a esejistu Charlese Péguyho, který na počátku 20. století napsal, že „svět se od dob Ježíše Krista změnil méně než za posledních třicet let. Byla tu antická (a biblická) éra. Byla tu éra křesťanská. Nyní je tu moderní doba." Otázkou nyní zůstává: co přesně to znamená?
Odkdy podle vás existuje křesťanská kultura? Jaké jsou její charakteristiky?
Je to civilizace, v níž jsou všechny oblasti života v souladu. Přemýšlejte o morálce, náboženství, politice a ekonomice atd. Například demokracie je v křesťanské civilizaci modelována podle obrazu Boha, který dává člověku svobodu. Její kořeny sahají do 6. století, do benediktinských klášterů. Po téměř dvě tisíciletí formovala křesťanská víra naši morálku, zákony, politiku, ekonomiku a vše ostatní.
To vše nezmizelo. Kultura jen tak nezmizí. Hodnoty, jako je evangelijní soucit, se nyní promítají do humanismu; jiné větve stromu však byly odříznuty, například myšlenka transcendence a vnitřní důstojnosti lidských bytostí. Nyní se jedná o jakousi směs.
Ve své knize popisujete křesťanskou kulturu jako plod katolicismu. Jak charakterizujete kulturu převážně protestantských zemí?
Křesťanská kultura je především plodem katolicismu, protože v prvních staletích protestantismus prostě neexistoval. Protestantismus navíc nemá pevný církevní rámec, zatímco církev má ústřední roli v udržování takové civilizace. Protestantismus se přizpůsobuje snadněji. Tradiční protestantské země proto zvládly přechod k modernitě mnohem snadněji než země katolické. Římskokatolická církev přijala princip svobody svědomí až s druhým vatikánským koncilem, ale to už bylo pozdě.
Je pro formování křesťanské kultury nutná silná církev, jako je římskokatolická? Neděje se tak také automaticky, protože církve formují členy ze své podstaty, včetně té protestantské?
Církev samozřejmě nemusí být silná, aby mohla existovat a uplatňovat svůj vliv. Křesťané věří, že církev je věčná, ale v jednotlivých staletích může mít velmi omezenou velikost. Církev zůstane a bude formovat lidi. Nebude však existovat široce založená křesťanská kultura.
Protestantismus je ve vztahu ke světu velmi tvárný. Může se plně přizpůsobit době - to je to, co katolicismus protestantismu vyčítá. Proto může snáze obstát, ale nebezpečí tohoto přizpůsobení spočívá v tom, že se poselství natolik rozmělní, že se někteří budou divit, co z něj zbylo.
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Píšete, že duch revoluce začal vát během nizozemského povstání v 16. století. Tehdy se nejednalo o křesťanské hodnoty, ale o představu, že stejné myšlenky lze vnutit celé společnosti. Řekla byste, že princip svobody svědomí nevyhnutelně vede k sekularizaci?
Myslím, že ano; ať už je to z podnětu levice nebo pravice, je to nakonec nevyhnutelné. Společnost se vždy skládá z různých lidí a společenství. Kvůli svobodě svědomí uznáváme, že ne všichni musí uvažovat stejným způsobem.
Sekulární společnost mimochodem neznamená, že už neexistují věřící lidé, ale že ti, kteří věří v Boha, a ti, kteří nevěří, spolu mohou rozumně žít.
Podle vás se naše společnost částečně vrací k předkřesťanské pohanské kultuře. Můžete to vysvětlit?
Polyteistickou či pohanskou kulturu bychom mohli charakterizovat jako primitivní či instinktivní formu náboženství. Vyvíjí se přirozeně, protože lidé si kladou otázky po smyslu života a smrti. Naproti tomu monoteistická náboženství jsou velmi složitá, a proto je obtížnější je předávat a udržovat při životě. Pokud monoteismus zanikne, bude nevyhnutelně nahrazen polyteismem, panteismem (myšlenka, že vše a všichni jsou božští, že bůh je vše ve všem) nebo pohanstvím: nadále si totiž klademe velké otázky života. Německý sociolog Max Weber napsal, že pohanští bohové se uhnízdili ve stínu monoteismu, připraveni znovu se objevit, jakmile „to praskne“. Pohanství je instinkt, jakási prapůvodní polévka, do níž upadáme, jakmile není k dispozici nic jiného.
Ve své knize popisujete horečné pokusy o záchranu křesťanské kultury od konce 19. do 21. století. Podařilo se jim pád poněkud zpomalit?
Určitě. Byly to odvážné pokusy, dokonce provedené s chutí. Nakonec byly učiněny pokusy smířit křesťanství s modernitou, ale bez úspěchu. Ve druhé polovině 20. století, během druhého vatikánského koncilu, církev uznala to, co se ve společnosti promýšlelo po dvě století. Bylo učiněno vše pro to, aby se úpadek zpomalil, což podrobně rozvádím ve své knize, například kolem rozvodového práva. Není však možné zabránit tomu, aby se společnosti dál vyvíjely samostatně.
Co to znamená pro konkrétní křesťanské strany, jak je známe například v Nizozemsku? Bojují v prohrané bitvě?
