Seznamka
logo Synody 2021-2023
Autor: www.cirkev.cz
Pojem “světová církev” platí mnoha zdejším věřícím jako ztělesnění římského paternalismu a v jejich očích je pokusem zabránit pluralitě s odkazem na jednotu církve. Tento argument pro jednotu světové církve nejspíš od konce října (27. 10.) patří minulosti. Pracovní dokument pro kontinentální fázi biskupské synody ukazuje – jako snad žádný vatikánský dokument předtím – jak rozmanitě a mnohotvárně věří, myslí a žijí katolíci po celém světě. Děti kněží, kněžské svěcení žen a polygamní vztahy, to je jen několik hesel, které se v pětačtyřicetistránkovém vatikánském pracovním dokumentu objevují.
V odpovědi na otázky o těchto a dalších “horkých želízcích” poukázal šéf synody Mario Grech na reálný katolicismus. “Musíme naslouchat všemu a vnímat všechno.” Tento postoj k synodální, tím i naslouchající církvi nevyhnutelně patří. “Co do obsahu nesledujeme žádnou agendu. Pracovní dokument je pouze odrazem toho, co nám do Říma z celého světa přišlo,” zdůraznil několikrát během čtvrtečního odpoledne. Proto teď bylo rozhodnuto “bez předsudků a bez nějakých vsuvek” prezentovat sbírku hlášení, která do Říma v prvních dvou fázích biskupské synody o synodalitě 2021-2024 dorazila. Světová církev se teď musí rozhlédnout, zda se v římské syntéze synodního týmu najde, vysvětlili organizátoři synody.
Documento per la Tappa Continentale del Sinodo (DCS) je prvním milníkem světové Synody o synodalitě probíhající od r. 2021. Protože církev za poslední dva tisíce let pozapomněla, že existovat může jen synodálně, předepsal jí papež František tříleté doučování předmětu “synodalita”. Církev má pracovat a růst z konkrétní zkušenosti synodality. Synodní tým k ní na pokyn papeže rozeslal všem světovým biskupstvím deset otázek s prosbou o hojnou účast. Cílem bylo “shromáždit v diecézích zkušenosti žité synodality v různých výrazových formách a dílčích aspektech,” říká vademecum biskupské synody. Rozdělením světové biskupské synody na diecézní, kontinentální a globální fázi si organizátoři synody slibují “pravdivé naslouchání Božímu lidu” - uskutečňování dialogu skrze cirkularitu.
Během srpna proudily do sekretariátu biskupské synody syntézy biskupských konferencí, římských dikasterií i jednotlivců. V běžném případě by z nich byl ve Vatikánu sestaven pracovní dokument pro synodu v roce 2023. Ale tentokrát bylo rozhodnuto vrátit tento dokument v kontinentální fázi ještě jednou místním církvím. Tato cirkularita má garantovat “vážnost účastníků synodního procesu”, řekl Grech. Synoda není procesem postupující abstrakce, “který se postupně vzdaluje od každodenní reality, aby se vznesl ke stále vzdálenějším výšinám”, nýbrž procesem vycházení a návratu. Této ideje má být dosaženo mezikrokem zpětné kontinentální vazby.
