Laičtí teologové a církev zítřka

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Rod Long

V době, kdy se otázka „místa“, „role“ a „spoluzodpovědnosti“ laiků v církvi opět dostává do popředí v souvislosti s voláním po reformě, má přítomnost laiků v teologii prorocký rozměr: nebude jejich větší účast na životě církve znamenat zásadní výzvu pro budování církve zítřka?

V sázce je totiž celé pojetí církve. Jsou laici výhradně na straně těch, kdo jsou „poučováni“, a kdo jsou tedy pasivní? K jejich vyloučení z teologie došlo právě v době, kdy panovala dichotomie mezi „církví učící“, tedy církví kleriků, a „církví poučovanou“, tedy církví laiků, omezených na pasivní přijímání – je to dichotomie, kterou mnozí současní teologové i papež František odsuzují. Zapojení laiků – stále ještě skromné – do teologického bádání a výuky nás vybízí k tomu, abychom se tázali po povaze církve, kterou chceme dnes budovat, a to s výhledem do budoucnosti. Jaké je vlastně poslání laických teologů v synodální církvi? O jaké církvi svědčí laici v teologii?

Zdá se, že přítomnost laiků v teologii souvisí s lepším vnímáním dialogického poslání církve, která je povolána k dialogu se světem, přičemž laici mají v tomto poslání zvláštní odpovědnost, protože působí ve světě. Posláním laiků v teologii je tedy uvažovat a přemýšlet z těchto hledisek: blízkost druhým, kompetence, profesionalita a svoboda – to vše jsou pro církev v dnešní době velké úkoly. Toto poslání je také výzvou k většímu prohloubení „veřejného“ rázu teologie, což zahrnuje „rozumové zdůvodňování“, a tedy i „vysvětlování“ a „zodpovídání se z vlastní činnosti“.

Laičtí teologové v dialogické církvi

Zdá se, že vzrůstající zapojení laiků do teologie je jevem současným, který nastává po druhém vatikánském koncilu. Ve skutečnosti je ale ozvěnou určité teologické praxe uplatňované v počátcích církve. Teologií se samozřejmě zabývali především biskupové, jako byl Irenej Lyonský, Řehoř Naziánský či Atanáš Alexandrijský. Neexistoval však žádný klerikální monopol na teologii, jak o tom svědčí příklad Justinův či Tertuliánův. Aniž bychom si toto období nějak idealizovali, můžeme konstatovat, že toto otevření teologie laikům je v souladu s velkým zájmem křesťanského lidu o teologické diskuse týkající se Nejsvětější Trojice a zejména osoby Syna. Vztah mezi biskupy a věřícími se tehdy rovněž vyznačoval větší vzájemností, určitou schopností biskupů „zodpovídat se ze své činnosti“, založenou zejména na tom, že na jejich ustanovení do biskupské funkce se podílel Boží lid, a na smyslu pro kolegialitu.

Vyloučení laiků z teologie úzce souvisí s tím, že klérus ovládl vědecké poznání, což bylo dáno zejména vznikem středověkých univerzit. Odpovídá také novému rozdělení Božího lidu na tři skupiny: biskupové, teologové a laická šlechta (masa věřících je vynechána). Projevuje se to zvláště v souvislosti s konáním koncilů, na něž jsou svoláváni biskupové, odborníci na teologii, odborníci na církevní právo (kanonisté) a zástupci křesťanské světské moci z řad šlechty. Vznik teologie jako vědy má za následek klerikální a elitářské pojetí církve, které zdědila i církev dnešní. Je to ve shodě s potvrzením monarchického pojetí církve, které Yves Congar označil za „hierarchologii“.[1]

Změna paradigmatu se rýsuje na druhém vatikánském koncilu, jehož se účastní i posluchači z řad laiků. V této souvislosti se poukazuje i na přizvání laických kanonistů, aniž by to představovalo nějaké zásadní problémy. Sotva představitelná byla naopak účast laických teologů, protože do té doby se teologií zabývalo jen málo laiků. Slavná americká feministická teoložka Mary Dalyová (1928–2010) se v této oblasti stala průkopnicí, když v roce 1963 získala doktorát z teologie na univerzitě ve švýcarském Fribourgu. Několikrát se potají vetřela do koncilní auly díky tomu, že si vypůjčila novinářský průkaz.[2] A současná problematika týkající se zapojení laiků do teologie opravdu souvisí s feministickou otázkou.

