Seznamka
Ilustrační foto: výrobky se symbolem ruské invaze na Ukrajinu písmenem Z na pultě ruského obchodu
Autor: Mk.news
Přinášíme dvě ukázky z nového projektu sdružení Ackermann-Gemeinde, který se zaměřuje na rozhovory k aktuálním společensko-politickým tématům z křesťanské perspektivy.
S historikem PhDr. Janem Stříbrným o cestě Ukrajiny ke svobodě
Za stalinistického Sovětského svazu bylo povražděno mnoho Ukrajinců. Například hladomor v letech 1932–1933 v důsledku kolektivizace a překotné industrializace připravil o život podle literatury 3–5 milionů Ukrajinců. Ukrajina tento hladomor prohlásila za akt genocidy. Jak se s tím jako národ Ukrajinci vyrovnali? Jaký byl vztah Ukrajinců k Rusku před vypuknutím války?
Ukrajina se vlastně jako národ a stát utvářela za velmi dramatických historických okolností. Od Bolševické revoluce v roce 1917… Rok 1917 byl samozřejmě naprosto zásadní, ale náběhy k emancipaci Ukrajiny byly i během národního uvědomění v průběhu 19. století. Ukrajina byla posledních tři sta let součástí ruského impéria, ale jenom její střední a východní část. Západní část Ukrajiny, které se historicky říká Halič a Volyň, byla po rozdělení polského státu součástí rakousko-uherské monarchie. A v tom už je velmi podstatný problém, protože tyto dvě části Ukrajiny se rozvíjely v rozdílných historických, mentálních i kulturních podmínkách.
Řekl bych, že národní uvědomění se rodilo především v té západní části, v rakousko-uherské monarchii, kde byly nepoměrně svobodnější podmínky pro kulturní rozvoj, než byly v Ruské říši. Rok 1917 a posléze konec války toto naprosto rozbil, protože celá carská říše procházela hlubokou krizí, a to se dotýkalo jednotlivých jejích částí, jednotlivých národů. A zde se znovu objevuje velmi silně touha po emancipaci Ukrajiny jako státního celku. Halič a Volyň se staly znovu součástí obnoveného Polska, kdežto střední a východní Ukrajina se staly součástí Sovětského svazu. Následně dochází ke změně, kdy se Sovětský svaz s nacistickým Německem dohodli na rozdělení Polska. Vedle části západní Ukrajiny se součástí Sovětského svazu staly i pobaltské země. Když si toto uvědomíme, je zřejmé, že jde o neuvěřitelné drama, které je základem všech možných sporů, rozporů a averzí.
Rusko se od bolševické revoluce postupně stalo problémem evropské politiky. O mocenskou rovnováhu se v Evropě muselo pečovat již předtím, vzpomeňme například na Bismarcka. Je tu šance, že se imperialistické Rusko změní?
Postupná proměna mocenských center Evropy a světa je pochopitelně velké téma. Od konce 18. a 19. století bylo nápadné, jak silně dějiny světa určovaly západoevropské země, hlavně Velká Británie a Francie, postupně Spojené státy a potom na východě i carské a sovětské Rusko. Zároveň zde byla snaha Německa prorazit do tohoto velmocenského koncertu díky Bismarckovi.
Dnes se situace dramaticky mění. Rozhodující těžiště sil se přesouvá do Asie, do pacifického prostoru. A tato proměna je velmi zásadní: ti noví hráči, především Čína, ale v podstatě v poslední době Indie, Turecko a Írán – nevíme, jak se dál vyvine arabský svět – se snaží mít podíl na světové moci, buď jako supervelmoci – Čína, Indie, nebo jako regionální hráči, jako jsou Turecko a Írán. Chtějí narušit dominanci Západu, hlavně Spojených států. Spojené státy dosud mají naprosto svrchovanou vojenskou a ekonomickou sílu, nicméně tito noví hráči se snaží rozkývat stabilitu a orientaci jejich dlouholetého partnera, Evropy, a o to teď v podstatě jde. Objektivně se mění geopolitické konstanty světa.
Rusko, které ve 20. století hrálo roli supervelmoci, se snaží po rozpadu Sovětského svazu do té role vrátit, ale v podstatě na ni nemá – ekonomicky, populačně, technologicky ani iniciativou lidí. Rusko hraje z posledních sil o něco, čeho nemůže dosáhnout…To je velmi nebezpečná situace, protože Rusko může zareagovat zcela nepředvídatelně. Zároveň situaci velmi bedlivě sledují asijští hráči, kteří z ní vyvozují, jaký je poměr sil a jaký nový prostor to může přinést jim.
Co je ale naprosto zásadní? Že se Evropa po Putinově agresi semkla, a to i v rovině transatlantické. To, myslím, překvapilo i Rusko. Situace je však stále dramatická, bude záležet na tom, zda zůstane zachována füngující spolupráce vůdčího tandemu Unie Německo–Francie a dále bude třeba, aby Německo vykročilo ze své „pozice poraženého ve druhé světové válce“ a plně se podílelo na zabezpečení bezpečnosti Evropy jako celku. To se ovšem neobejde bez rizika resentimentů událostí, spojených s druhou světovou válkou.