Dva týdny klauzury k sestavení textu
Aby zvládla množství jednotlivých syntéz, uchýlila se skupina asi padesáti čtenářů od 21. září do 2. října do Frascati nedaleko Říma. “Všichni jsme byli překvapeni – mile překvapeni, když jsme zjistili, že lidé z celého světa tíží vlastně stejné záležitosti, mají stejné zkušenosti, stejné starosti,” řekla před několika dny rádiu Vatikán profesorka teologie Myriam Wijlensová, která se práce na DCS osobně účastnila. Zdůraznila, že existuje široká shoda, co se týká názorů ve světové církvi. Stojí to i v úvodu do DCS: “V radostech, nadějích, strastech a zraněních Ježíšových učedníků zaslaných ve zprávách zaznívá hlas z církví celého světa.” (DCS 15)[1] V těchto syntézách se ukazuje to, “co je v srdcích celého lidstva”. (DCS 15)[2]
K ilustraci hlasu světové církve se pracovní skupina rozhodla hojně citovat ze syntéz biskupských konferencí: “Citáty, které se prolínají DCS, chtějí zprostředkovat stopu bohatství zaslaného materiálu a dát co nejvíc zaznít hlasům Božího lidu ze všech světadílů.” (DCS 6)[3] Vznikl mimořádný “poklad, který obsahuje zkušenost naslouchání hlasu Ducha, již vyslovuje Boží lid a který je projevem sensus fidei”. (DCS 8)[4]
Grech a jeho tým prezentovali pestrou přehlídku rozmanitosti katolické víry. Dokument shrnuje ústřední témata, ale dotýká se i jednotlivostí. Do očí bijí dvě témata: liturgie a úloha ženy. V různých souvislostech hrají stále jednu roli a dotýkají se všech ostatních tématických okruhů. Množství citátů ukazuje společné body a hmatatelné problémy specifické pro tu kterou zemi.
Účast žen a předkoncilní liturgie
DCS označuje liturgii jako důležitou součást synodality. Samotný vznik DCS synodní tým tu a tam popisuje jako liturgický proces. S pohledem na vyjádření DCS k liturgii se ukazuje, že spojuje a rozděluje katolíky na celém světě. Otázka účasti žen na liturgii (DCS 91)[5] v tom hraje roli právě tak, jako přání po koexistenci před – a pokoncilní liturgie (DCS 92)[6]. Tématem je i nedostatečné vzdělání kléru v souvislosti s liturgií (DCS 93)[7] S pohledem na klérus má ve vatikánském dokumentu místo osamělost kněží a kněžské děti. Zprávy z celého světa jsou citlivé na osamělost a izolaci mnoha členů kléru, kteří cítí, že jim není nasloucháno, nemají podporu a ocenění. Snad jedním z nejméně patrných hlasů ve zprávách je hlas kněží a biskupů, kteří by mluvili sami za sebe a o zkušenostech společné cesty. (DCS 34)[8]
V některých zprávách se “poukazovalo na nutnost zajistit přiměřené formy přijetí a ochrany pro ženy a případné děti kněží, kteří porušili celibát a kterým jinak hrozí, že by byly vystaveny těžké nespravedlnosti a diskriminaci”. (DCS 34)[9] Rovněž otázky jednoty v církvi a přístup k eucharistii dostaly široký prostor (DCS 48 a 94)[10]. DCS popisuje tato témata jako zkušenosti exilu a absence domova. (DCS 24; 38)[11] V pracovním dokumentu mají své místo i problémy samoživitelů, lidí v polygamních vztazích nebo osob LGBT+, byť to nejsou právě určující témata. (DCS 39)[12]