V tomto kontextu vyjadřuje pastorální konstituce o „církvi v dnešním světě“ Gaudium et spes přání, aby „mnoho laiků dosáhlo přiměřeného vzdělání v posvátných vědách a aby se mezi nimi našlo dost těch, kteří se věnují těmto studiím naplno, popřípadě i na vyšší úrovni“ (GS 62, § 7). Angažovanost laiků v teologii je chápána jako rozšíření, jako nové uskutečňování laického apoštolátu. Samotný proces přípravy konstituce, na němž laičtí účastníci aktivně spolupracovali, přispěl k následujícímu uvědomění: přítomnost laiků je nutná pro to, aby církvi mohli poskytovat specifické odborné znalosti a být pro ni specifickým přínosem a aby mohli koncilní myšlenky převádět do přístupného jazyka. Laičtí teologové se tak mohou stát jakousi předsunutou hlídkou v dialogu církve se světem.

V dalších desetiletích byl přístup laiků k teologii usnadněn, můžeme se nicméně ptát, zda v poslední době nezačíná docházet k určité opětné klerikalizaci teologie.[3] V době, kdy se církev nachází uprostřed krize sexuálního násilí, se zapojení laiků, mužů i žen, opět stává prioritou. Zbývá ovšem vykonat ještě kus cesty, aby toto zapojení bylo účinné, zvláště v rozhodovacích orgánech a v souladu se zásadami povolání laiků.

Tento velmi stručný historický přehled ukazuje, jak je otázka zapojení laiků do teologie spojena s určitým pojetím církve. Jeho význam se jeví jako zásadní v kontextu církve otevřené, církve „v pohybu“, v dialogu se světem, a proto také při podpoře dialogu uvnitř církve, mezi všemi jejími členy. Přínos žen teoložek je zde rozhodující, nicméně angažovanost laiků v teologii se nemůže omezovat pouze na ženy, jinak by se církev zredukovala na jakousi dvojí strukturu: mužské kleriky a laiky-ženy – a muži-laici by byli vyloučeni.

Blízkost lidem

Angažovanost laiků v teologii je součástí perspektivy misionářské církve, církve „v pohybu“, otevřené světu, která se snaží o to, aby talent a schopnosti všech, mužů i žen, přinášely ovoce pro misii a dialog. Odpor k takové angažovanosti je příznakem určité sklerózy církevní instituce a opomenutím jejího misijního poslání, které je ovšem součástí její identity. Podíl laiků na činnosti v oboru teologie – vedle podílu kleriků a řeholníků – se projevuje stejnou důstojností pokřtěných. Je to způsob, jak být „misionářskými učedníky“, podle šťastného vyjádření papeže Františka, zabarveného tímto dvojím nádechem: laickým a teologickým.

Učitelské poslání v církvi je tradičně spojeno s podílem na prorocké funkci Kristově. Druhý vatikánský koncil naštěstí vymezil podílu laiků na této funkci čestné místo. Tento podíl se uskutečňuje zejména v naslouchání smyslu pro víru, „sensus fidei“, tomuto „instinktu víry“, který působí v Božím lidu chápaném jako celek věřících, tedy mezi pastýři i věřícími (Evangelii gaudium, 119), a je výsledkem poznání označovaného jako „konnaturalita“, tj. poznání afektivního řádu, které je plodem osobního vztahu člověka k Bohu. Takové naslouchání vyžaduje být lidem nablízku, dokonce být „mezi nimi“. Papež František hovoří o teologovi jako o „dítěti lidu“.[4]

Přínos laických teologů je v tomto ohledu rozhodující, protože jsou do světa zapojeni svým profesním a rodinným životem, svými společenskými a spolkovými závazky. Účast laických teologů by napomáhala k tomu, aby církev nebyla „klerikální“: jde totiž o to, aby bylo možné „zprostředkovat živou zkušenost“ v těchto různých oblastech.[5] Laičtí teologové jsou povoláni k tomu, aby sdíleli život svých současníků, jejich starosti a radosti, jejich aspirace. Naléhavost církevních závazků však nemůže být záminkou k rezignaci na sociální odpovědnost, zejména pokud jde o ty nejvíce znevýhodněné.