Křesťanské politické strany se mohou snažit omezit excesy některých zákonů, někdy i s argumenty, které nejsou specificky křesťanské. Vezměme si například bizarní excesy tzv. emancipačních zákonů, jako je návrh umožnit dětem změnu pohlaví bez souhlasu rodičů. Nebo neustálé posouvání potratových zákonů, kvůli němuž se hranice mezi nimi a infanticidou stále více stírá. Na druhou stranu křesťané musí najít svou cestu s rozumem, rozvahou a klidem. Stali se menšinou a stále s sebou nesou podezření, že chtějí dominovat. Historie je v tomto ohledu stále živá.
„Pouze diktátorská nebo totalitní vláda si může dovolit přijímat zákony, které neodpovídají nejhlubšímu přesvědčení jejích občanů,“ píšete. Podle vašeho francouzského kolegy filozofa Rémiho Bragua nejsou křesťanské hodnoty typicky křesťanské, ale spíše univerzální. Vytváří to prostor?
Je jistě pravda, že ústřední hodnoty evangelia odpovídají hodnotám všech národů. Vzpomeňme například na Konfuciovu morálku nebo indické hodnoty. Interpretace těchto hodnot se však liší. Například ve starověku se u všech národů kromě Židů, křesťanů a Egypťanů vyskytovala infanticida. Základní hodnoty soucitu a laskavosti se vyskytují všude, ale účinek může být zcela odlišný.
Klimatické hnutí popisujete jako nové náboženství. Jaké náboženské rysy v něm spatřujete?
Klimatické hnutí má všechny znaky náboženství: existuje jakýsi katechismus, který se děti musí učit nazpaměť už v mateřské školce, má velekněze v klimatickém panelu IPCC, obřady, proroky a „klima“ je povinný termín v každé publikaci. Především však toto hnutí odmítá oponenty jako hloupé a vyhání je – to není rysem vědy, ale náboženství. Tento vývoj odsuzuji. Proměna klimatu je příliš vážná věc na to, aby byla takto překrucována.
Rysy změny klimatu, které označujete za náboženské, mohou vyjadřovat i prožívanou naléhavost. Jak by se podle vás mělo na tuto problematiku upozorňovat?
Problém klimatu je samozřejmě naléhavý, a právě proto je třeba jej vyjmout z náboženské sféry. Vstoupit do debaty s těmi, kteří například zpochybňují některá tvrzení IPCC, aby si nakonec naléhavost uvědomili všichni. Protože v současné době neexistuje svoboda vyjadřování k této problematice, mnoho lidí ji zaparkuje jako ideologický, a tudíž falešný narativ.
Naše reakce na změnu klimatu bude vyžadovat oběti; to víme. Víme také, že oběti jsou v demokratických režimech dlouhodobě obtížné: demokracie jsou krátkodobé. Proto je nezbytně nutné, aby se s námi spojilo veřejné mínění. Přijměte tedy tuto debatu a přestaňte nadávat a fanatizovat.
Příroda se pro mnohé stala posvátnou. Zároveň se však více než kdy jindy snažíme přírodu ohýbat podle své vůle, např. prostřednictvím náhradního mateřství. Jak si to vysvětlujete?
To je vskutku paradox: postmoderní člověk chce ovládat a měnit svou přírodu, jak se mu zlíbí, a zároveň požaduje respekt k přírodě kolem nás. Myslím, že se zde střetává jistá forma panteismu či sakralizace přírody se sakralizací individuální svobody. Každá kultura má své rozpory.
Nyní, když křesťanství zmizelo, určuje naši morálku vláda, píšete. Co to znamená pro její udržitelnost?
Morálka diktovaná státem se může měnit podle okolností. Je méně stabilní než náboženská morálka zakotvená v textech a tradicích. Ve Francii před padesáti lety skupina několika set vysoce postavených intelektuálů podepsala prohlášení podporující pedofilii, zatímco dnes chtějí všichni tuto praxi trestat.
Jak vy sama jako věřící římskokatolického vyznání prožíváte konec křesťanské kultury?
Rozhodně je to konec něčeho velkého. Nehledím však na minulost s nostalgií. Věřím, že v modernosti jsou dobré prvky; sama jsem v jádru moderní. Velmi lpím na svobodě. Netoužím ani po moci a lesku dominantní církve. Každá instituce, která dominuje, se nakonec rozpadne, což se nyní děje. Jako věřící budeme muset projít další fází. Církev se stane malým a okrajovým hnutím, ale nemyslím si, že je to špatně. Vytváří to prostor pro stanovení správných priorit: být solí země ve vší pokoře. Můžeme být příkladem trpělivosti, ohleduplnosti a pokorné lásky.
Viděno tímto způsobem, je zánik křesťanské kultury požehnáním pro křesťanství?
Myslím, že ano. Zdá se mi, že dominance náboženství je pro křesťanské náboženství špatná: moc korumpuje. Křesťané se budou muset organizovat jako menšina. Ta však může být velmi silná, pokud jde o mozkovou kapacitu a vliv. Stačí se podívat, jakou roli mohou hrát židé a protestanti v katolických zemích.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum. Vyšlo v letním čísle 2/2022
