Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Miloš Doležal dokonale ovládá umění dodržet dokumentární věrnost, a přitom nebýt suchopárný. To se projevuje nejen v tak zásadním díle, jako je literárně pojatý životopis P. Josefa Toufara, ale i v miniaturách z doby tak zvaného reálného socialismu. Jeho dílko zaujme svým neotřelým titulem: Jízda na skle ochcanou strání. Střípky z každodennosti sedmdesátých a osmdesátých let připomínají album momentek nebo nástěnku plnou neuspořádaných výstřižků. Zdá se, že právě tohle byl autorův záměr, nástěnka přece nesměla chybět v žádné třídě normalizační školy.
Minipříběhy jako kamínky do mozaiky zobrazující onu podivnou dobu: s tímto žánrem se setkáváme i u Lidmily Kábrtové (Koho vypijou lišky) – autorka je mimořádně úsporná, její minipovídky jsou opravdu drobounké kamínky, každou tvoří jen padesát slov. To Irena Dousková volila spíš oblázky, ale ani v jednotlivých kapitolách Hrdého Budžese není jediné nadbytečné slovo. Miloš Doležal je někde uprostřed: jeho příběhy jsou krátké, někdy až anekdotické, a přitom čtenář nemá dojem, že čte telegrafické zprávy.
Společným jmenovatelem je vidění dítěte: nejde o komentáře, jde o zpětnou vazbu. Dítě vnímá okolní svět, domov, krajinu, nechá k sobě promlouvat dávné příběhy pamětníků, ale i celý kraj. A přitom se střetává s dobovou realitou a někdy je to i hodně tvrdý náraz. Dítě se ptá „proč“, nicméně přímou odpověď nedostává. Ani nemůže, nepochopilo by věci, které i dospělým připadají absurdní. A není to jen to, že dítě ve škole slyší něco jiného než doma. To samozřejmě platí i pro velkoměsto. Ovšem venkov, pokud tedy zrovna nejde o vykořeněné pohraničí, představuje odlišné jeviště. V 70. a 80. letech historická městečka nestačila ztratit svou živou paměť, protože ještě nedošlo ke generační výměně a dosud žili pamětníci a tak zvaní „bývalí“ lidé. Ztratili svůj společenský statut, pokud měli štěstí na rodinné zázemí, mohli si dovolit žít z minulosti. V horším případě se dostali na okraj společnosti. Z někdejší honorace se staly figurky. To se týká i faráře, zlomeného léty v kriminále. V době řečené normalizace rozšířili jejich řady i všichni ti, kdo jaksi nezapadali, kdo vybočil z šedé zóny.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Petr R. / Creative Commons
Z dětských prázdnin, letních i zimních, jsem znala moravskou stranu Vysočiny. V Třebíči jsem poznala fotografa a malíře „Vinci“ Dlouhého s jeho „ateliérem“ v jediném pokoji malého bytu nebo křehkou stařenku, námi nezbednými dětmi zvanou „hraběnka Mařenka“, denně kráčející na hřbitov vzhůru Smrtelnou ulicí (její zbourání dlouho nepřežila), a v neposlední řadě moji pratetu Julinku, paradoxně osamělou v kruhu vzorně pečující rodiny, která shovívavě ignorovala její tradiční zbožnost. I pohřeb měla jen „občanský“.
Tohle neplatí výhradně pro Vysočinu, něco podobného jsem poznala i v podhůří Brd: vyšeptalé hlasy zpěvaček chrámového sboru jako názorná ukázka umírající církve. Nebo bábinky na nádraží, cucající čaj z termosky na koženkových sedačkách, ze kterých lezl špinavý molitan; na kavárnu neměly, ostatně ani nefungovala, a v čekárně bylo jakž takž teplo.
Každá krajina má svou paměť. Jenže na Vysočině vnímáme ještě něco dalšího – ikonopisec by to nazval grafé a agrafé. Tedy to, co je viditelné, a pak to, co je na první pohled skryté. Stačí zakopnout o smírčí kámen, zadívat se na nebe, kde se honí mraky. Toto nebe se zrcadlí v klidných hladinách rybníků. Ovšem počasí na Vysočině se rychle mění, najednou se rozpoutá bouře a na hladinu vyvře bahno. Paměť Vysočiny je mnohovrstevná. Potok si zpívá, pořád stejně, jako včera nebo před sto lety, kdy jeho voda poháněla mlýn. V té proudící vodě slyšíme stesk za zašlým časem, ale zrovna tak i radost z časů očekávaných, z nadcházejících jar i zim. Potok si bude zpívat aspoň do té doby, než někoho napadne zrovna tenhle kousek země zplanýrovat, vodní tok překlenout betonovými skružemi a nasekat právě tady krabice paneláků. Protože „pokrok nezastavíš“.
Vysočina není kraj ani geografický pojem. Vysočina je fenomén. Nemá svého Krakonoše ba ani brdského Fabiána. Nepotřebuje mít. Ona sama je totiž bytost, snad víla nebo mocná čarodějka, neuchopitelná – proto tolik vadila a překážela komunistům. Není náhoda, že zrovna její půda je zkropená krví novodobých mučedníků. Pevností proti násilné kolektivizaci a vykořenění se nestala ani úrodná Haná ani „zlatý pruh země české“, bohaté Polabí, nýbrž kraj kamenitých políček, skal a hlubokých lesů.
Příběhy Miloše Doležala jsou komické, groteskní, tragikomické a některé i tragické. Vrcholí objevem Lidové demokracie z roku 1968. Středoškolák Miloš se dozvídá o jednom vysočinském tabu, o tak zvaném číhošťském zázraku. V tu chvíli se vydává na dlouhou pouť, na jejímž konci bude životopis P. Josefa Toufara a jeho spočinutí v Číhošti, v jeho kostele.
A netradiční titul Jízda na skle ochcanou strání? Je to jeden z klukovských příběhů, který evokuje Poláčkova Petra Bajzu, jehož kamarád Bejval Antonín vynalezl vosí hnízdo. Příběh na první pohled komický. Jenomže jeho poselství je přímo zásadní: Vysočina se svými střípky nezapomenutelně dostane pod kůži.