Nejobšírněji je naopak tématizovaná zkušenost odcizení mnoha žen. Na jedné straně většinu návštěvníků bohoslužeb tvoří ženy, ale z této skutečnosti pro ně nevyplývá odpovídající možnost spoluúčasti. Organizátoři synody tuto zkušenost dokládají výslovnou citací ze všech světadílů: “Téměř ve všech zprávách je zmiňovaná otázka plné a rovnoprávné účasti žen. (...) Zprávy ovšem nejsou jednotné v jedné nebo vyčerpávající odpovědi na otázku povolání, spoluúčasti a rozvoje žen v církvi a ve společnosti.” (DCS 64)[13] DCS také ukazuje, že po celém světě jsou otevřeně diskutovány otázky ženského diakonátu a kázání. Co se týká kněžského svěcení žen, konstatují tu organizátoři synody velké rozdíly. Některé zprávy žádají kněžské svěcení pro ženy, jiné považují otázku za uzavřenou. (DCS 64)[14] Profesorka Anna Rowlandsová vysvětluje, že otázka svěcení hraje roli v mnoha zprávách. Ještě větší roli však hraje otázka schopnosti církve vyjadřovat se k ženským tématům. Církev se má stát spojencem žen ve všech oblastech života, říká dokument. (DCS 62)[15] Církev na Novém Zélandu k tomu píše: “Absenci rovnoprávnosti žen v církvi vidíme jako prubířský kámen pro církev v dnešním světě.” (DCS 62)[16]
Ilustrační foto: logo německé synodální cesty
Synodní dokument žije z plurality světové církve. Některé texty svědčí o tom, že církevní sebevědomí vystupuje za mír a ochranu životního prostředí (DCS 45-46)[17] nebo se v tomto kontextu věnují otázce vztahu k jiným náboženstvím (DCS 53)[18]. Polyfonie světové církve se ukazuje ve výstupu z Jižní Afriky. Tam se církev věnuje otázkám potratů, antikoncepce, svěcení žen, celibátu, rozvodů, eucharistického společenství a homosexualitě se znaménkem “mezinárodních trendů sekularizace, individualizace a relativismu”. (DCS 51)[19]
Nakolik některé diskuse mohou být pro církevní sebevědomí existenciální, ukazuje reflexe o homosexualitě z Lesotha: “V církvi je i fenomén, který je pro Lesotho absolutně nový: stejnopohlavní vztahy. (...) Tato novinka je znepokojivá pro katolíky a pro ty, kteří ji považují za hřích. V Lesothu jsou překvapivě katolíci, kteří tyto vztahy praktikují a od církve očekávají, že je a jejich vztahy akceptuje. (...) To je pro církev problematický požadavek, neboť tito lidé se cítí vyloučení. (DCS 39)[20]
Kontinentální fáze
Tady je viditelné slabé místo procesu, kterému se dokument také věnuje. Mnoho lidí se objevuje teprve proto, že se o nich mluví, ale samotný proces je nezasáhl. (DCS 40)[21] To se má v následující kontinentální fázi změnit. Každý biskup teď má za úkol reflektovat DCS ve své diecézi a společně se svou místní církví – a s těmi, které dosud nebylo slyšet - na něj reagovat. Diecéze mají při čtení zpráv z celého světa “navázat rozhovor se světovou církví”.
V návaznosti na diecézní církevní konference je úkolem biskupů na kontinentální rovině “se sejít a kolegiálně promyslet prožitou synodní zkušenost z perspektivy svého specifického charismatu a role”. (DCS 108)[22] Tato kontinentální setkání však mají být i setkáním církve (= celého Božího lidu), nejen shromážděním biskupů. Proto by účastníci měli přiměřeně reprezentovat rozmanitost Božího lidu: biskupové, kněží, jáhni, řeholníci a řeholnice, laici (muži i ženy), zdůrazňují vatikánští organizátoři synody. Kontinentální biskupské konference budou výsledky pro svůj kontinent uvádět do kontextu ve zhruba dvacetistránkovém dokumentu. Kontinentální evropské setkání se bude konat od 5. do 12. února 2023 v Praze. Z něj pak vzejdou témata pro biskupskou synodu v roce 2023. Těch témat je mnoho, a jak píší organizátoři synody, “církevní právo bude muset tento proces strukturální obnovy doprovázet a přijmout nutné změny aktuálně platných pravidel. (DCS 71)[23]
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková, odkazy na DCS v původním textu doplněny redakčně podle anglického znění.
