Seznamka
Modlitba k Sofii
Autor: Filip Gorazd Martinek
Nejenom listy apoštola Pavla, ale i evangelia jsou v jistém smyslu žánrem poutnické literatury. Zatímco Pavel urazil na svých misiích tisíce a tisíce kilometrů, evangelisté se jako poutníci motali ve zvláštním, posvátném Božím kruhu, jehož trajektorie je stejně zajímavá jako popis duchovního výstupu na horu, cesta do Říma či přežité ztroskotání.
Poutnická literatura, deníkové záznamy a myšlenky tuláků a lidí činících pokání a hledajících klid, kteří se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu, aby na jejím konci našli smíření, byla svého času populární a žádaná. A takových poutníků, začasto kulhavých, a přece krásných, měly světové a české dějiny a literatura bezpočet. Ubylo jich a v křesťanské oblasti bychom jich u nás našli nemnoho. Žijeme, zdá se, opravdu v době postfaktické a mobilní, v níž lze sdílet nejintimnější pocity a nejhlubší prožitky nikoliv prostřednictvím slovního či uměleckého vyjádření, ale pouhým výběrem emotikonu. V internetové džungli mluvících hlav, mezi nimiž se to hemží osvícenými a proroky, se těžko orientuje i těm, kteří vládnou cizími jazyky a jsou školeni k tomu, aby v nejkrajnějším případě alespoň rozeznali dobré od zlého (to v hrubých rysech). Nedivím se, že svědectví žijících poutníků, kteří měli odvahu se zvednout od počítače a vydat se na cestu, mohou někomu připadat jako mravní naučení prababičky, abychom se do zimy teple oblékli a nezapomněli přitom na čepici.
Také proto jsem rád, že se mi dostala do ruky kniha Filipa Gorazda Martinka, křesťanského teologa, filozofa, umělce a kněze, který působí v Církvi československé husitské. Jeho Modlitba k Sofii, kterou vydal svépomocí letošního roku, je vyjádřením současného člověka a jeho touhy putovat – od sebe k druhým, od sebe k Bohu a zase zpátky, hledat a třídit v sobě samém. Drobná knížka o padesáti stranách je souborem Martinkových úvah, reflexí, básní, modliteb a meditací. Je zároveň jeho deníkovým záznamem, což má, jak doufám, cenu nejen pro něj, ale i pro ty, kteří se s ním v daný den setkali a měli před sebou tvář člověka, jenž ještě týž večer napsal třeba o zranění srdce (24. listopadu 2020), o pohledu za sebe (4. dubna 2020), o tom, zda „musí křesťan nenávidět“ (13. února 2021), o tom, co to znamená „výstup dolů“ (26. srpna 2020), o smíření (27. října 2021), o modlitbě ve vlaku (2. listopadu 2021), o modlitbě k Sofii (20. října 2020) či o tom „jak je to s láskou?“ (7. prosince 2021). Je zřejmé, že v duchovním dýchání, z něhož je jako křesťan, teolog a kněz živ, se otiskuje nejen radostná a bolestná všednodennost jeho života, ale také osudy druhých. Tím spíš je jeho kniha otevřená čtenářům, kteří se duchovní literatuře psané současníky z různých důvodů – a často pochopitelných – vyhýbají. Homo viator.
Bratr Martinek nezapře ve svých meditacích své umělecké školení. Z jeho textů ještě cítíte nevychladlé srdce člověka, který byl Bohem přemístěn z místa A (o němž si možná myslel, že je to pravé) do místa B (o němž si zase Bůh myslí, že je pro jeho spásu důležité). Cítíte tu ještě mnohé vůně Ducha, jímž se nechal prostoupit. V několika modlitbách jako byste navíc Ducha svatého, narozeného z vzájemného vypovídání Otce a Syna, ještě viděli; silueta jeho dechu září v pomalu se zavírajících dveřích. A není to samozřejmé, jak by se mohlo zdát. Autor se totiž dává inspirovat dosud nevyschlými proudy té nejlepší křesťanské tradice Východu a Západu. Nepotřebuje čtenáře utloukat detailní znalostí tohoto bohatství a tapetovat své texty citáty cizích lidí jen proto, aby dodal vážnosti tomu, co a jak říká. Nejde o nějaké katedrové myšilovectví, o zbožné povídání pro chudobné duše, o přednášku, na kterou mu i po velkých prosbách přišli až dva kolegové. Jeho výpovědi nejsou zabarveny denominačním sektářstvím ani triumfalismem církevního provozu. Vidím v nich pokorné sklonění se před autory, světci a blázny pro Krista, které byste bez váhání nazvali Božími dětmi a Ježíšovými učedníky, aniž abyste si museli pracně vzpomínat, jestli jde o římské katolíky, pravoslavné nebo luterány. To, co říká a myslí, je v jádru proto-ekumenické, dostředivé, laskavé ke čtenáři a poctivé vůči Bohu. A přitom po přečtení knihy, která není jeho prvotinou, cítíte, že teprve před chvílí vyšel a že ho čeká dlouhá cesta. Co z ní asi vzejde?
Na rozdíl od toho, co se dnes u nás vydává za křesťanskou duchovní a teologickou literaturu, má Filip Gorazd Martinek dar omilostněného jazyka a řeči. Nepoužívá omleté, zkorodované fráze, ze kterých vás rozbolí hlava. Jeho řeč není kovová technicistní hatmatilka, kterou někteří mluví o Bohu jako o atomu nebo figurce složené z kostek Lega. Jeho porozumění Božím věcem, které rád činí součástí svého duchovního dýchání, tkví také v tom, že po vzoru Tvůrce, který je Láska, je i on věřící poiétés-kněz, jemuž je jasné, že bez lásky muže k ženě (a bez lásky jako takové) se Sofie-Moudrost Boha, jehož Syn zvítězil na dřevě Kříže, odhalí jen nemnohým.
Nedopusťme, prosím, aby svoji další knihu musel vydávat na koleni, a spotřebovávat tak energii potřebnou pro další své ponory a výstupy, z nichž něčím podaruje i nás. Patří totiž k téměř vyhynulé hrstce teologů a teoložek, kteří nehovoří o Bohu prostřednictvím čísel, hieroglyfů a vzorců, ale v podobném stylu, jak to činili teologové neodkouzleného věku i řada těch pozdějších. Mluví o lásce. Hledá lásku. Žije láskou. Bůh není trpným předmětem jeho odborného zájmu. Neučinil si z něj modlu. Je v něm a skrze něho jedná, hovoří, utěšuje. Je-li toto Martinkova setba, jak asi bude vypadat sklizeň příštích let?
„Je noc a ráno, je svítání zlodějů. Chodíme ve tmě. Ruce naplněny světem, ale svět nikde! Hovoříme často o světle, ale naše kroky lemuje tma. Myslím, že cesta, byť je to cesta tmavého rána, vede ve ztracenosti. Když dokáži ztratit: to, co beru do rukou, hmotu, pojmy, cestu, ale nakonec zjevně i sám sebe. Vyprázdnit své dlaně a osvobodit srdce.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
