Seznamka
Vladimír Boublík s matkou u papeže Pavla VI. (1968?)
Autor: archiv autora
Je zázrak, že se těch 86 dopisů teologa, katolického kněze, exulanta a pozdějšího děkana Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity v Římě Vladimíra Boublíka zachovalo. A je to zázrak, že tyto dopisy vycházejí dvacet tři let poté, co je jeden z jejich adresátů vynesl na světlo světa.
Kniha Broučku a cvoku přenáramný... s podtitulem Dochovaná korespondence z let 1946–1974 (se vzpomínkami spolužáků a přátel), kterou vydalo brněnské nakladatelství CDK, obsahuje všechny nám dosud známé a dostupné Boublíkovy dopisy, které posílal už jako teenager a student Jirsíkova státního gymnázia v Českých Budějovicích, jako vězeň komunistického režimu, jako dělník v plzeňské Škodovce, jako voják v oddíle PTP, jako člověk, utíkající z vojenské vazby v Olomouci přes celou zem, východní Německo do Západního Berlína a posléze do Říma, jako bohoslovec římského Nepomucena a nakonec jako asistent, profesor a děkan na Lateránu, jenž při své čtvrté návštěvě vlasti v září r. 1974 zemřel v klatovské nemocnici.
Kniha je uvedena obsáhlou předmluvou, která shrnuje peripetie Boublíkova života i zájem, který o něj v Římě projevily československé výzvědné služby a jemuž on sám, pravděpodobně s požehnáním vatikánských kruhů, vyšel jako významná postava tehdejšího teologického a exilového dění vstříc. Poznámkový aparát s bohatou fotografickou přílohou je vystaven na archivní práci, která jenom k problematice zájmu StB a rozvědky o Boublíka a jeho rodinu v Čechách obsahuje zhruba 2500 dokumentů; ostatní archivy pak další tisíce.
Hlavními adresáty dopisů jsou dva jeho kamarádi a spolužáci z gymnázia, Jan Šíma a Radko-Klein Jánský, pozdější exulant a profesor ve Spojených státech. S ním Boublík pracoval v odbojové skupině Erkvije, jejíž členové však byli brzy zatčeni a odsouzeni k ne úplně nízkým trestům. Zatímco Boublík dostal dva roky, které si odseděl na Borech a při nucené práci v Horní Bříze, Klein-Jánský byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti provazem. Zeptáte se možná, proč v nepřítomnosti? Odpověď je jednoduchá: byl to právě Vladimír Boublík, který Kleina-Jánského převedl na poslední chvíli před jeho zatčením přes hranici u šumavských Hartmanic do Bavorska. Jeho kamarád, s nímž se později několikrát viděl v Římě, mu byl do smrti vděčný za záchranu života. Jan Šíma, jenž se jako Boublík připravoval na kněžství, ale rok 1948 mu to znemožnil, se nakonec oženil a prožil celý život v Českých Budějovicích. Korespondence, kterou s Boublíkem vedli ještě jako gymnazisté, následně pokračuje i z exilu. Dalšími adresáty jsou spirituál budějovického semináře, vícerektor římského Nepomucena Mons. Josef Bezdíček, maminka Marie Boublíková, bratři Jaroslav a František a řeholní sestra Jana Marie Kolářová z Počátek, která se svou rodinou poskytla 29. února 1952 (tedy na přestupný rok!) Boublíkovi po jeho útěku z vojenské vazby pomoc.
Obsah dopisů je pestrý a přesně podle Boublíkovy povahy vtipný, ironický, nepodbízivý, upřímný a pravdivý. Zdá se, že úspěšná kariéra teologa a akademického činovníka v Římě Vladimíra Boublíka
nezměnila. Ke všem adresátům se obrací vždy přátelsky, jeho styl psaní je uvolněný. Čtenář s ním projde obdobími, která pro něj nebyla lehká. Poznámkový aparát, úvodní studie a doslov dr. Moniky Schreier, ženy jeho života, mu pomohou s uvědoměním, v jakém prostředí a za jakých okolností vznikalo jeho dodnes inspirativní teologické dílo, o jehož překlad z italštiny a české vydání se zasadil jeho přítel, kolega z Lateránu a teolog-exulant prof. Karel Skalický.
Obálka knihy
Autor: www.cdk.cz
Krátká životní pouť Vladimíra Boublíka (1928, Mokrosuky –1974, Klatovy) by vydala – a jak doufám, vydá – na román, dokument nebo dokonce film. Na jedné z nejvýznamnějších postav české (a římské) poválečné teologie jsou totiž dobře patrné složité dějiny jeho vlasti, adoptivní země a českého exilu v Evropě a ve světě.
Ukázka z dopisů
2 / Janu Šímovi
Čermná,16. VI. 1947
Muži, nedávno dospělý,
přestože jsem ti nedávno nařizoval, abys mi oznámil výsledek maturit, nepochlubil ses ještě. Spíš asi na vavřínech ozdobených hvězdami, nebo jsi snad tak skromný? Já bych byl pro to prvé. Jo a abych nezapomněl, musím ti přece také pogratulovat, aby si snad člověk vyznamenaně dospělý o mně nemyslel, že jsem hulvát. Dělám to sice moc nerad, nemohl jsem delší dobu pochopit, jak je to možné. A pak jsem přišel na to, že dávají vyznamenání hloupým lidem pro potěchu v životě, nic jiného jsem nenašel. Ale protože bych pak byl hloupý i já, mohl bys tedy najít nějaké jiné řešení a oznámit mi je, abych se dlouho netrápil.