[1] The reports sent by Churches across the world give voice to the joys, hopes, sufferings and wounds of Christ´s disciples. (DCS 15)
[3] The quotations that punctuate the DCS try to give an idea of the richness of the materials received, letting the voices of the People of God from all parts of the world speak as much as possible on their own terms and find resonance. (DCS 6)
[4] …contained in the experience of listening to the voice of the Spirit enacted by the People of God, allowing its sensus fidei to emerge. (DCS 8)
[5] … modalities of active participation of the laity, to the acces of women to ministerial roles. (DCS 91)
[6] The current experience of the Churches, however, records knots of conflict which need to be addressed in a synodal manner, such as discerning the relationship to preconciliar rites. (DCS 92)
[7] The quality of homilies is almost unanimously reported as a problem: there is a call for “deeper homilies, centered on the Gospel and the readings of the day, and not on politics, making use of accessible and attractive language that refers to the lives of the faithful. (DCS 93)
[8] … the reports are sensitive to the loneliness and isolation of many members of the clergy, who do not feel listened to, supported and appreciated: perhaps one of the least evident voices in the reports is that of priests and bishops, speaking for themselves and of their experience of walking together. (DCS 34)
[9] The need to ensure appropriate forms of welcome and protection for the women and eventual children of priests who have broken the vow of celibacy, who are otherwise at risk of suffering serious injustice and discrimination, is also noted. (DCS 34)
[10] Many reports emphasize that there is no complete synodality without unity among Christians. This begins with the call for closer communion between Churches of different rites. DCS 48. A particular source of suffering are those situations in which access to the Eucharist and to the other Sacraments is hindered or prevented by a variety of causes: there is a strong demand to find solutions to these forms of sacramental deprivation. (DCS 94)
[11] To use a biblical image, one could say that the synodal journey marked the first steps of the return from an experience of collective exile, the consequences of which affect the entire People of Got: if the Church is not synodal, no one can really feel fully at home. (DCS 24.) The reports clearly show that many communities have already understood synodality as an invitation to listen to those who feel exiled from the Church. The groups who feel a sense of exile are diverse, beginning with many women and young people who do not feel their gifts and abilities are recognised. (DCS 38)
[12] Among those who ask for a more meaningful dialogue and a more welcoming space we also find those who, for various reasons, feel a tension between belonging to the Church and their own loving relationships, such as: remarried divorcees, single parents, people living in a polygamous marriage, LGBTQ people, etc. (DCS 39)
[13] Almost all reports raise the issue of full and equal participation of women. … However, the reports do not agree on a single or complete response to the question of the vocation, inclusion and flourishing of women in Church and society. (DCS 64)
[14] After careful listening, many reports ask that the Church continue its discernment in relation to a range of specific questions: the active role of women in the governing structures of Church bodies, the possibility for women with adequate training to preach in parish settings, and a female
diaconate. Much greater diversity of opinion was expressed on the subject of priestly ordination for women, which some reports call for, while others consider a closed issue. (DCS 64)
[15] In every area of their lives, women ask the Church to be their ally. This includes addressing the social realities of impoverishment, violence and diminishment faced by women across the globe. They call for a Church at their side … (DCS 62)
[16] This lack of equality for women within the Church is seen as a stumbling block for the Church in the modern world. (DCS 62)
[17] In particular, the reports invite us to recognize the interconnectedness of social and environmental challenges… (DCS 45) Some reports also noted the importance of the role of the Church in the public sphere, particularly in relation to processes of peace-building and reconciliation. (DCS 46)
[19] Southern Africa is also impacted by the international trends of secularisation, individualisation, and relativism. Issues such as the Church’s teaching on abortion, contraception, ordination of women, married clergy, celibacy, divorce and remarriage, Holy Communion, homosexuality, LGBTQIA+ were raised up across the Dioceses both rural an urban. (DCS 51)
[20] There is a new phenomenon in the Church that is absolutely new in Lesotho: same-sex relationships. [...] This novelty is disturbing for Catholics and for those who consider it a sin. Surprisingly, there are Catholics in Lesotho who have started practising this behaviour and expect the Church to accept them and their way of behaving. … This is a problematic challenge for the Church because these people feel excluded. (DCS 39)
[21] Despite the cultural differences, there are remarkable similarities between the various continents regarding those who are perceived as excluded, in society and also in the Christian community. In many cases their voice has been absent from the synod process, and they appear in reports only because others speak about them, lamenting their exclusion. (DCS 40)
[22] Furthermore, bishops are invited to meet at the end of the Continental Assemblies to collegially reread the lived synodal experience from the perspective of their specific charism and role. In particular, they are asked to identify appropriate ways to carry out their task of validating and approving the Final Document. …(DCS 108)