Tato blízkost lidem se projevuje zvláště v naslouchání těm nejchudším. Předpokládá to, že sdílíme některé skutečnosti jejich života, že jsme občas sami zažili nedostatek toho, co potřebujeme k životu, a že umožníme chudým a zranitelným lidem, aby se stali autentickými partnery v dialogu a životě, aniž bychom je nějak instrumentalizovali a chovali se k nim povýšeně. Proroci, laičtí teologové jsou povoláni k tomu, aby odsuzovali nespravedlnost, „struktury hříchu“, jichž jsou svědky a jimiž mohou trpět i oni sami.

ilustrační foto: logo České křesťanské akademie
Autor: www.krestanskaakademie.cz

Angažovanost laiků v teologii trpí v současné době až příliš velkou sourodostí, přičemž privilegované společenské vrstvy jsou zde zastoupeny v nadměrné míře, aniž se přitom berou v úvahu rozdílné výchozí intelektuální předpoklady a schopnosti. Náklady na studium (které je obzvláště dlouhé u teologie: téměř deset let až po doktorát), časté využívání částečných a dočasných úvazků, jež má za cíl „vyzkoušet“ (na různě dlouhou dobu) „mladé“ učitele, stejně jako omezené pracovní příležitosti vedou k nedostatku laických teologů pocházejících ze skromnějších poměrů. Vede to k jistému odtržení teologie od konkrétní životní reality a také k různým nespravedlnostem, jimiž jsou vystaveni ti nejchudší. Lze si položit otázku, zda sociální elitářství ve francouzské teologii – nejen v případě laických teologů – nepřispělo k tomu, že francouzská teologie se na příliš dlouhou dobu obrnila vůči systémovému uvažování o realitě sexuálního násilí a zneužívání moci v církvi.

Je proto naléhavé a nutné odvážně řešit otázku angažovanosti laiků ve finanční a materiální oblasti, aby měli v teologii pestré zastoupení a mohli v ní účinně působit a aby jejich přítomnost mohla svědčit o autentické blízkosti lidu. Zásadní je tu svědectví o radostné zvěsti v souvislosti se sociální naukou církve, která se má uplatňovat jak ve společnosti, tak v samotné církvi. Jde tu o požadavek soudržnosti, na niž je dnešní svět velmi citlivý a u níž je v sázce věrohodnost evangelní zvěsti.

Důležité také je, aby zapojení lidí do teologie nespočívalo, jak se dnes příliš často stává, na finančních kritériích, ale na předpokladech, schopnostech lidí studovat teologii, na pedagogickém přínosu studia teologie a na teologickém výzkumu. Toto konstatování se netýká pouze Francie: Michael J. O’Loughlin a Michael J. Brough zdůrazňují, že i ve Spojených státech si „službu v církvi mohou dovolit pouze ti, kdo mají výhodu finančního zajištění a nemusí to být nutně ti nejtalentovanější“.[6] Je tedy třeba se zabývat problémem, jehož řešení začíná úvahami o tom, jak financovat studium laiků. V tomto ohledu je velmi důležité doktorské studium.

Zkušenosti s výukou a výzkumem v jiných oborech jsou málo doceňovány a překlenující mosty mezi jednotlivými obory nejsou dostatečně rozvinuté, protože pravidla týkající se rovnocenného přístupu zůstávají často neprůhledná. Bylo by žádoucí, aby evropské konzultace a dohody zajistily, že boloňský proces bude účinněji uplatňován u doktorátů z teologie. A konečně, kariérní postup by měl být transparentnější, založený na objektivních pedagogických a vědeckých kritériích. Bylo by to v souladu se slaďováním vědeckých standardů se standardy sekulárních univerzitních oborů, což by teologii dodalo větší důvěryhodnosti, podpořilo její dialog s ostatními vědami a umožnilo francouzské teologii jasněji zazářit na mezinárodní scéně, kde teologie považuje tyto standardy jednoznačně za své.

„Zohlednění životních podmínek[7] laických teologů je třeba chápat v perspektivě stejné důstojnosti laiků, jako je důstojnost kněží a řeholníků, která se v jejich případě realizuje zvláštním způsobem při výkonu jejich povolání. Zanedbávání těchto otázek vede k popírání důstojnosti nabývané při placené práci, k zastírání požadavků sociální spravedlnosti a konečně k odmítání přiznat laikům jejich „profesní identitu“.[8] Tato situace nás vyzývá i k tomu, abychom se na laiky ve službě církvi více dívali z profesionálního hlediska, a ne už jen jako na muže nebo ženy působící v nějaké charitativní činnosti, což je ostatně model, který je obzvláště nevhodný pro angažovanost v teologii, jež vyžaduje skutečnou profesionalitu, uplatňovanou v oddanosti křesťanskému společenství. Je to také model, který odvrací nové generace od vykonávání zodpovědných funkcí v církvi.

