Seznamka
Velký znak řádu maltézských rytířů
Autor: Wikipedia.org / Mathieu CHAINE / Creative Commons
S vyhlášením nové Konstituce řádu maltézských rytířů spojila některá zahraniční i domácí média výroky o silovém řešení a snaze Vatikánu ovládnout tento dosud suverénní řád. Jakékoliv kontroverze jsou vždy mediálně vděčné. Není třeba předstírat, že tento řád neměl v minulosti problémy, a zvláště v posledních letech jej provázely významné vnitřní neshody. Ve skutečnosti, jak popisuji níže, papež František usiloval o reformu řádu již od doby, kdy působil jako arcibiskup v Buenos Aires. Nezamýšlel přistoupit k silovému opatřením, s cílem podřídit si zčásti samostatný řád, který na rozdíl od jiných řeholních řádů, vystupuje rovněž jako subjekt mezinárodního práva, ale byl veden dlouhodobou nespokojeností s poměry, které v řádu v minulosti panovaly. Papež učinil s tímto řádem negativní zkušenosti již v Argentině. Zdejší příslušníci řádu byli známí více obchodními a mocenskými aktivitami než charitou. Mezi rytíři byli i dva biskupové, přičemž jeden z nich, Oscar Sarlinga[1], byl jmenován biskupem díky spřáteleným vazbám ve Vatikánu navzdory nesouhlasu tehdejšího arcibiskupa Bergoglia a i celé argentinské biskupské konference. Již tehdy měl papež František řadu negativních poznatků ohledně povahy obchodních transakcí a osobních vazeb rytířů řádu. S podrobnostmi o těchto peripetiích seznamuje čtenáře Austen Ivereigh v knize Zraněný pastýř (Triton 2022).
Stručně k historii řádu
Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, jak zní jeho oficiální plný název, byl založen přibližně v roce 1048. Původně se jednalo o mnišskou komunitu s názvem řád sv. Jana z Jeruzaléma, která provozovala nemocnici. Papež Paschalis II. schválil bulou založení nemocnice a udělil řádu statut řeholního laického řádu s právem volit si vlastního představeného. Po založení Jeruzalémského království řád zajišťoval vojenskou obranu nemocných a poutníků a ochranu nejdůležitějších cest království.
Po ztrátě Svaté země přeložil řád své sídlo do města Limassol na ostrově Kypr. Využil strategickou polohu ostrova a vybudoval flotilu vojenských lodí ochraňujících poutníky. V roce 1310 přenesli řádoví rytíři sídlo na ostrov Rhodos, který byl důležitým rozhraním mezi křesťanským a muslimským světem. Později řád získal papežským dekretem mezinárodní suverenitu s právem mít vlastní vojenskou sílu a jmenovat velvyslance. Po šestiměsíčním obléhání ostrova Rhodos v roce 1522 dovolil osmanský sultán Sulejman I. rytířům odchod z ostrova. Po několika letech bez vlastního území udělil císař Karel V. řádu v léno ostrov Malta. V roce 1798 Napoleon obsadil Maltu na svém tažením do Egypta. Rytíři byli donuceni opustit ostrov, protože řádový zákon zakazoval bojovat se zbraní proti jiným křesťanům. Následovalo období strávené v dočasných italských útočištích a v roce 1834 se řád definitivně usídlil v Římě. Vlastní zde Magistrální palác (Via dei Condotti) a Magistrální vilu (na Aventinu) se statusem a privilegii exteritoriálních území.
Reformní kroky
Za rok a půl po svém zvolení papež zahájil reformu řádu. Svého velkého kritika, kardinála Raymonda Burkeho, jmenoval dne 8. 11. 2014 patronem řádu, tedy tím, kdo dohlíží nad duchovními cíli řádu jménem Svatého Otce. Současně jej odvolal z funkce prefekta Apoštolské signatury, což bylo vykládáno jako trest. Kardinál Burke již v té době ostře kritizoval papeže. O měsíc dříve se vyjádřil, že církev je pod papežovým vedením jako „loď bez kormidla“. Papež se však nesnažil Burkeho umlčet, protože naopak odvoláním z Apoštolské signatury se kardinálovi uvolnil větší prostor k šíření jeho názorů.
