Kázání proti tradici

Martin C. Putna
Autor: Nekostel / Jakub Rais

Základem kázání je text Markova evangelia:

Farizeové a někteří znalci Písma, kteří dorazili z Jeruzaléma, se sešli u Ježíše a uviděli některé jeho učedníky jíst chleby ‚nečistýma‘ (to jest neumytýma) rukama. Farizeové a všichni Židé totiž nejedí, aniž by si obřadně umyli ruce, a tak dodržují tradici starších. Když přijdou z trhu, nejedí, dokud se nevykoupou. A je ještě mnoho jiných věcí, které přijali a dodržují, jako očišťování pohárů, džbánů, měděných nádob a lehátek. Farizeové a znalci Písma se ho tedy zeptali: „Proč se tvoji učedníci nechovají podle tradice starších a jedí chléb nečistýma rukama?“

On jim odpověděl: „Izaiáš o vás pokrytcích prorokoval správně. Jak je psáno:
‚Tento lid mě ctí svými rty,
srdcem je mi však vzdálený.
Nadarmo mě ale uctívají,
když učí lidské nauky a příkazy.‘
Opustili jste Boží přikázání, ale lidské tradice dodržujete.“
Potom pokračoval: „Opravdu pěkně zavrhujete Boží přikázání, abyste zachovali svou vlastní tradici! Mojžíš řekl: ‚Cti otce i matku‘ a ‚Kdokoli by zlořečil otci nebo matce, musí zemřít.‘ Vy ale říkáte, že kdyby člověk řekl otci nebo matce: ‚To, čím bych ti měl vypomoci, je korban‘ (to jest dar Bohu), tak už podle vás nemusí pro svého otce nebo matku nic udělat. Rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou jste ustanovili. A podobných věcí děláte spoustu.“
(Mk 7,1-13)

„Křesťanská tradice.“
„Tradiční křesťanské hodnoty.“
„Tradice Vánoc.“
„Tradiční mše svatá.“
„Tradiční rodina.“

„Tradiční“ dá se říci lecčemu, co přichází z minulosti. Kdo však ví o dějinách trochu více – ví také, jak nesmírně složitá je minulost. Nikdy neexistoval žádný „tradiční“, rozumí se: jednoznačný a jednoduchý svět. Naopak, „tradice“ jsou mnohotvárné a protichůdné. Jest tak mnoho faktorů, proč se kdo hlásí k určitým událostem, rituálům a hodnotovým soudům a říká o nich, že to jsou „tradice“. Vždycky je však přítomen prvek volby a rozhodnutí: Hlásím se k tomuto, protože se k tomu hlásit chci či/li protože se nechci hlásit k tradicím jiným, protichůdným. Neveselý koloniální vtip uvádí do dialogu Inda a Angličana:

Ind: My máme takovou tradici, že ženy, kterým umře muž, upalujeme.
Brit: A my máme takovou tradici, že muže, kteří upalují ženy, věšíme.

A co na to Bible?

Bible mluví o „tradici“ výhradně v negativním smyslu.

Jediné místo v Novém zákoně, kde se o tradici mluví soustavněji, je tato Ježíšova řeč k farizejům. „Tradice starších“ stojí v protikladu k přikázání Božímu. „Tradice“ zde znamená: My se držíme pečlivě formalit, ale přitom obcházíme či přímo popíráme vnitřní smysl. „Tradujeme“ – čili zrazujeme. Řecký výraz pro tradici obsahuje přesně tuto dvojznačnost: Substantivum „paradosis“ čili „tradice“ je odvozeno od slovesa „paradidómi“, jež značí „odevzdat, předat, svěřit“ – nebo také „zradit, vydat, zatknout“.

