Seznamka
Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na místě vraždy
Autor: Twitter / Zuzana Čaputová
Vraždy dvou mladých lidí před bratislavským klubem Tepláreň, ke kterým došlo 12. října 2022, vyvolaly obrovskou vlnu reakcí ve slovenské i české společnosti. Oficiální reakce ze strany církve jsou v obou zemích více než vlažné. Přesněji, na Slovensku vlažné a opatrnické, v Česku absentují úplně. Církev má s lidmi hlásícími se k LGBT+ komunitě problém. Velký problém. Je nutné si to přiznat! Čím to ale je? Tito lidé se, jak se v církevních kruzích zdá, vymykají kategoriím, které jsou pro katolickou církev důležité, ne-li přímo podstatné. U mnohých katolíků všech hierarchických stupňů, tedy od laiků až po biskupy, panuje obava, že podpora LGBT+ lidí zároveň znamená zradu na tak zásadních věcech, jako je instituce (tradiční) rodiny, principů etiky vztahů s důrazem na sexuální morálku, řád přirozenosti nezasahující do tělesné integrity jednotlivců při „manipulaci“ s pohlavní určeností apod. Na druhou stranu jsou pro tytéž katolíky tak extrémní projevy nenávisti vedoucí až k vraždám taktéž nepřijatelné. V tomto bodě se nedá intuice svědomí jen tak umlčet. A tak jsou tito katolíci na rozpacích, protože se dostávají do pomyslné slepé uličky, ze které nevede cesta ven. A není třeba čekat až na tak krajní projevy nesnášenlivosti. Snad ze všech koutů české církve se ozývají hlasy, které volají po pastoraci lidí z LGBT+ komunity a dalších skupin lidí, s nimiž má církev jaksi problém. Shrnuje to ostatně národní syntéza synodálního procesu. Ani zmíněný dokument, a už vůbec běžná pastorační praxe ale nenabízejí v této oblasti cokoli smysluplného a věrohodného. Jak najít cestu ven z této slepé uličky? Je nutno poctivě přiznat, že slepá ulička vzniká za předpokladu, že i lidem z LGBT+ komunity se má nabízet pastorační péče, protože také oni vedou jako věřící křesťané duchovní život, jehož součástí je ekleziální dimenze víry. A je také poctivé předeslat, že následující úvaha se neobrací na lidi, kteří už jen pomyšlení na problematiku LGBT+ lidí považují za hřích a jednoznačné zlo. Neodmítám s nimi vstoupit do dialogu, ale tázání a argumentace by se musely vést jiným způsobem. Chci se obrátit na ty, kdo intuitivně tuší, že ve vztahu nás křesťanů k LGBT+ lidem (z nichž je řada také křesťany) není něco v pořádku, a hledají záchytné body pro vlastní orientaci.
Nabízejí se dvě historické paralely, které mohou posloužit jako modely pro nasměrování přístupu, i když se problematiky značně liší. První se týká otroctví ve starověku. Zde se dokonce můžeme opřít o biblická východiska. Apoštol Pavel řešil delikátní situaci uprchlého otroka Onezima, s jehož pánem Filemonem se Pavel velmi dobře znal a kterého sám pokřtil, podobně jako později Onezima. Pavel se dovolával osobní křesťanské důstojnosti a z toho vyplývající bratrské lásky mezi dvěma křesťany, z nichž jeden je svobodný občan a druhý otrok. Pavel nepožadoval změnu společenských struktur. Chtěl pouze, aby Filemon napříště pohlížel na Onezima jako na svého bratra a tak s ním také zacházel. Raná církev pokračovala v této linii, která nakonec vedla ke zrušení otroctví a v důsledku ke společenským změnám. Církev stála proti masivní společenské a ekonomické struktuře, která se zcela jistě zdála být tradiční a nezměnitelná. Starostí církve ovšem bylo trvat na důstojnosti jednoho každého člověka bez ohledu na jeho společenské postavení. Pojem důstojnosti člověka odkazuje v křesťanském myšlení na fakt, že každý jeden člověk je Božím obrazem, že má jako takový v celém viditelném stvoření nejvyšší místo a že je povolán k věčnému společenství s Bohem.