…
6 / Janu Šímovi
Čermná, 1. VIII. 1948
Jeníčku,
právě jsem vychutnal podruhé to potěšení číst tvůj úžasný dopis, a protože má nálada úplně vyhovuje, abych mohl psát dopisy majstrům, tedy budeš obšťastněn opět nějakým plácáním. Pro potěchu jen ti oznamuji, že nebudeš tentokráte sám, ale budou postiženi asi tak čtyři. Jo, tak to dopadne, když se člověk nezamiluje a nemá v neděli večer co dělat. Měl jsem sice v úmyslu proštudovat biskupské směrnice pro sport, oblíkání…, ale ono by to bylo asi stejně houbec platné. Ale tak se mi někdy přece jen zdá, že nedosahuji ani úrovně „katolického“ laika, natož majstra – řekněme i bez klerikálního ducha.
…
45 / Radomíru Klein-Jánskému
Řím, 21. IV. 1953
Motto: Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní,
neb nikdo nikdy neví, co se může státi.
Ctiteli starého Saturnina,
abych dlouho nenapínal tvoji zvědavost, tož hlásím hned v úvodu:
Rozhodl jsem se rozloučit se definitivně s Nepomucenem a jít studovat theologii do Štrasburku. Doufám, že ti nemusím vysvětlovat důvody – inteligentní člověk – jako ty – si to vypočte na prstech. Řečeno lidově: Vola ze sebe necháváme dělat pouze do určité míry. Nebudeš snad míti obzvláštní námitky – i když uvážíš, že tím také padá mé pověření u Svaté stolice. A že z role
vyslance prakticky (v očích Říma) klesnu do role (cituji doslova) „individualisty, člověka bez jakéhokoliv smyslu pro disciplinu, bohoslovce, jemuž naprosto chybí církevní duch (,spiritus ecclesiasticus‘)“.
…
56 / Mamince Marii Boublíkové, kmotříčkovi
a Kutcháně(mu)
Řím, 27. listopadu 1955.
Úvodní stránky knihy
Drahá maminko,
je možné, že toto je můj poslední dopis, který dostaneš před mým svěcením. Chtěl bych ti tedy poděkovat za všechno, co jsi udělala proto, abych se mohl státi knězem. Za všechnu tu dřinu, s kterou jsi musela pro mne vydělávat peníze. Za balíky, s kterými jsi se snažila mně osladit život studentský. Za všechno to praní prádla, zašívání ponožek, žehlení kalhot. – Hlavně ovšem za ty modlitby, s kterými jsi mně pomáhala od začátku a kterými mně pomáháš i nyní. Jak už jsem ti jednou napsal – jestli někdo z lidí má hlavní podíl, že vůbec jsem knězem, tož jsi to ty se svými modlitbami. Myslím, že bych asi těžko počítal všechny ty růžence, všechna ta svatá přijímání, všechny ty mše svaté, obětované za mne. Kněz prý se rodí z modlitby – děkuji ti tedy za ně.
…
61 / Mons. Josefu Bezdíčkovi
Řím, 20. září 1960
Monsignore,
promiňte, že vás obtěžuji, ale dostal jsem dnes dopis od jednoho kněze budějovické diecéze (K. Šmákala), který se týká také trochu Vás.
Tento kněz byl asi šest let v kriminálu, nyní byl propuštěn a pracuje v dolech. Přepisuji z jeho dopisu to, co je určené především pro Vás: „Poslyš, když jsi teď v Římě, nic Ti nebrání, zajdeš-li do koleje Nepomucena a pozeptáš se, studuje-li tam Pavel Třebín. Jestli je tam a nebyl dosud vysvěcen, pak vznáším námitky proti jeho svěcení. Ten člověk zde pěstoval styky mravně závadné a jeho život vůbec neskýtá záruku toho, že by z něho byl dobrý kněz. Jediný důvod, pro který se chce dát vysvětit, je zřejmě ten, aby nemusel v životě nic dělat.“
…
69 / Janu Šímovi
[patrně Řím], 22/1 [1967?]
Broučku,
celkem se shodnu s Tvojí manželkou v názoru na Tvůj dopis: samé chybné závěry a pomlouvání. Nejdříve Ti musím vyvrátit Tvůj názor na mé řidičské umění. Má noha mně byla přeražena jedním blbem, který jel plnou rychlostí na červenou. Je však trochu omluven: byl to starší pán (56 let), který se po druhé oženil s mladým děvčetem (24) a byli právě na svatební cestě. Závěr: ti, co se po druhé ožení, patří do blázince a ne za volant.
…
81 / Marii Kolářové
Řím, 15. srpna [1970/1971?]
Marie,
Tvůj hezký dárek a milé dopisy mně připravily velikou radost. Bohužel nedokáži odpovědět stejným způsobem – jsem tvor nemluvný. Ale alespoň bych Ti chtěl říci, že jsem tu radost doopravdy měl. Sklínku jsem ještě nevyzkoušel – ale najde se k tomu příležitost. Ovšem ne při pivě – já mám rád rudé víno… Rovněž za knoflíky děkuji – budu je nosit při zvláštních příležitostech. Tvé přítelkyně jsem trochu po Římě provedl, alespoň jeden večer. A kdy budu moci provést Tebe po Římě? V září se pravděpodobně podívám domů, ovšem pouze na deset dní.
…
Nová publikace vychází v nakladatelství CDK. Edičně připravil, úvodní studii napsal, jmenný a věcný rejstřík, přílohy a bibliografii sestavil Zdeněk A. Eminger, ediční spolupráce Karel Skalický. Oba autoři ji představí 1. listopadu v 17. hod. v sídle Jihočeského kraje v Českých Budějovicích, U zimního stadionu 1952/2.