Nejde však jen o toto jediné místo u Marka. Celé Ježíšovo působení se nese „proti tradicím“:

„Slýchali jste, že předkům bylo říkáno... Já vám však říkám.“ (Mt 21-22)

„Dávám vám nové přikázání.“ (J 13,34)

I v závěrečné apokalyptické perspektivě se ozývá toto závěrečné zrušení „tradic“: „Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, činím všechno nové.“ (Zj 21,5) Ba, celá Ježíšova existence, od jeho narození přes jeho životní styl až k jeho smrti a zrušení této smrti, je nová, je proti „tradicím“. Taktéž Pavel zvěstovatel akcentuje tuto novost a protitradičnost. Používá výrazu „tradice“ jen jednou, a to sám o sobě – a opět negativně: „Ve svém národě jsem v judaismu předčil většinu svých vrstevníků, patřil jsem k nejhorlivějším stoupencům otcovských tradic.“ (Ga 1,14).

Hebrejská Bible pak substantivum „tradice“ vůbec nezná. Objevuje se až ve středověké hebrejštině, jako popis činnosti filologů („masoretů“), kteří upřesňují biblický text. Příslušné sloveso „másar“ je pak i v pozdější hebrejštině poměrně vzácné. Zato se však v hebrejské Bibli velmi často objevuje výraz „předal“, patřící k běžnému slovesu „nátan“ čili „dát“:

„Podle Hospodinova rozkazu pak Mojžíš předal výplatné stříbro Áronovi a jeho synům, jak mu Hospodin přikázal.“ (Nu 3,51)

„Když Mojžíš sepsal tento Zákon, předal jej levitským kněžím, kteří nosili Truhlu Hospodinovy smlouvy, i všem izraelským stařešinům.“ (Dt 31,9)

„Joáb předal králi seznam sečteného lidu.“ (2S 24,9)

„Eliáš ho vzal, snesl ho z horní místnosti dolů do domu a předal ho matce. ´Podívej se, tvůj syn žije,´ řekl jí.“ (1K 17,23).
„Velekněz Chilkiáš tehdy ohlásil písaři Šafanovi: ´Našel jsem v Hospodinově chrámu Knihu Zákona.´ Předal knihu Šafanovi a ten si v ní četl.“ (2K 22,8). (JITéN)
„Kdo mu asi svěřil zem?
Kdo mu předal celý svět?“ (Jb 34,13)
Dalších příkladů je přehršel. Předávají se předměty posvátné i profánní, předávají se seznamy nebo zachráněný syn, ale především to hlavní: Zákon, vědění, znalost! Jen Bohu samému nikdo nic nepředal, jak rétorickou otázkou odpovídá kniha Job. Jen Bůh má všechno původní.

V tomtéž pozitivním smyslu používá slovo „předat“ i Nový zákon, i sám Ježíš: „Nebudu vás už nazývat služebníky, neboť služebník neví, co dělá jeho pán. Vás jsem ale nazval přáteli, neboť jsem vám předal všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15) – Či: „Slova, jež jsi mi svěřil, jsem předal jim a oni je přijali. (J 17,8)

Podobně mluví Pavel o učení, které od Ježíše přijal a které předává dál (1K 11,23 či 1K 15,3). A pozor – používá přitom výrazu „paredóka“, odvozeného od téhož slovesa „paradidómi“, z něhož vzešlo i ono negativní slovo „tradice“ čili „předání“. „Předat“ je tedy dobré – „tradice“ je špatná?

V Bibli je zajisté mnoho paradoxů, které obtěžují a pohoršují ony duše, toužící po jednoduchém světě. Toto však není skutečný, ostrý paradox. Toto je dost zřetelné rozlišení: „Předat“ je normální a dobré, či přinejmenším neutrální. Tak funguje každá lidská společnost, že se předává od člověka k člověku: jak věci, tak to důležitější, tedy poznání, poučení, rozumění smyslu věcí. Dokonce právě při ústředním křesťanském rituálu, tedy při večeři Páně, říkáme přesně tento „předávací“ verš z Pavla, 1K 11,23: „Předal jsem vám to, co jsem sám přijal od Pána: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb...“ (1K 11,23). A přitom právě v tomto verši je obsažena ona dvojznačnost, a ta nejvíce vyvstává právě v latině, jazyce údajné „tradiční mše svaté“. Latinsky „tradere“ značí „předávám“ i „zrazuji“, a latinské „traditio“ je předání i zrada: „Ego enim accepi a Domino quod et TRADIDI vobis, quoniam Dominus Jesus in qua nocte TRADEBATUR, accepit panem...“