Ilustrační foto: vlajka Ukrajiny
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Jaká je podle vás ruská společnost? Dokáže reflektovat novodobou historii? Narážím na to, že třeba Martin Putna řekl, že současné Rusko je postaveno na kultuře lži, a dokud se nezačně kát, nic se nezmění.
Tuto otázku se snaží rozplést ruští disidenti, Rusové žijící v exilu i další odborníci. Potomci bývalých utečenců před bolševismem dospěli k veliké skepsi… Návrat k nějakým společenským hodnotám carského Ruska je nemožný a devastace ruského státu a ruských lidí za posledních sto let je nebetyčná. Rusové jsou v situaci, kdy návrat není kam a současný rozvrat je vážnější, než si všichni mysleli. To si uvědomují ruské elity, kruhy „siloviků“ (vedení vojenských a policejních struktur), podnikatelské kruhy, které se ovšem často vzmohly díky rozkrádání státního majetku, umělecké a vědecké elity… Vedle toho Rusko tvoří masy obyčejných lidí, které si zvykly na nesvobodné prostředí, adaptovaly se na něj, protože se s ním „nedá nic dělat“. Tyto lidi si získal Vladimir Putin, který jim po roce 2000, po katastrofálním úpadku na konci vlády Borise Jelcina, umožnil standardizaci životní úrovně. Putinovou výhodou bylo, že za své vlády mohl využít stabilních příjmů z ropy, plynu a dalšího nerostného bohatství.
Při vnímání Ruska je třeba rozlišovat situaci ve velkých městech a na venkově. Mimo městské aglomerace běžného člověka vnější svět nezajímá, vše vnímá prostřednictvím státních médií. Nejenže lidé na venkově mají mnohem nižší sociální status, ale je pro ně mnohem těžší vnímat vývoj moderního světa a postavit se k němu racionálně. Zároveň celým Ruském prochází komplex určité zaostalosti. Ten se podařilo Putinovi přetavit do imperiální pozice, když už nás nemají rádi, aspoň se nás bojí. Zdá se, že to Putinovi funguje. Opozice vůči agresi na Ukrajině je slabá, zvláště po té brutální represi vůči těm, kdo se pokusili projevit jiný názor.
Rusko se nyní jeví jako obrovský monolit. Běžní Rusové jsou zajatci komplexu, který je mytologizován do čehosi nepravdivého, lživého. Tu lež je ovšem pro ně těžké odhalovat a mnozí ji ani odhalovat nechtějí. Agrese na Ukrajině není válkou Rusů, je to válka ruského diktátorského režimu, který využívá nedostatků státu a slabin ruské mentality ke svým cílům.
Jak hodnotíte evropský postup proti válce na Ukrajině?
Jak už jsem uvedl, ruská agrese Evropu probudila. Viděli jsme rozdílnou reakci mezi státy východní Evropy, které mají zkušenosti se Sovětským svazem, a státy Evropy západní, které tu zkušenost mají jen zprostředkovaně, ale celkově byla reakce evropských lídrů rychlá a výrazná.
Francia a Německo, lídři Evropy, si uvědomují, že není možné Putina zahnat do kouta a že je třeba udržet prostor pro jednání. To je samozřejmě ošidné. Putin potřebuje doma vykázat nějaký úspěch a do té doby budou všechny úvahy o jednání jen zastírací manévry. Úlohou Západu bude, aby přesně odhadoval adekvátní reakci a postupoval jednotně. I při vyjednávání bude důležité nedat Rusku, které tento konflikt rozpoutalo, nic zadarmo.
Je v Rusku náboženská svoboda?
V tom smyslu, v jakém chápeme a uplatňujeme náboženskou svobodu u nás, ji v Rusku neznají. Samozřejmě, že ve srovnání se sovětskou érou, zvláště stalinskou dobou, náboženská svoboda v dnešním Rusku je. Po pádu sovětského režimu ovšem ideové vakuum vyplnila přirozeně a posléze programově pravoslavná církev. Ta je ve vztazích mezi státem a církvemi v porovnání s ostatními křesťanskými církvemi či islámem zvýhodňována. Příslušnost k této církvi dokonce mnozí chápou jako doklad příslušnosti k ruskému národu, jako projev pravého „rusství“.
S teoložkou prof. Ivanou Noble, PhD., o člověku a válce z teologicko-antropologické perspektivy
Věřím, že se jako teoložka ptáte: Kdo je člověk jako lidská bytost? Jak se v důsledku války na Ukrajině změnil váš pohled na člověka?
Myslím, že v důsledku války se můj pohled na člověka nezměnil. Každý, a to úplně každý člověk, je stvořen jako Boží obraz teologicky vzato, ale také do té Boží podoby dorůstá celý život. Před každým z nás je i ta negativní možnost, že se můžeme stát totální karikaturou Boha.
