Seznamka
Julie Knopová, profesorka dogmatiky z Katolické teologické fakulty Univerzity v Erfurtu
Autor: www.uni-erfurt.de
Mezi reformními požadavky na straně jedné a jejich odmítáním na straně druhé: církev v Německu debatuje o své budoucnosti. Před nadcházejícím zasedáním reformního projektu Synodální cesta erfurtská profesorka dogmatiky Julia Knopová mluví v interview o různých diagnózách současné situace v církvi a o tom, proč tyto diagnózy ztěžují cestu společného řešení.
Paní profesorko, katolickou církev v Německu v současné době zaměstnává mnoho závažných debat. Není to tak dávno, co se Vatikán kriticky vyjádřil k německému reformnímu procesu Synodální cesta. Teolog Magnus Striet z Freiburgu si myslí, že rozštěpení církve, schizmatu, se obávat nemusíme - to už tu dávno je. Souhlasíte s tím?
Tento starý termín se mi nezdá vhodný k popisu tak obrovského odcizení mnoha katolíků vůči církvi a bohoslužbám. Ale je to samozřejmě pravda. V církvi jsou nesmírně velké konflikty a napětí. Jde o to, jak dnes v 21. století, tváří v tvář strašné historii (systémového) hříchu v církvi, chceme být katoličtí. Jsem ráda, že tyto debaty konečně probíhají.
Současná situace v církvi je ovšem posuzovaná velmi rozdílně
V tom posuzování jde především o to, jak zneužívání a jeho klerikální krytí hodnotíme. Je toto zneužívání moci pro systém katolické církve typické, nebo je jí systémově cizí? Podporuje sebeuvědomění církve zneužití moci, nebo mu brání? MHG-Studie a všechna následující šetření identifikují typicky katolické faktory, které zneužívání a jeho klerikální krytí podporují. Popírat to i nadále považuji za vysoce problematické.
Vede současná diagnóza k různým řešením?
Ten, kdo si myslí, že zneužívání s tím, jak církev chápe sama sebe, nesouvisí, problém jen vytěsňuje. Investuje sice energii do vyšetřování a prevence, ale popírá potřebu církevních reforem. Z této perspektivy je řešením spíš to, že dosavadní mocenské poměry se chrání a stávající sexuální morálka posiluje. Kdo však vidí zneužívání pro problematické dimenze církevního sebevědomí jako symptomatické, hledá zásadnější řešení: řešení otázek moci, úřadu, sexuality a rolí daných pohlavím. V této perspektivě by bylo tristní nekorigovat nauku a struktury, které se pro zneužívání prokázaly jako podpůrné. A to je výchozí bod Synodální cesty...
… na níž se vášnivě diskutuje. Nakolik je realistické, že by se obě pozice setkaly?
Je to velmi těžké, protože ta diagnóza je diametrálně odlišná. První perspektiva v té druhé vidí problém a opačně.
Pokud maličko poodstoupíme, nepřijdou nám ty debaty úplné cizí. Už začátkem 19. století se teologie přela o to, jak má církev chápat sama sebe. Jako systém mimo působení času uchovávající věčné hodnoty, nebo jako systém, který je sám sebou dějinný?
Budeme-li chápat církevní nauku mimo působení času, nesmíme na ní změnit ani čárku. Kdo dnes uvažuje takto, má za špatný už samotný záměr Synodální cesty - nahlížet kriticky struktury a nauku. Ale my známe Boží vůli jen v lidské interpretaci, Boží slovo jen ve slově vysloveném lidmi. Církevní nauka a struktury nespadly z nebe, vyrostly historicky. Právě proto se mohou i dál vyvíjet. Pokud se už v životě a víře neosvědčují, je třeba je korigovat. Nejsou samoúčelné.
Kulturní filozof Ernst Troeltsch si v jednom článku v roce 1910 položil otázku, zda církev nabízí věřícím jen hotové pravdy, nebo je s nimi společně hledá.
Od II. Vatikánského koncilu se církev chápe jako společně hledající. Chce své chápání evangelia zasadit do společnosti - vždy při vědomí, že jsme na cestě, nikoliv u cíle. To platí i pro její institucionální podobu. Církev se - historicky vzato - měnila permanentně. Při tom se stále, i když se zpožděním, přizpůsobovala dané politice a společnosti. To je možné a nutné i dnes. Nesmíme zaostávat ani za intelektuálními, ani za kulturními standardy své doby. Ba víc: jako církev můžeme uskutečňovat to nejlepší ze svobodné demokratické kultury. Kdo v každém člověku poznává Boží obraz a vyznává svobodu a rovnost Božích dětí, měl by se vlastně postavit do čela hnutí za lidská práva a vystupovat proti diskriminaci jakéhokoliv druhu - a především to osvědčovat ve vlastním kontextu.
Mnoho lidí dnes asi nevidí církev v těchto otázkách jako vlajkonoše.
Protože do jejího systému se propsalo až příliš mnoho určitých struktur. Vezměme si například klerikalismus, který byl rozpoznán jako problematický faktor zneužívání. Klerikalismus není subjektivní, nýbrž strukturální problém. Kněz, který se chová klerikalisticky, jedná zcela konformně se systémem. Neboť katolická církev ještě i v roce 2022 pěstuje stavovskou společnost. Rozdíl mezi kleriky a laiky se táhne církevním právem i bohoslužbou, mocenskou strukturou a sebeuvědoměním církve. Před několika sty lety se to ještě mohlo zdát srozumitelné a dobově přiměřené. Dnes je to anachronismus. Zvláštní bizarní svět. Teologicky je to vysoce problematické. Kněze to tlačí do prekérní situace, kdy se definují nikoliv svým povoláním a úkoly, nýbrž odlišností ve vztahu k laikům.
Ještě pohled na synodální zasedání v září. Jaké budou jeho rozhodující ukazatele?
Do prvního čtení půjde např. text o základních právech věřících v církvi a další o přístupu ke zneužívání dospělých žen. Texty ve druhém čtení už mohou být odhlasovány, např. o ustálení synodálních struktur na všech rovinách církve, o povinném kněžském celibátu, o novém posouzení sexuality queer-osob a odpovídajících důsledcích v církevním pracovním právu. Uvidíme, zda uvědomění si problémů ohledně reality a nezdravých církevních konceptů odpovídá také ochota k reformě a vůle jednat. To je především otázka pro biskupy. Neboť překonání toxických struktur, konceptů a zvyků začíná sice v myslích, ale k tomu, aby bylo účinné, je třeba víc než jen dobrá vůle dobrého pastýře. Je nutná právní, případně i doktrinálně spolehlivá základna. Za tu se musejí zaručit biskupové. I vzhledem k Římu.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková
