Seznamka
Vídeňská teoložka Regina Polaková
Autor: www.katholisch.de
Vídeňská pastorální teoložka Regina Polaková patří k národnímu synodálnímu týmu v v rakouské katolické církvi. Účastnila se synodálního procesu a spolupracovala na rakouské národní syntéze pro světovou synodu. V rozhovoru pro portal Katholisch.de mluví o průběhu procesu v Rakousku a o jeho výstupech. Vysvětluje také, proč je zastáncem jasných předpisů v pastorální teologii a proč pro ni kněžské svěcení žen není na prvním místě.
Paní Polaková, jedny rakouské noviny vás označily jako “povzbuzovatelku” biskupů. Je to pravda?
Ta formulace není moje. A také si myslím, že ne všichni rakouští biskupové to tak vidí. Chci být spíš povzbuzovatelkou pro celou moji církev.
Říkáte vědomě “moje církev”?
Ano, protože v této církvi jsem se stala křesťankou a vděčím jí za mnoho. Díky své práci získávám vhled do mnoha duševních a duchovních životních zkušeností. Jsou to pro mě “poklady církve”. A tyto poklady chci předávat dál. Současně mohu zaujímat i určitý odstup a začít mluvit o něčem, co je ožehavé a těžké.
Když už mluvíte o těžkostech. Vybavuji si skandál kolem sexuálního zneužívání bývalého vídeňského arcibiskupa Hanse Hermanna Groëra. Jak jste to tenkrát prožívala?
Na to si velmi dobře vzpomínám. To bylo v roce 1995 a byla jsem tehdy zaměstnaná v Jungscharbüro u vídeňské arcidiecéze, to je církevní spolek pro práci s dětmi. Byla jsem právě v práci, když ta zpráva přišla z rádia. Tehdejší vídeňský arcibiskup Groër prý zneužíval ministranty. Když jsem to slyšela, spadla mi čelist. Byla jsem v šoku. Věděla jsem sice, že v církvi jsou oběti zneužívání, ale že pachateli mohou být i biskupové, to bylo pro mě nové. Náhodou vedle mě v kanceláři stála osoba, jejíž jméno teď nebudu jmenovat, a ta se začala smát. Zeptala jsem se, co je na tom k smíchu. Ten člověk odpověděl: “O Groërovi to přece každý věděl.” Já jsem se zeptala: “A jak se někdo takový může stát biskupem?” O církvi a jejích strukturách to hodně vypovídá.
Co myslíte vy?
Šokovalo mě, že o těch případech údajně věděla spousta lidí a zřejmě se nikdo nenamáhal Groërovu svěcení zabránit. Tuto kulturu netečnosti máme v církvi dodnes. Zneužívání není problém jednotlivců, nýbrž systémový problém. K tomu patří i falešně chápaná loajalita, která pachatele chrání ve jménu údajného milosrdenství. Nicméně díky tomuto skandálu mohlo zpracování toho problému v církvi začít v Rakousku dřív než třeba v Německu.
To už je skoro třicet let. Co se od té doby udělalo?
Od té doby máme 3. vydání rámcového řádu “Pravda vás osvobodí” s opatřeními, pravidly a orientačními body proti násilí a zneužívání, diecézní místa ombudsmanů atd. Dnes musí být v každé farnosti zmocněnec pro případy zneužívání. Dětské tábory musejí předložit preventivní plán. To všechno za mého mládí ještě nebylo a je to výsledkem otřesu ze skandálu tehdejší doby.
Účastnila jste se synodálního reformního procesu v Rakousku. Téma zneužívání se tam důkladně tématizovalo. Je tímto splněno?
Splněno není vůbec nic. Ale už nejsme na začátku. Ovšem kde na začátku teprve jsme, jinak než v Německu, je otázka přístupu ke stejnopohlavním párům a lidem s diverzní sexuální identitou v církvi. Tady máme ještě spoustu práce.
V Německu probíhá paralelně se světovým synodálním procesem ještě Synodální cesta. Když se jednalo o základním textu fóra “život ve zdařilých vztazích”, tekly i slzy. Byl synodální proces v Rakousku podobně emocionální?
Ne. Náš synodní proces byl interpretován a veden velmi různorodě. Každé biskupství si mohlo samo vybrat, jak s ním naloží. Nakonec záleželo na každém z biskupů, jak proces proběhl. V některých biskupstvích ordinariát pouze poslal dotazník nebo byly určité spirituální nabídky a tiskové konference, na nichž se výsledky dotazníků prezentovaly. Jiná biskupství intenzívně pracovala v duchu synodální metody a vypracovala obsáhlé návrhy. Někteří věřící byli velmi aktivní a jiní byli zase z vnitřní situace v církvi velmi zklamaní. Někteří se účastnit ani nechtěli, protože byli vyčerpaní. Ti říkají: “Měli jsme v Rakousku už tolik procesů dialogu, a pokaždé bez výsledků.” Tuto nedůvěru a skepsi dovedu pochopit. Ale na to je prostě potřeba čas, než se některá témata v hlavě usadí. I u biskupů.