„Zradou“ bylo ono vydání Ježíše vojákům. „Zradou“ může být jakékoliv předávání nepřesné a zkreslující, ať z nepoučenosti nebo ze zájmů předávajícího. „Zradou“ pak jest samo povýšení tradice na něco posvátného samo o sobě, na Tradici s velkým T. To jest, o čem mluví Ježíš v citované pasáži z Marka: „Opravdu pěkně zavrhujete Boží přikázání, abyste zachovali svou vlastní tradici.“

Kult Tradice.
Tradice jako pohanská modla.
„Svatá Tradice, oroduj za nás.“

Lidsky je to pochopitelné, neboť odvolat se na Tradici pomáhá – či: zdá se pomáhat – proti složitosti světa. Ježíšův a Pavlův svět byl v něčem složitý stejně jako náš: mnoho národů, mnoho náboženství, mnoho „tradic“, a to i v rámci samotné židovské komunity. Křesťanství bylo revolucí, ne „tradicí“. Přitom ale muselo řešit, jak se postavit k tisíciletým tradicím judaismu: Co převzít – co opustit. Náš svět je odlišný v tom, že křesťanství už se jeví mnohem víc jako „tradice“. Bližší pohled na jeho dějiny však vždycky dokazuje, že svoji vlastní tradici stále promýšlelo a obměňovalo; že bylo vždycky plné zápasu tradic s novými vnitřními revolucemi a reformacemi. Vize křesťanství neměnného je čirá iluze, čiré farizejství. Ježíš, slavící první „tradiční mši svatou“, latinsky, u oltáře zády k lidu...? Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo tak smutné.

Příkladem proměnlivosti tradic jsou i Vánoce, a to už od antických počátků: Nejstarší vánoční hymny poskládány z veršů žalmových a prorockých, ukazujících na příchod Mesiáše, ale staří křesťanští hymnografové míchali s těmito tradičními židovskými motivy tradice docela jiné, totiž řecké a římské, pohanské. Prudentius takto ve svém latinském Vánočním hymnu, někdy kolem roku 400, píše sloky, v nichž dobový čtenář či posluchač snadno rozpoznával ohlasy veršů Vergiliových, memorovaných v každé římské škole:

Jaká to radost pro náš svět
v panenském lůně spočívá!
V něm nastává nám nový věk,
zlaté světlo se navrací.

Broukání děcka zvěstuje
počátek jara na zemích,
kdy znovunarozený svět
svléká vše staré, nečisté.

A to byly Vánoce „mladé“, ani ne pár století staré. Údajně „tradiční“ české Vánoce nesahají dál, než do devatenáctého století. Dokladem je právě i kniha, vnímaná jako „bible“ českých tradic, tedy Babička Boženy Němcové. „Tradiční“ vánoční stromek? „Babička sice neznala ten způsob, mezi lidem se to nedělalo, ale líbil se jí.“ I Babička, tato vtělená chodící Tradice, je ochotna přijímat tradice nové. Sama nemá žádné vzdělání, sama „předává“ tradice, které přijala od svých předků – a její potomci biologičtí i duchovní je přijímají od ní. 

Ale proč je přijímají tak ochotně? Proto, že je babička stará? Proto, že si pamatuje tradice? Kdepak; v Ratibořicích jistě nebyla babičkou jedinou. Tato Babička je však přijímána jako zdroj následováníhodných tradic proto, že její počínání nese dobré účinky: „Poznáte je po jejich ovoci.“ (Mt 7,16). Babička laskavě a nevtíravě pomáhá lidem, usmiřuje konflikty a oroduje u mocných za bezmocné. 