Druhým příkladem je ochrana domorodých obyvatel Nového světa. Církev byla do značné míry zatažena do mocenských a ekonomických zájmů kolonizátorů, kteří se opírali o robustní společenské struktury. Na konci adventu roku 1511 vystoupil dominikán Antonio de Montesinos proti kruté nespravedlnosti vůči původním obyvatelům se svým ostrým kázáním, ve kterém jasně formuloval důvod změny přístupu k indiánům: jsou to lidé, mají duši, mají rozum. Znepřátelil si mnohé mocné své doby. Podnítil však úsilí, do něhož se posléze vložil jeho slavnější spolubratr a významný učenec své doby Bartoloměj de las Casas a které vedlo k vytvoření konceptu lidských práv, jak je známe dodnes. Dominikánští kazatelé a učenci nezačali teoretickými úvahami o tom, jak a které struktury je potřebné změnit. Soustředili se na obhajobu nespravedlivě ponižovaných tím, že trvali na jejich lidské důstojnosti. Také nepokřtění indiáni jsou především lidskými bratry křesťanů.
Ilustrační foto
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
V obou případech proti sobě stály dvě skutečnosti. Na jedné straně to byly zavedené pořádky, společenské a náboženské struktury, hodnotové systémy a na druhé straně potřeby a zájmy jednotlivců, nutnost ochrany jejich práv, potřeby konkrétních lidí. Církev reprezentovaná svými odvážnými členy, kteří se nenechali semlít pohodlným a zavedeným systémem a autenticky nesli Kristova ducha, v těchto rozhodujících situacích vsadila na zájmy jednotlivců. Tito křesťané kvůli svým postojům často čelili nenávisti, kritice a útokům. Těm nejtvrdším z vlastních řad. Ale díky nim měla církev před očima jednotlivé konkrétní lidi a bránila ze všech sil jejich lidskou důstojnost. Nutně přitom narážela na druhý pól tehdejší reality, totiž na struktury a systémy. Církev neměla dopředu žádná řešení, jaké změny je potřeba provést na strukturální společenské rovině, dokonce ani nemohla předvídat, jaké změny může vyvolat to, že se dosavadní struktury začnou zpochybňovat a případně také měnit. Bylo to vždy riskantní. Nejen v tom, že každá změna se může zvrtnout, ale také tím, že to nebylo promyšlené a připravené dopředu. Dlouhé teoretické promýšlení a důkladná příprava užitečných změn by čistě hypoteticky byly myslitelné. Jenomže osudy lidí, na které nespravedlivé a v mnoha případech nelidské zacházení doléhalo, už žádné odklady nedovolovaly snášet. Na to byly životy těchto lidí příliš krátké a především cenné. Mnoho jich navíc už bylo zmařeno. Nebylo myslitelné obětovat ještě jednu či více generací, než se všechno promyslí a připraví.
Současná situace je v ledasčem podobná. Jsou zde lidé, kteří jsou ponižováni, společensky ostrakizováni, v krajních případech jsou obětmi psychického i fyzického násilí. V prostředí věřících lidí stačí už jen fakt, že někdo ze společenství náleží k LGBT+ lidem, k tomu, aby to vzbudilo sdílené pohoršení, které vytváří atmosféru vyloučení a je živnou půdou pro nenávistné projevy. Oproti minulosti je tu bohužel zásadní rozdíl v tom, že sekulární společnost je pro potřeby těchto lidí mnohem citlivější a tolerantnější. Přesto je to pro církev příležitost pozvednout svůj hlas. Samozřejmě ho ale musí nejprve nasměrovat do vlastních řad.
Základní princip je naprosto jasný: obrana lidské důstojnosti každé jednotlivé osoby je vyšší hodnotou než obecné společenské a jim podobné struktury. Žádného člověka není možné obětovat. Primát lidské důstojnosti jako takové má ještě jeden důsledek, který by měl být církevnímu prostředí zvlášť blízký. A právě tento postoj dle mého mínění může prorazit onu pomyslnou slepou uličku. Důstojnost každého člověka je nutné respektovat a bránit, i kdyby se dopouštěl eticky nepřípustného jednání. I se zločincem spravedlivě odsouzeným za brutální činy se musí jednat způsobem, který nepošlapává jeho lidskou důstojnost. Pro církev má toto pravidlo zásadní dopad, i když u našeho tématu není ve hře nějaké zločinné jednání. Na jakékoliv vztahové preference mezi lidmi a jejich projevy nelze nahlížet optikou trestního práva. (Samozřejmě zde nemám na mysli patologické případy osob, které jiným ubližují.) Ale i kdyby se některým členům církve zdálo, že lidé z LGBT+ komunity vedou mravně defektní život, nikdy to nesmí být důvod pro nerespektování jejich osobní důstojnosti, natožpak k mlčení v situaci, kdy se jim děje násilí. Zcela hraniční patologií by bylo schvalování takového násilí, byť jen mlčky, s pohnutkou, že je přece legitimní odstraňovat zdroje zla, v krajním případě i fyzickou eliminací zlých lidí. V mentalitě církve a její pastorační praxi musí být jednoznačně nastaveno, co je první a podstatné, a co je odvozené. Druhé či odvozené neospravedlňuje popření prvního. Jednání, které je z mravního hlediska vnímané negativně, nikdy neospravedlňuje potírání lidské důstojnosti jednotlivce. Zdá se mi, že často dochází k záměně pořadí, a tím také důležitosti obou stránek. Z toho pak plynou zablokované postoje. Do popředí se dostátá morální hodnocení chování LGBT+ lidí, čímž se odsouvá na druhou kolej to, co musí být z povahy věci primární, totiž hodnota lidské osoby. Navíc se nejednou jedná o apriori negativní moralizující odsuzování domnělých nemravných skutků lidí, o jejichž skutečném životě má samozvaný strážce mravnosti víc předsudků než reálných kvalifikovaných poznatků.