Někteří biskupové v Německu dovolují laikům kázat, pohřbívat a křtít a brzy i asistovat při uzavírání sňatků. Jak to vidíte vy?
Myslím, že se to příliš zjednodušuje. Nemám ráda, když si někde upečou lokální řešení a současně se neusiluje o to, abychom našli jedno církevní řešení pro všechny. Považuji za mimořádnou sílu v církvi, že máme církevní právo. Je třeba mít jasná pravidla, i pro oblasti experimentování. A to by se mělo dít v dohodě se světovou církví. Z tohoto hlediska je synodní proces velkou šancí. Přitom i v pracovním dokumentu jsou znatelná napětí. Tato napětí je třeba prodiskutovat a chápat je jako oživující sílu, aby nevedla k rozkolům. Jinak zradíme svoje poslání.
Co tím myslíte?
Jak máme věřit v jednu církev, která se angažuje pro mír, solidaritu, společenství a spravedlnost, a není schopná ani tvořivě ustát vnitřní konflikty? Myslím si, že můžeme druhým ukázat, zcela ve smyslu Lumen Gentium, jakým způsobem je v rozděleném světě možné diskutovat a řešit konflikty a napětí. Styl a postoj naslouchání přitom považuji za enormně důležité. To si musíme nacvičit. Myslím, že je to i jeden z důvodů, proč papež František synodální proces prodloužil. Samotnou synodou chce v linii II. Vatikánského koncilu uvést do pohybu duchovní proces, v němž společně najdeme, jaké je poslání církve v 21. století.
Ale samotný přístup žen ke kněžskému svěcení a s ním spojeným úřadům má přece dlouho zpoždění…
Téma žen v církvi bylo v synodálním procesu přítomné i v Rakousku. Na kontinentální i světové úrovni se bude muset stát ústředním tématem. Větší podíl spoluúčasti a rozhodování pro ženy je žádoucí po celém světě. Vím, že v německy mluvícím prostoru je pro mnoho lidí důležité, aby ženy dosáhly na ordinované úřady co nejdříve. Ale jednak to celosvětově rozhodně není jednotný názor, a za druhé to není jediné téma, které v církvi máme. Jsou i jiná témata, která jsou také důležitá.
Která témata vidíte jako naléhavější?
Nacházíme se v globální krizi. Ekologicky nám hoří půda pod nohama. Prožíváme válku, ekologické katastrofy, světovou chudobu, mnoho křesťanů je pronásledovaných. Je tu obchod s lidmi, obchod se ženami, ženy trpící chudobou. Přála bych si, abychom se i na tyto věci více ohlíželi. Sedím teď ve svém krásném teplém bytě, a jinde ve světě ženy bojují o přežití. To mi dělá větší starosti než otázka přístupu žen k církevním úřadům.
Je třeba III. Vatikánský koncil, abychom se těmito otázkami zabývali?
Kdepak. Ještě jsme ani pořádně nenaplnili ten druhý. Může trvat i sto let, než koncil dorazí k lidem, říkají historikové. To je dlouhý historický proces. K tomu, aby se konal nový koncil, potřebujeme ještě pár desetiletí. Ale do té doby si přeji synodní proces, který koncil dál povede a jehož se všichni aktivně účastní, aby pak v Římě mohla být učiněna dobrá rozhodnutí.
Byla jste u předání rakouských výsledků v Římě?
Ne.
Kdybyste se setkala s papežem Františkem, co byste mu řekla?
Řekla bych mu, že synodální proces a jeho duchovní a celocírkevní směřování považuji za vynikající. Jsem ráda i za to, že byl proces o rok prodloužen. Teď máme i víc času, abychom se naučili, co to synodalita znamená. A v Římě je možné shromáždit všechny záležitosti, které se mají rozhodnout celosvětově. Ale pak je třeba, aby byla učiněna rozhodnutí. Nesmí vzniknout dojem, že jsme si s tím jenom hráli a pak se zase nic nestane. Protože pak bychom měli obrovský problém. Lidé nám opravdu odejdou. Proto všem našim biskupům naléhavě radím, aby dali do pohybu odpovídající diecézní procesy, aby synodální proces v Rakousku mohl odvážně pokračovat. Neboť jsou to biskupové, kteří by měli být “povzbuzovateli” věřících.
Rozhovor vedla Madeleine Spendierová. Z německého originálu přeložila Pavla Holíková.