Kardinál Burke dostal od papeže za úkol očistit řád od sekulárního ducha a konkrétně jej papež vybídl, aby zajistil, že v řádu už nebudou nadále působit svobodní zednáři. Burke slíbil, že bude hájit pravdu tím nejlepším možným způsobem. Řád byl tehdy rozdělen na dvě křídla, přičemž na straně velmistra fra' Matthewa Festinga, tradicionalisticky laděného rytíře, stálo podstatně méně členů než na straně velkého kancléře, barona Albrechta von Boeselagera. Burke však potřeboval podporu pro spřízněné projekty, a snažil se proto oslabit vliv Boeselagera. Velmistr mu to příliš neusnadňoval. Tento jinak sociálně laděný bodrý muž, který po nocích v Římě rozdával těstoviny bezdomovcům, nebyl organizačně příliš schopný a vyznačoval se slabým vedením oproti manažersky zdatnějšímu právníkovi Boeselagerovi.
Kardinál Burke využil kauzu s kondomy distribuovanými v severním Myanmaru, zbídačelém regionu, kde se rychle šířil AIDS. Boeselager sice postup obhájil, protože nešlo o nedovolenou antikoncepci, ale zabránění šíření nemoci a smrti. Rada řádu odmítla odvolat Boeselagera, a velmistr proto nakonec vydal 8. 12. 2016 magistrální dekret, kterým zbavil Boeselagera funkce. Když se papež po dvou letech zeptal Burkeho na odhalení v řádu, jediné, co mu kardinál prezentoval, byla právě tato kauza. Nic dalšího nezjistil, což jistě zklamalo papežovo očekávání.
V prosinci roku 2016 napsal státní sekretář kardinál Parolin fra' Festingovi a žádal, aby Boeselager byl znovu uveden do funkce, protože papež žádal dialog a nikoliv odvolání velkého kancléře. Velmistr odmítl s tím, že se jedná o vnitřní záležitost řádu. Papež jmenoval komisi v čele s arcibiskupem Tomasim, aby podala zprávu do konce ledna 2017. Fra' Festing vyzval členy řádu, aby komisi ignorovali. Vnitřní rozpory v řádu pak měly za následek, že prudce poklesly sponzorské příspěvky. Komise odhalila selhání managmentu, prokázalo se, že na velmistra přicházela řada stížností. Zjistila také, že Boeselager nenese odpovědnost za distribuci kondomů, protože ji zastavil okamžitě, jak se o ní dozvěděl. Naopak velmistr nepředal papeži kompletní informace. Velmistr nakonec po dohodě s papežem souhlasil s rezignací. Po Festingově abdikaci byl novým velmistrem zvolen kníže Giacomo Dalla Torre a po jeho smrti dne 29. 4. 2020 zvolila Úplná státní rada místodržícím velmistra fra' Marca Luzzaga. Do své funkce se vrátil také velký kancléř.
Kvůli neuspokojivým výsledkům Burkeho působení se papež rozhodl dne 2. 2. 2017 povolat arcibiskupa Angela Becciu (kardinálem od 28. 6. 2018), aby se ujal duchovní i morální obnovy řádu. Kardinál Burke zůstal formálně ve své pozici, ale fakticky měl tuto roli plnit Becciu, který se tehdy těšil velmi dobré pověsti. Členům řádu krátce po svém jmenování poslal dopis, kterým vyzýval ke konstruktivnímu dialogu, aby mohly být všechny problémy vyřešeny a nalezlo se řešení, které by nastolilo atmosféru pokoje a oddané spolupráce. Becciův mandát původně zněl do zvolení nového velmistra, ale papež jej následně prodloužil na neurčito. Tehdy totiž papež nic netušil o prapodivných finančních machinacích, do kterých byl kardinál Becciu zapojen. Po obdržení materiálu obsahujícího vážná podezření jednal papež bezprostředně. Pozval si kardinála k projednání a vzápětí po této schůzce dne 24. 9. 2020 večer oznámil vatikánský zpravodaj jeho rezignaci s tím, že se vzdal veškerých svých kardinálských pravomocí. Pro znalce poměrů se toto oznámení rovnalo menšímu výbuchu bomby, protože všechny nominace a rezignace se jinak zásadně oznamují v pravé poledne. Nyní probíhá s kardinálem Becciu trestní proces.