Teologie jako povolání

Je pozoruhodné, že knižní rozhovor s významným dominikánským teologem Claudem Geffrém má název: Profession théologien (Povolání teolog, Cerf, 2014). Teologie je ve Francii považována za profesi nepochybně v menší míře než v jiných zemích, kde jsou teologické fakulty součástí nekonfesijních světských univerzit a více využívají materiálních a lidských zdrojů. Ve Francii teologie již není součástí státní univerzity s výjimkou tzv. konkordátních oblastí, kde se teologie stále vyučuje na univerzitách ve Štrasburku a v Lotrinsku.

Přítomnost laiků v teologii nicméně zdůrazňuje význam teologie jako profese. Takový postoj ostatně zaujímá konstituce Gaudium et spes druhého vatikánského koncilu, která povzbuzuje laiky, aby se zabývali teologií profesionálně (ex professo). Tato konstituce zdůrazňuje dva aspekty profesionality, kompetenci a svobodu, přičemž přiznává teologům „náležitou svobodu bádání, myšlení a pokorného i statečného projevování názorů o věcech, ve kterých jsou odborníky“ (GS 62, § 7). Odborná kompetence a svoboda jsou totiž v úvahách o povolání laiků koncilem obzvláště zdůrazňovány.

Oceňovat angažovanost laiků v teologii znamená oceňovat lidskou aktivitu a lidské dovednosti získávané při jejím pěstování. Gaudium et spes zdůrazňuje odpovědnost laiků za rozvoj jejich dovedností. V tomto rozvoji laici naplňují své povolání, uskutečňují svou účast na Božím stvořitelském díle. To je dnes důležitá výzva. Mladí katolíci stále častěji kritizují církevní orgány za amatérismus a nedostatek profesionality. Teologie je místem, kde se tato profesionalita může projevit osobitým způsobem, který je třeba chápat v evangelní logice svěřených hřiven, jež se mají zúročit.

Stejně tak si můžeme položit otázku, zda v krizi sexuálního násilí, která je dnes v církvi palčivá, církev nezhřešila nedostatkem profesionality, když dala přednost svému nejasnému fungování před objasňováním skutečnosti a tak prokázala, že není schopna pochopit specifičnost práva – a v širším smyslu i specifičnost autonomie jednotlivých oborů – a že nesprávně vykládala pastoraci ve smyslu „kultury laciného odpuštění“.[9] Vědecká odbornost a pastorace nejsou ve skutečnosti protikladné: autentická pastorace totiž vyžaduje určitou vědeckost, zaručující pravdu a spravedlnost a zakládající dialog s ostatními vědami. Profesionalita prožívaná v duchu služby pravdě tak představuje baštu proti sexuálnímu násilí.

Příspěvek laiků k výuce teologie se tedy jeví jako zásadní, je-li účinně uplatňován v blízkosti Božímu lidu a s náležitou profesionalitou. Přítomnost laiků ve školách, kde se učí teologie, nás vybízí, abychom pečlivěji rozlišovali mezi fórem vnějším a vnitřním.[10] Vyzývá nás také, abychom se znovu zamýšleli nad zodpovědností a týmovou prací, které jsou až příliš často slabinami v náboženské a kněžské formaci. Zdá se, že rozvoj vzdělávacích kurzů v teologii, které jsou společné pro různá povolání v církvi, takovému vzdělávání napomáhá. Dalším krokem by mohla být užší spolupráce jako jádro pedagogické praxe.