To je něco, co známe i z minulých století - a bohužel to zažíváme ve století dnešním. Myslím si, že i pro teologickou antropologii určitě nebude dávat smysl cítit jakoukoliv nenávist, protože to není pozitivní síla. A to ani tehdy, když člověk musí věci nazývat pravými jmény, ve chvílích, kdy nelze říci, že všechny pozice jsou srovnatelně dobré. Tato válka zjevně ukazuje, kdo je agresor a kdo je oběť, ale i vlastně v tomhle spektru vztahů se pořád zápasí o lidství, a zápasí o ně každý.
Ilustrační foto
Autor: www.facebook.com/pravmir
Jak hodnotíte roli pravoslaví? Zdá se, že bojuje proti západním hodnotám. Odpovídá tento postoj pravoslavné spiritualitě, nebo se setkáváme spíš s náboženským fanatismem?
Myslím, že tady jde částečně o náboženský fanatismus, ale mnohem víc máme co do činění se zneužitím náboženství k politickým cílům. Moskevský patriarchát došel ve své podpoře Putinovu režimu příliš daleko. Vidíte to mj. v tom, že řada pravoslavných patriarchů, metropolitů a biskupů již není ochotna být s touto podobou pravoslaví v komuniu, a to včetně těch, kteří dosud byli pod moskevským patriarchátem. Pravoslaví není primárně zaměřené proti Západu. Ostatně zaměření proti někomu jinému bývá vždycky odrazem deficitu vlastní životní cesty nebo vlastní duchovní tradice, a to rozhodně není v pravoslaví rozšířené. Dokonce i v Rusku se našli kněží, kteří protestovali proti válce a podepsali petice porti vizi „ruského světa”. Někteří skončili ve vězení, jiní museli emigrovat.
Překvapením pro mne byla pozice ukrajinského metropolity Onufrije (z ruské pravoslavné církve na Ukrajině, dříve podřízené Moskevskému patriarchátu), který hned zpočátku válku odsoudil. Stal se díky tomu výraznou oporou Ukrajinců. On byl ten, kdo se chtěl vydat o Velikonocích do Mariupolu, odvést civilní obyvatelstvo pryč a pohřbít tamní mrtvé. Francouzské pravoslavné farnosti psaly protesty, amsterodamská farnost požádala o přijetí do jurisdikce Ekumenického patriarchátu v Cařihradu…
Teolog prof. Thomas Broemer prohlásil, že už to nikdy nebude jako dřív, nevracíme se do období studené války, vracíme se do období třicátých let, kdy jsme měli diktátory jako Hitlera, Mussoliniho nebo Stalina. Jak dnešní situace působí na vás?
Ta srovnání s minulým stoletím se samozřejmě nabízejí, podobnost Putina s diktátory je značná. Jsou tady ale dost podstatné rozdíly. Tak například ideologie, s nimiž se dnes setkáváme, jako je ideologie tradičních hodnot nebo idelologie ruského světa, jsou primárně založené na moci, ne na nějaké vizi fungování světa. V praxi se v tom odráží to, že žijeme ve společnosti, která si neláme hlavu s pravdou, tedy v post-truth society. I když se politikové ohánějí hodnotami, jde o brutální moc. Dnes hrají ideologie až druhé housle.
Jakou roli přisuzujete duši v boji za svobodu? Je vyjádření duše a morálních zásad, jako víra v pravdu, svobodu a nezávilost, důležitější než všechno ostatní? Tedy než celá města, infrastruktura, které padly za oběť válečnému ničení?
To je velmi těžká otázka, na kterou se nedá snadno odpovědět. Duší je tolik, kolik je lidí a lidé mají různé povahy, různou míru strachu, jsou různě nemocní. Na takovou situaci nemohl být nikdo připraven, ale každého zastihla s jiným vybavením. Netroufla bych si říci, že je nějaké jedno správné rozhodnutí pro všechny. Ve všech těch těžkých situacích by mělo být na prvním místě hledání integrity, hledání dobra, lásky, byť mají různé tváře. Nedá se říci, že je třeba vše obětovat jedné pravdě. Svoboda je nenahraditelná, ale pro každého z nás to znamená něco trochu jiného.
Jste duchovní průvodkyní. Jaké duchovní kroky může každý z nás praktikovat, aby se vyhnul rezignovanosti a pomoci utvářet mír?
Už po prvních týdnech konfliktu jsem si uvědomovala, že některým mým studentům nebo mým mladším kolegům, kteří se angažovali v té první linii pomoci, hrozilo silné vyhoření. S některými z nich jsme se o tom bavili.
Myslím si, že u konfliktu této podoby je důležité najít způsob, jak můžeme pomáhat dlouhodobě. Samozřejmě, že někdy člověk musí jednat nárazově, ale pro duchovní život je důležité vracet se ke zdrojům života. Vnímat, že tady jsem a že chci být užitečná podle svých sil – dnes, ale i v dalších dnech. Tím nemyslím, že bychom se neměli vydat pro dobrou věc, ale měli bychom realisticky vydávat svou sílu na to, co opravdu pomůže, kde bude vidět nějaký účinek.
A hlavně – nezapomenout žít.
Rozhovory byly zpracovány ve spolupráci s redakcí Universa na základě diskuse, realizované v rámci projektu nazvaného Rozhovory s SAG (dostupný na youtubovém kanálu sdružení Ackermann-Gemeinde).