Ano, „oroduje“: Babička v úhrnu svého jednání i v úhrnu vztahu lidí k ní nese zřetelné rysy mariánské, rysy nekonečně milosrdné slitovnice a orodovnice. I tento eminentně mariánský výraz „orodovat“ je pro babičku použit: „Drahá kněžno, babička chce také orodovat za nešťastné milence, vyslyš ji a prosím tě, drahá kněžno, pomoz!“ Vládne a rozhoduje kněžna, v tomto mikrosvětě obraz Boha – ale rozhoduje se podle toho, oč u ní prosí, „oroduje“, velká přímluvkyně, mariánská postava, Babička je „zjevením“ Panny Marie v tomto koutu země. Však se také stalo z místa děje místo poutní, kam chodí lidé už po generace načerpat jakousi sílu; a to i když se přímo na místě mohou dozvědět, že leccos bylo ve skutečnosti jinak; že to, co Němcová vytvořila a co se proměnilo v tradici, bylo ve skutečnosti úplně jinak (Viktorku nezabil blesk, babička umřela zcela chudá ve Vídni atd.). Obraz Babičky je krásný – i když není historicky pravdivý.

Krása a tradice jsou dvě sestry. Mají se rády. Věci a příběhy nabývají krásy často už tím, že přicházejí z minulosti. Často tím spíš, že už nejsou živou součástí našeho světa – že už neslouží svému účelu. Krása starých hradů, které už neslouží k obraně. Krása industriálních staveb 19. století, který už neslouží k výrobě. Opuštěná Petzoldova vápenka ve Velké Chuchli vypadá trochu jako starý hrad nebo chrám, a vlastně na tom ani tolik nesejde, čím původně opravdu byla. I krása křesťanství, speciálně pak katolicismu, se ukázala světu až poté, co byly mnohé chrámy za francouzské revoluce pobořeny a začaly v romanticky naladěných duších vzbuzovat lítost a snění o „tradici“. Krása latinské liturgie začala být vyzvedána některými katolíky až poté, co byla – po staletích snažení jiných katolíků – zavedena liturgie v národních jazycích, takže se latinská mše začala zdát čímsi tajemnějším, mystičtějším, „tradičnějším“. 

Jednou jsem studentům v Římě vykládal o „svatých schodech“ u Lateránské baziliky, po nichž zbožní poutníci stoupají po kolenou. Podle tradice to měly být schody z Pilátova paláce, zázračně přenesené z Jeruzaléma do Říma. Tradice je to samozřejmě vymyšlená; jde o obyčejné schody, vedoucí do jednoho z objektů lateránského papežského paláce. Někteří studenti – a to věru žádní kostelní chodiči! – však poté přišli s nápadem, abychom druhého dne časně zrána společně šli, a schody po kolenou vylezli. A tak jsme i učinili, a aj, duchovní zážitek byl z toho pro ně (i pro mě) veliký. V závěrečné reflexi římského semináře však titíž studenti zároveň napsali: „Když po nějakých schodech lezete dost dlouho po kolenou, stanou se z nich svaté schody“.

Tedy: Je to krásné – ale není to pravda.
Krása a pravda jsou rovněž dvě sestry. Často se však nemají rády.
Katolicismus se oženil s krásou a protestantismus s pravdou.
Katolicismus a protestantismus jsou tedy švagři.
Katolicismus miluje krásu a tradici, opájí se estetikou liturgie, vypráví o zázracích a putuje na svatá místa. Bývá to krásné – ale velmi často to není pravda.