Svobodu, která je teologovi přiznávána, je třeba chápat ve vztahu k jeho profesionalitě. Laický teolog François Moog to vyjadřuje takto: „Je to právě uplatnění tohoto ,kritéria vědeckosti‘, jež vyžaduje záruku plné svobody při bádání, kterou uznává i učitelský úřad církve.“[11] Je proto nezbytné, aby tato svoboda byla podporována a aby se tu církev distancovala od jakéhokoli klerikální nebo náboženské logiky, jejímž cílem je jakási „konfiskace“ slova laiků, manipulace tímto slovem či jeho instrumentalizace. Působení laiků v teologii probíhá v osamění a nejistotě. Laici nemají prospěch ze síly řeholního řádu nebo ze sítě kněží, která by je mohla propagovat. Jsou vystaveni pokušení podlehnout klientelistické logice a hledat podporu u vlivných duchovních. To vše přispívá k živení klerikalismu a udržování patriarchálních způsobů fungování církve. I laici si nepochybně musí klást otázky ohledně své případné spoluviny na takovýchto praktikách.

Účinnou protilátku na klerikalismus může představovat větší zohlednění vědeckých kvalit při náboru adeptů teologie a při kariérním postupu. Jde tu o boj proti zneužívání moci v církvi. Jak připomíná Yves Congar, „církevní autority, jež se pokoušejí zneužívat své moci, by měli rozjímat o postoji, který zaujímá sám Bůh, který natolik prosazuje respektování naší svobody, že jí dává přednost před prosazováním své vlastní vlády“.[12] Obrana svobody v teologii, která může vzejít z nějakého boje, je také svědectvím o důstojnosti každé lidské osoby, a tedy i každého pokřtěného.

Na hranicích dialogu

Úvahy o angažovanosti laiků v teologii nás nakonec vedou k otázce „veřejného“ rázu teologie. Vědeckost, kompetence a svoboda ve výuce a výzkumu jsou také základními znaky schopnosti „zdůvodnit“ vlastní víru, která má být autentickým a vhodným oslovením sekulárního světa.

Papež František staví teologa do „mezního“ postavení a označuje jej za „průkopníka dialogu církve s [jednotlivými] kulturami“.[13] Teolog je v čele „dynamické otevřenosti“ církve. Jeho příspěvek je zásadní pro hlásání evangelia v duchu inkulturace. Je důležité, že podpora formace laických teologů je formulována v kapitole o kultuře v konstituci Gaudium et spes. Laičtí teologové uskutečňují v jistém smyslu poslání překladatelů: překladatelů toho, co nazýváme sensus fidei, do teologického jazyka, překladatelů evangelia do inkulturovaného jazyka a také překladatelů aspirací světa a společnosti.

V tomto smyslu mají laičtí teologové zvláštní poslání při rozpoznávání „znamení doby“. Toto poslání se uskutečňuje ve světle evangelia a církev zde „potřebuje zejména pomoc lidí, kteří žijí ve světě, a proto se vyznají v různých institucích a oborech a chápou jejich mentalitu“ (GS 44). Ukazuje se, že laici, řečeno slovy teologa Marie-Dominique Chenu, jsou v tomto ohledu „odborně kvalifikovaní“,[14] zejména pokud mají za sebou rozsáhlé studium světského oboru a významnou odbornou praxi a zkušenosti.

Při tomto rozpoznávání „znamení doby“ zaujímají významné místo společenské vědy. Přispívají k vypracování vhodné diagnózy situace („vidění“ ve smyslu klasického přístupu Katolické akce „vidět, rozlišit, jednat“). Dialog se společenskými vědami předpokládá, že teologové jsou s těmito vědami podrobně obeznámeni a že jsou schopni kriticky zkoumat jejich metody a jejich epistemologii, což je něco naprosto jiného než naivně volit takový autorský přístup, který je mediálně nejvděčnější. Takovýto dialog může také přispět ke zdůraznění specifičnosti teologie jako vědeckého oboru, a to v době, kdy je – paradoxně – její racionální rozměr zpochybňován a zároveň někdy opomíjena originalita jejího pohledu na víru, což snižuje její význam a činí z ní pouhou společenskou vědu o náboženství.

Veřejné působení laických teologů vzdělaných ve světských vědách je v tomto kontextu nesmírně cenné. Jak konstatuje Élodie Maurotová, „laik má větší naději, že bude ve společnosti považován za důvěryhodného účastníka dialogu“.[15] Vzhledem k diskreditaci kněží a jejich vyjadřování v souvislosti s krizí sexuálního násilí bude takový laický hlas jistě nabývat na síle. Je však nutné, aby šel ruku v ruce s praktickou činností, aby byl blízko společnosti a aby se zároveň distancoval od elitářství, které je významným negativním faktorem jak ve společnosti, tak v církvi.

