Krista čtvero příští Písmo svaté jistí

Hana Farná
Autor: Christnet.eu

Prosinec je tichý měsíc. Peřina mraků tlumí zvuky všedního dne a noc přináší konejšivou tmu. Adventní čas je začátek liturgického roku, je dobou zklidnění a rozjímání. Advent je jednou z nejkrásnějších částí roku, kterou prostupují tradice a zvyky.

Svatý Mikuláš ke mně chodil napřed jen neviditelně. Tehdy mi byly asi tak tři roky, kdy mi přinesl proutěné křeslo, kytici pozlacených větviček ovázanou červenými mašličkami a malý sáček dobrot – svatý muž podle všeho respektoval, že u nás se mlsání nepěstovalo. A když mi byly čtyři roky, navštívil mě osobně. Byl to impozantní zjev: oblečený v albě a ornátu, s mohutným bílým plnovousem, nezbytnou mitrou a mohutnou berlou. Byl provázen veselým a roztomilým čertíkem, který skákal po koberci a prozpěvoval. Předvedla jsem modlitbičku, zazpívala a byla nadšená z nebeské návštěvy. O rok později jsem si ji také užívala, až na to, že už mé pozornosti neunikla škraboška pokrývající tvář svatého muže. Vlastně ženy. Byla to paní statné postavy disponující vzácným kontraaltem, kamarádka mé tetičky, maminčiny sestry Slávky, která se převtělila do roztomilého čertíka. Dokonalý dress code byl zásluhou Karla Škvoreckého, plzeňského kaplana, který ochotně půjčil ornát i albu. Šlo mi už na šestý rok, a tak jsem pochopila, že svatý Mikuláš, byť i je nebeský zjev, nestíhá podělit úplně všechny děti osobně.

S Ježíškem to bylo bolestnější. Před nástupem do školy bylo na čase mi sdělit, jak je to „doopravdy“. Naštěstí to maminka načasovala dobře, nečekala na adventní čas. Místo vánočního stromku jsem se dívala na dokulata ostříhané javory před hotelem v Třebíči. Rodiče měli poslední den dovolené. Smutek z návratu mi mírnilo čekání na první školní den, na který jsem se moc těšila... A jako bonus jsem viděla, že za pár týdnů nastane čekání na příchod Ježíška. Moje zklamání bylo nesmírné. Ale maminka mi vysvětlila, že o Vánocích slavíme Ježíškovy narozeniny. A že já jsem už tak velká, abych poznala, že tohle znamená mnohem a mnohem víc. Ovšem jak postupoval podzim a nastaly temné dny pozdního listopadu, dostalo se mi poučení, že ve škole není radno se rozpovídat o Ježíškových narozeninách. Čili další deziluze: byla jsem dítě a tohle bylo nad moje chápání. Přímo mě bolelo, když se oslavencovo jméno ozvalo jen v podobě „jéžišmarjá, já nestíhám“.

Až mnohem později jsem narazila na kněze, který neuznával pojmenování „Ježíšek“. Zásadně říkal „malý Ježíš“. Pomyslela jsem si, že přehání, ale ono to nebylo tak nepochopitelné. Vždyť adventní svaté – Barboru, Mikuláše Lucii, lidová tvořivost zařadila mezi bytosti, vynořující se z temnoty prosincových dní. Ze světců se staly figurky. A tento osud hrozí i samotnému Ježíškovi. Kdysi jsem byla zaražená, když kamarádka, zdobící stromeček pro své děti, vyslovila přesvědčení, že „Ježíšek je přece takovej dědeček s fousama – prosím tě, jaký mimino,“ anebo když „kolegové“ mého dítěte ve školce nakreslili Ježíška jako ježka s dárky na bodlinách. Zrovna tak jako rozšířené přesvědčení, že Santa Klaus a Ježíšek jedno jsou a Mikuláš je jejich předvoj. Je příznačné, že „ježíšek“ s malým J se stal synonymem pro nadílku („co jsi dostal k ježíšku?“). Nelze si divit, že zbožný kněz v tom vidí profanaci. Proto „malý Ježíš“, děťátko v jesličkách.