Protestantismus je naopak celý založen na protestu proti tradici, protože v době reformace sousloví „Bible i tradice“ znamenalo: věříme na všechny možné legendy, poudačky, apokryfy, pokud se nám dochovaly z minulosti a pokud tomu lid věří a pokud to církevní autoritě vyhovuje. To proto Luther odpovídá „jen Bible“. Jen to, co lze ověřit jakožto pravdivé, dnešním termínem: co lze „ozdrojovat“. Ježíšova řeč s citátem z Izaiáše je tudíž vlastně vyznáním protestantské reformace:

„On jim odpověděl: ´Izaiáš o vás pokrytcích prorokoval správně. Jak je psáno:
‚Tento lid mě ctí svými rty,
srdcem je mi však vzdálený.
Nadarmo mě ale uctívají,
když učí lidské nauky a příkazy.‘
Opustili jste Boží přikázání, ale lidské tradice dodržujete.“

A opět ty Vánoce: Valná část zbožných vánočních tradic jsou výmysly z apokryfů dětství (Protoevangelium Jakubovo, Evangelium Pseudo-Tomášovo a Pseudo-Matoušovo) nebo z vizí všelijakých anorektických mystiček: všechny ty historky o porodní bábě, které zchromla ruka, ježto nevěřila na panenský porod; všechny ty detailní zprávy o tom, co říkala a co si myslela Panna Maria; všechny Ježíšovy dětské zázraky.

Reformace někdy dovedla svou kritickou reakci až do extrému: Skotští presbyteriáni zrušili Vánoce a Velikonoce, protože nejsou biblické a protože jsou spojeny s příliš mnoha „papeženskými“ tradicemi. Dokud tedy byl skotský stát spojen s presbyteriánskou církví – Vánoce se neslavily vůbec. Až ve dvacátém století se vrátily Vánoce do Skotska. Je užitečné, i když poněkud děsivé, číst v Karafiátových pamětech nadšené líčení onoho starého presbyteriánského Skotska – ano, Skotska v tomto smyslu také „tradičního“. Protestantské zaujetí pravdou může se snadno měnit v láskyprostý fanatismus pravdy a v biblický a moralistický fundamentalismus – který se dovolává „textu samého“, ale v posedlosti detailem také někdy ztrácí smysl celku.

Katolicismus a protestantismus, ti dva švagři. A ty jejich manželky, ty dvě polohy lidské přirozenosti: ta citová a vnímavá a milující, co z minulosti přichází - a ta racionální a nedůvěřivá vůči víře ve všechno možné jen proto, že je to staré a „tradiční“. Člověk je to i ono. Člověk je katolík i protestant. Člověk je v nejhlubším nitru „nebinární“: „Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá...“, jak praví Goethův Faust.

Jak ty duše porovnat, když, jak verš pokračuje „...od sebe se touží odervati“?

Pavel odpovídá: „Všechno prověřujte; dobrého se držte, zla v každé podobě se varujte.“ (1Te 5,21-22). Jenomže v řečtině zní jeho rada „dobrého se držte“ - „to kalon katechete“. Slovo „kalos“ znamenalo původně „krásný“ – ale postupně nabylo významu „dobrý“. Verš by šlo tedy přeložit také „krásného se držte“.

Rada dvojznačná – rada příliš obecná – rada k ničemu? Návod a výklad podávají verše sousední: „Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte.“ (1Te 5,19-20) 

Duch a proroctví: Ne tradice a minulost, nýbrž odkaz k tomuto času a k budoucnosti. To je výzva k trvalému přehodnocování všech tradic. Nesou dobré ovoce? Vztahují se k jádru toho, co Ježíš říká a čím jest? Vztahují se k dnešnímu člověku, jeho potřebám a touhám a bolestem? 

Ne-li, pryč s tradicemi.
Klidně i s těmi vánočními, pokud se stávají povinností a musem a drilem a tíží a noční můrou a prázdnotou a formalitou.
Pokud to pomůže Tvé duši, řekni Vánocům NE.

A tak to je.

(Proneseno 29. listopadu 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, jako třetí díl cyklu Kázání proti křesťanským hodnotám)