Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
V tíze tohoto času, který se dotýká hlavně lidí na Ukrajině a těch, kteří museli po celém světě utéct ze svých domovů, bude Advent dobou dvouznačnou. Ti, kteří ještě věří v nějakého Boha, budou následující čtyři týdny meditovat nad tím, co se vlastně tehdy, narozením Ježíše Krista v Betlémě, stalo.
Příchod Naděje, to nejsou v pravém smyslu duchovní dožínky, ale setba. V šedi dní, v zimě, v mrazu, ve tmě, v nemoci, v bolesti, v ospalosti a únavě zaséváme všemu navzdory do zmrzlé a zdánlivě vyčerpané půdy semínka naděje. Jejich první lístky nespatříme až na jaře, ale už na Boží hod, možná pod závějemi sněhu a v mrazech, kde je každé narození – ať Boha nebo člověka – zázrakem naděje proti vší beznaději.
Pro mnoho lidí je tato obtížná doba bez světla a plná nároků nejen Adventem Spasitelova narození, nýbrž i časem, kdy se musí vyrovnat s odchodem někoho, koho milovali, kdo byl součástí jejich života, i s odchodem jejich očekávání a snů. Kolik příběhů se skrývá za okny, v nichž svítí hvězda! Kolik lidí, které míjím při svých cestách, žije život blahoslavených Horského kázání, aniž bych to mohl – v těch několika vteřinách – kdy je potkávám, poznat – a poklonit se jim a líbat jejich svaté tváře! Kolik žen, dětí a mužů, kteří právě v této těžké době touží po přijetí, po obejmutí, po lásce, vejde s prázdnýma rukama ke kolébce malého Ježíše a tam, na hranici vlastního života a smrti, budou v slzách hledět na svého Pána, který pro ně Přišel, aby i pro ně mohl zanedlouho Odejít!
Za náboženskostí, za vnější slupkou zbožnosti, za životem církve, v níž se vlastně nic velkého neděje, neboť člověk nedopustí, aby se v ní děl sám Bůh, viděl teolog Dietrich Bonhoeffer tragédii „laciné milosti“, pro kterou se do církve chodí jako do supermarketu. Napsal: „Laciná milost je úhlavní nepřítel naší církve. To, oč dnes zápasíme, je drahá milost. Laciná milost znamená milost jako zboží nabízené pod cenou, promrhané odpuštění, promrhanou útěchu, promrhanou svátost. … Laciná milost je milost bez následování, milost bez kříže, milost bez živého Ježíše Krista, který se stal člověkem.“ A Advent je dobou Odcházení přesně v tomto smyslu: odcházení a zbavování se náboženského života, v němž skutečná tvář Božího Syna Ježíše Krista spíš odpuzuje než přitahuje. V němž lidé nejsou burcováni kosmickou velikostí Horského kázání, nýbrž lacinou útěchou, že obrácení je pro slabochy a statečnost Božích dětí dávno odžitým příběhem z pohádek.
Na vás, milé sestry a milí bratři, kteří si v Adventu připomínáte i odchod toho a těch, které jste milovali, ve které jste věřili a kterým jste se obětovali, povstane církev budoucího věku. Povstane na kříži, který jste nesli a s nímž vám nikdo nepomohl než Pán. A povstane na odvaze a na lásce, kterou jste dávali bez ohledu na to, co si o odvaze a lásce myslí ostatní.
Ať nás adventní doba promění, abychom toužili být jako děti a vejít do Božího království. Mnoho takových dětí zahynulo za poslední rok na Ukrajině, okradeny o život, o lásku, o naději. To maličké dítě, které se za necelý měsíc znovu narodí, na sebe – věřte mi – vezme tvář dítěte, jakým jste kdysi byli vy. Podívejte se do té tváře. Uvidíte se takoví, jaké vás Bůh chtěl mít a jací zase jednou budete. Svatí.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