Když se mě jedna velmi stará paní kdysi ptala, co nebo kdo je to ten Santa Klaus, odpověděla jsem: něco mezi Mikulášem a Dědou Mrázem. Prostě hybrid. Jméno Klaus je je zkrácený Mikuláš, Nikolas. Ale to je to jediné, co má se světcem společného. Mikuláš je totiž reálná postava, svatý, patron dětí, námořníků, dívek, právníků a vězňů, pomocník v nouzi. Kdežto Santa Klaus je figura vytvořená pro reklamu, reprezentant konzumu. I jeho předchůdci – Weihnachtsmann a Knecht Ruprecht – jsou umělý konstrukt. Ježíšek přinášející dárky je dítětem reformace. Uctívání svatých bylo totiž reformátorům solí v očích, proto se hledala alternativa k Mikulášovi, který nosil dárky 6. prosince. Traduje se, že to byl Martin Luther osobně, kdo se zasloužil o to, aby úlohu svatého Mikuláše přejal Ježíšek a aby se nadílka přesunula až na 25. prosince. Paradoxní je, že právě katolíci přijali Ježíška za svého, kdežto v evangelických rodinách se dětem vyprávělo o „vánočním muži“, který v předvečer Božího narození přináší dárky hodným dětem a zlé trestá. „Weihnachtsmann“ je vlastně chiméra, vytvořená splynutím dvou postav: Mikuláše a jeho pomocníka, zvaného Knecht Ruprecht. Tato bytost byla původně jedna z postav Mikulášova doprovodu, jeho „pacholek“ (= Knecht) a současně i protipól: zatímco Mikuláš vždy představoval jen dobro, Knecht Ruprecht je postava poněkud temná, jejíž prapůvod sahá až do nejstarších germánských mýtů. Sice byl pověřen, aby nesl pytel plný dárků, ale měl v popisu práce i exekutivu – na nezvedené děti byl vyzbrojen pořádným prutem. Kdysi míval i jiná jména, například Krampus nebo dokonce Belzebub či Teufel – tedy nám dobře známý čert, který věrně chodí v doprovodu dnešního Mikuláše.

Postava vánočního muže se ustálila v polovině 19. století, v době Bismarckova kulturního boje, jako součást úsilí o sekularizaci Vánoc. Pozdně romantický malíř Moritz von Schwind vytvořil pro mnichovský časopis ilustraci, vycházející z dávných pohádek a starých ság. Jakýsi duch Vánoc, starý muž v plášti s kapucí, pytlem plným dárků, ale i s prutem či metlou v ruce. Dlužno uznat, že měl úspěch, a to nejen v Německu: ve Francii je známý jako Pére Noël, ve španělsku Papá Noel. Díky vystěhovalecké vlně vyvandroval i za oceán, kde byl nazýván většinou Sint Niklaas (podle nizozemské verze), ovšem se svatým Mikulášem už mnoho společného neměl. Představy o jeho podobě nebyly jednotné, dokonce ani neměl závazný dresscode – jeho plášť mohl být zrovna tak červený jako modrý nebo zlatý. Časem se jeho jméno zkrátilo na Sinterklaas. Už v roce 1820 můžeme vystopovat první snahy o jeho využití v reklamě na vánoční nákupy a jeho jméno se postupně zkomolilo na Santa Klaus. Ale definitivně přišel na svět až kolem roku 1930, a to na zakázku firmy Coca Cola. Jeho duchovním otcem je švédský malíř, dnes by se řeklo kreativec, Hodden Sundblom. Reklama na oblíbený nápoj dala „vánočnímu muži“ i definitivní podobu: rudý plášť s kapucí, podsazený bílou kožešinou, baculaté tváře a chundelatý bílý plnovous.

Jeho kolega děda Mráz má původ ještě temnější: původně znamenal zlé slovanské božstvo, zosobnění kruté zimy. Až mnohem později se z něho stal dobromyslný dědeček Mrazík a především ideologický nástroj, učený k vygumování pravoslavných Vánoc - Rožděstva. A nejen těch pravoslavných, ale i našich. Naštěstí tahle snaha byla bezzubá.

Krista čtvero příští Písmo svaté jistí. První bude v těle, druhé v duši celé, třetí při skonání, čtvrté v zmrtvýchvstání. Lukáš Pražský, kněz a biskup Jednoty bratrské, dokonale vystihl, o co v adventu jde. A v kostce vyjádřil celou eschatologii. A v neposlední řadě je to i odpověď na to, kdo nás o Vánocích skutečně obdarovává.

Autorka je lékařka