Cesta ze slepé uličky vede tímto směrem: Jestliže bude na prvním místě nezpochybnitelně lidská důstojnost každého jednoho člověka, a to bez přívlastků, ukáže se časem řešení i pro další související otázky. Záměrně se v tomto příspěvku vyhýbám (morálnímu) hodnocení vnějších projevů LGBT+ lidí, protože je součástí těch otázek, na které rozhodně nemáme uspokojivé odpovědi. K přiznání lidské důstojnosti každému člověku jistě patří, že může svobodně vytvářet vztahy založené na vzájemné náklonnosti, na věrnosti a přátelství, na sdílení starostlivosti a materiálních statků apod., a to včetně vnějších veřejných projevů takovýchto vztahů. Jako církev jsme ještě dostatečně nenaslouchali potřebám LGBT+ lidí v této oblasti, nenasbírali jsme dostatek zkušeností s jejich doprovázením a na základě jejich přijetí do života církevního společenství a nekonfrontovali jsme tyto vlastní zkušenosti se současným vědeckým poznáním. Církev má však natolik bohatou intelektuální a spirituální tradici, že má co říct právě k problematice lidské důstojnosti. Má potenciál být inspirativním a přínosným aktérem celospolečenské debaty. Svůj potenciál ovšem ztratí, pokud apriori propadne strachu ze strukturálních změn, které si dopředu nedovedeme představit. Není se ale třeba obávat, že to budou změny přinášející škody. Naopak, škodlivé je ustrnutí ve stávajících strukturách, o nichž víme, že potlačování lidské důstojnosti umožňují nebo přinejmenším tolerují.
Důsledné trvání na primátu lidské důstojnosti pro církev znamená, že může dojít například ke změnám v chápání vztahové a sexuální etiky. Nebylo by to poprvé, kdy nauka církve doznala vývoje díky rozvoji lidského poznání. Může to znamenat změny v nábožensko-společenských strukturách života církve, jaké si dnes neumíme úplně představit. Anebo to mohou být jen určité dílčí a nijak radikální posuny. To ale neumíme předvídat a ani to s jistotou nelze. Jisté je, že duchovní péče, která je prvořadým posláním církve, musí stát na porozumění potřebám jednotlivců, na opravdovém zájmu o jejich oprávněné přirozeně lidské a spirituální potřeby a na nekompromisním respektu k lidské důstojnosti.
Církev se dostane ze slepé uličky, když se otevře praktické pastoraci, kterou bude nabízet bez předsudků a beze strachu. Zkušeností zatím není mnoho a nejspíš ani nebude mnoho těch, kdo budou ochotni se na tuto cestu vydat. Jenomže zkušenosti nelze než postupně získávat. Ani apoštol Pavel, ani dominikáni v Novém světě nečekali, až se všechno teoreticky promyslí a vytvoří se dokonalá strategie. Tvrdá srážka s realitou krutosti je přivedla k činům. Důkladná reflexe na sebe nenechala dlouho čekat a byla stejně tak důležitá jako první praktické kroky. Naléhavost pastorační péče o lidi z LGBT+ komunity nevylučuje poctivou a neideologickou debatu a přemýšlení. Je nejen vítaným doplňkem praktické pastorace, ale spíše nezbytnou podmínkou jejího úspěšného rozvoje a nalezení stabilní pozice v nauce a spiritualitě církve.
Autor je katolický kněz, teolog, dominikán, šéfredaktor revue Salve a garant platformy Dominikánská 8.