K obnovení sociálního a církevního dialogu a k tomu, aby mu byl poskytnut nový základ, může přispět pouze autentická diskuse, vedená svobodnými a odvážnými osobnostmi. V této perspektivě je schopnost „zdůvodňovat“ rovněž schopností „být zodpovědný“ (accountability): jsem povolán či povolána mluvit jako „já“ a s „já“, které mne zavazuje; má slova mají performativní charakter; zahrnují odpovědnost a vyžadují neustálou konverzi, aby byla konzistentní a autentická.[16]

Z tohoto pohledu se lze domnívat, že „veřejný“ ráz diskurzu laických teologů není jen povolán k tomu, aby byl zaměřen na společnost, ale zároveň k tomu, aby byl jasně formulován v církvi. Mentální překážky stále přetrvávají, a to vzhledem ke klerikální kultuře, jež upřednostňuje klerikální a mužskou uzavřenost do vlastního světa. Není vyloučeno, že právě vhodná slova pronesená ve společnosti povedou v církvi k odvážným postojům, svobodným v Duchu. Angažovanost laiků v teologii nás vybízí k šíře založeným úvahám týkajícím se zvláště podílu laiků na řízení církve, hodnoty a ocenění kompetence a otázky svobody při výkonu moci v církvi.

Autorka je teoložka a historička, působí v Centre Sèvres v Paříži. Z revue Études, květen 2022, č. 4293, přeložil Vladimír Petkevič. Vydáno ve spolupráci s revue Universum České křesťanské akademie.

Poznámky a literatura:

[1] Yves Congar, Vraie et fausse réforme dans l’Église, Cerf, 1950.

[2] Srov. Mary J. Henold, Catholic and Feminist: The Surprising History of the American Catholic Feminist Movement, The University of North Carolina Press, Chapel Hill, 2008, s. 39.

[3] Srov. Massimo Faggioli, „Endangered Species: Is There a Future for Lay Catholic Theologians?“, Commonweal, 17. prosince 2018.

[4] Poselství papeže Františka, 1.–3. září 2015.

[5] Jan Grootaers, „La fonction théologique du laïc dans l’Église“, in Théologie. Le service théologique dans l’Église. Mélanges offerts au père Congar, Cerf, 1974, s. 103.

[6] M. J. O’Loughlin et M. J. Brough, „Adopting Effective Human Resource Development Strategies for the Catholic Church in the United States“, in Zeni Fox (ed.), Lay Ecclesial Ministry: Pathways Toward the Future, Rowman and Littlefield, Lanham, 2010.

[7] Brigitte Cholvy, „La théologie, une vocation“, in Br. Cholvy (ed.), Des laïcs en théologie : pourquoi ? Pour qui ?, Bayard, 2010, s. 21.

[8] Christopher P. Vogt, „Finding a Place at the Heart of the Lay Church: On the vocation of a Lay Theologian“, in William C. Mattison (ed.), New Wine New Wineskins: A Next Generation Reflects on Key Issues in Catholic Moral Theology, Sheed and Ward, New York, 2005, s. 47.

[9] Hans Zollner, „The Child at the Center: What Can Theology Say in the Face of the Scandals of Abuse“, Theological Studies, 80, č. 3, 2019, s. 699.

[10] Viz promluvu papeže Františka z 29. března 2019.

[11] Fr. Moog, „La responsabilité du théologien lorsqu’il est un fidèle laïc“, in Br. Cholvy (ed.), Des laïcs en théologie : pourquoi ? Pour qui ?, Bayard, 2010, s. 222–223.

[12] Yves Congar, Jalons pour une théologie du laïcat, Cerf, 1954 (2. vyd.), s. 613.

[13] Promluva z 6. prosince 2013.

[14] M.-D. Chenu, „Les signes des temps: Réflexion théologique“, in Yves Congar et Michel Peuchmaurd (eds.), L’Église dans le monde de ce temps. Constitution pastorale „Gaudium et spes“, vol. 2: Commentaires, Cerf, 1967, s. 224.

[15] Él. Maurot, „L’apport social de laïcs formés en théologie“, in Br. Cholvy (ed.), Des laïcs en théologie : pourquoi ? Pour qui ?, Bayard, 2010, s. 150.

[16] Neil Ormerod, A Public God: Natural Theology Reconsidered, Fortress Press, Minneapolis, 2015, s. 1.