Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Kromě změny času z letního na zimní, kdy se pro mnohé lidi jakoby úplně promění okolní svět a podmínky k životu, je říjen ve znamení svátku na počest vzniku Československé republiky. Je skoro neuvěřitelné, že v osobě Tomáše Garrigua Masaryka stál u základů novodobého československého státu filosof, sociolog, novinář, vědec a hlavně křesťan, který se nezdráhal otevřeně hovořit o svém vztahu k Bohu, k reformaci, k historickému i soudobému katolictví a pochopitelně o svém složitém vztahu k církvím.
Tím, kdo Tomáše Masaryka zásadním způsobem proměnil, a to zvláště v jeho každodenním vztahu k Bohu, byla jeho žena Charlotta. Myslím, že i mnozí křesťané bez rozdílu denominací mohou žasnout, jak otevřeně, dialogicky a rovnocenně se manželé baví o Bohu, o své víře, o svých nadějích. Aniž bych chtěl TGM jakkoliv legendarizovat, je zbožnost jeho všedního života tím, co i po tři čtvrtě století může inspirovat ty, kteří mají se svou zbožností problémy dokonce v centru svých církví.
Je zvláštní, jak se nejen 28. října lidé obracejí k minulosti a s jakou nostalgií vzpomínají na časy, které se nikdy nevrátí. V Čapkových Hovorech s TGM vyjádřil prezident mnohokrát své přesvědčení, že budovat novou republiku bez víry a předně bez víry ve věčnost by pro něj nemělo žádný smysl. Také proto – kromě vzpomínek na dětství a na rodiče – u něj nenajdeme ono zvláštní zádumčivé obracení se k minulosti a brodění v moři vzpomínek, které je někdo schopen celoživotně zaměňovat za život sám.
28. říjen nám každoročně dopřává možnost znovu si promyslet, kam Česko po rozpadu Československa kulturně, nábožensky a geopoliticky patří. Žije tu celá řada našich spoluobčanů, kteří se domnívají, že patříme na Východ jako jedna z ruských gubernií. Jiní si myslí, že bychom měli jako Středoevropané oplotit hranici do výšky pěti metrů, a tak zůstat sami sebou. I díky Masarykovým úvahám o náboženství, o Ježíšovi, o české i světové reformaci, o katolické církvi či o důležitosti kritického bádání tu ale stále žijí ti, kteří se domnívají, že Česko nemusí být pasivním členem evropského společenství a dalších světových institucí a komunit, ale že by mohlo být aktivním ve vytváření kulturního prostředí, v němž se bude moci vést mnoho vnitřních a mezinárodních dialogů. Prostředí, které bude osobnostmi a autoritami celého světa vyhledáváno jako místo mimořádné míry svobody, laskavosti, tolerance a bezpečí. A leccos z toho se díky Bohu už děje.
Je to možná trochu naivní. Už Bernhard Häring přece kdysi napsal, že „náboženství ve službě moci – to je nejnestydatější pokušení“; a vidíme, že pokušení stýkat se s mocnými je v tak maličké zemi, jako je Česko, nějak návykové. 28. říjen nám ukázal, že člověk se může a musí osvobodit od toho, co ho stahuje do otroctví, zpátky, do starých pořádků, často až groteskně podbarvených náboženskými motivy a příkazy. Jaké Česko budoucnosti si asi přejí čeští a moravští křesťané? Pro jaké Česko pracují, namáhají se, obětují? Za jaké Česko budoucnosti se modlí? Jaké Česko nadcházejících desetiletí by chtěli pro své děti? Bude to Česko vybudované důvěrou v Boží prozřetelnost? Bude to Česko, které si neví rady se svobodou, s odpovědností, s láskou k bližnímu, dosvědčovanou v běhu všedních dní? Bude to Česko, kde v srdcích a díle lidí bude ještě přebývat Bůh, který je láska? Bude to Česko, jak by řekl papež František, přátel? Česko citlivé na devastaci životního prostředí, a tedy blízké a vzdálené budoucnosti? Kdoví. Mluví se nahlas o Česku A a Česku B. O občanech první, druhé i třetí jakosti. Mluví se o Česku dezolátů a zetkařů, kteří by ho obratem prodali za věnec buřtů. Žádné takové Česko lidem nepřeji. Naše modlitby by měly směřovat k tomu, aby Česko budoucnosti bylo Českem Kristova bodu Ómega.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