Zvláštním delegátem pro řád papež následně jmenoval dne 1. 11. 2020 Silvana Tomasiho a krátce poté, dne 28. 11. 2020, jej učinil kardinálem. Za Tomasiho dohledu probíhaly práce na přípravě nové konstituce a kodexu. Neobešly se bez napětí a nedorozumění, které vyvrcholily několika listy odesílanými na začátku tohoto roku. Albrecht von Boeselager v dopise ze dne 19. 1. 2022 uvedl, že návrh nových stanov podrývá suverenitu řádu. Tyto změny ve stanovách jsou podle něj tak dramatické, že bude obtížné je přijmout s dobrým svědomím. Na následné schůze s kardinálem Tomasim si vyjasnili, že záměr papeže ani komise pro přípravu nových stanov není ohrožení řádu, ale skutečná duchovní obnova, která se týká zvláště řeholníků (celibátní členové řádu), aby řád i nadále byl přitažlivý pro nová povolání. V prohlášení vydaném dne 28. 1. 2022 letošního roku Boeselager ujistil, že nedorozumění se daří odstraňovat. Kardinál Tomasi zdůraznil, že je třeba brát v úvahu - a příprava nových dokumentů byla vedena právě těmito východisky, že se jedná o řád s téměř tisíciletou tradicí a specifickým postavením mezinárodního subjektu bez vlastního území a obyvatelstva, přičemž se současně jedná o řeholní společnost, která není nezávislá na Svatém Otci, ale naopak je s ním organicky spojena. Probíhající reforma se týká duchovního a morálního charisma řádu a obnovy tří evangelijních rad: čistoty, chudoby a poslušnosti. Je zaměřena právě na posílení autenticity řeholního života s tím, že i nadále jsou do činnosti řádu zapojeni i laičtí členové.
Do průběhu reformního procesu zasáhla v létě náhlá smrt jednasedmdesátiletého fra' Marca Luzzaga dne 7. 6. 2022. Za necelý týden jmenoval papež novým místodržícím velmistra fra' Johna T. Dunlapa. Urychleným jmenováním se papež snažil zabránit nejistotě a podpořit „cestu reformního procesu, který řád odvážně zahájil“.
Dekretem vydaným 3. 9. 2022 schválil papež František novou Konstituci a související Kodex. Současně provedl některé personální změny a oznámil svolání mimořádné generální kapituly na 25. 1. 2023 s cílem zvolit nového velmistra. Jednu ze změn představuje volba velmistra na dobu deseti let, na rozdíl od dřívějška, kdy byl ve funkci neomezeně, s možností opakované volby a povinností rezignovat v 85 letech. Papež vysvětlil, že roky sledoval cestu řádu s velkou starostlivostí a péčí a reflektoval potřebu duchovní, morální a institucionální obnovy řádu. Ocenil reformní dílo pod vedením kardinála Tomasiho a poděkoval mu za vše, co pro řád vykonal. Fra' John Dunlap označil rozhodnutí papeže za první krok v plánu na efektivnější a racionální řízení řádu.
Závěr
Jak vyplývá z uvedených peripetií, platí pro maltézský řád podobně jako pro jiné řády a další společenství v církvi, kde je majetek, tam je i pokušení, a kde je hodně majetku, je také hodně pokušení. Papež rozhodně ale nechtěl uchopit nadvládu nad řádem, naopak vždy oceňoval jeho specifické charisma, protože respektoval spiritualitu těch, kteří se cítí dobře v prostředí řádu s dlouhou historií a přítomností šlechtických jmen. Byť je obvykle pohled papeže soustředěn daleko více na lidi na okraji, chudé a opomíjené, respektuje, že cesty víry jsou různé. Peripetie spojené s řešením řádových problémů pomohly nakonec i papeži Františkovi, protože se mu otevřely nové pohledy. Poznal více členů řádů a začal řád vnímat s větším pochopením, než jaké získal v Argentině, kde daleko intenzívněji vnímal jeho obchodní a politické působení.
Řád stále plní a rozvíjí svoje charitativní působení a díky svému postavení a množství poboček v jednotlivých zemích může rozvíjet i aktivity, které by jinak byly řešeny s většími komplikacemi. Od začátku ruské agrese na Ukrajině se také okamžitě zapojil do poskytování pomoci, ať už materiální, tak i organizování dobrovolníků a pomoci přímo na místě a i v dalších zemích, kam se uchýlili váleční uprchlíci.
