Seznamka
Benedikt XVI.
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Psát nekrolog na papeže Benedikta XVI. může být chápáno jako nošení sov do Atén. Zdá se, že vše bylo napsáno, máme za sebou zasvěcené životopisné medailonky, utěšenou sbírku osobních vzpomínek i jednotlivé body, které rámovaly jeho pontifikát. Přesto se domnívám, že je možné a snad i smysluplné některé aspekty vysvětlit nebo promyslet hlouběji, než jak je můžeme vidět z novinových titulků a televizí.
Budu v textu střídat občanské a papežské jméno, podle toho, k jaké dimensi života se budou jednotlivé řádky přimykat více, s vědomím toho, že nakreslit jasnou dělící čáru mezi oběma polohami bytí této osobnosti není dost dobře možné.
Téměř vždy se u nekrologů začíná tím, že Joseph Ratzinger byl intelektuál a vzdělanec. Avšak, co to znamená? Intelektuál jakého střihu nebo založení vlastně byl? Když se dnes řekne intelektuál či vědec, představíme si pravděpodobně člověka s úzkým tematickým profilem, který jde do hloubky v brilantní analytické práci, dodržuje předem stanovou metodologii a jednotlivé výstupy publikuje formou článků v prestižních časopisech. Je to člověk s výbornými pedagogickými dovednostmi, dokáže zazářit na konferencích a společensky konverzovat téměř o čemkoliv.
Právě takové Ratzingerovo intelektuálství nebylo. Pokud se v něčem držel německé tradice, tak v tom, jak chápat intelektualismus. Jeho způsob myšlení a psaní jako by odpovídal více Hegelovi či Goethemu. Byl mužem sečtělosti, která věřila, že nová díla vznikají tím, že dokonalá znalost pramenů je propálena syntetizujícím intelektem do nového celku, do širšího kontextu formulující nové sdělení jako pramenně podložené vlastní uvažování a hledání. Ratzinger provádí analytický ponor jen do té míry, která je nezbytná pro syntézu, nestojí o porozumění detailu, ale touží po autentickém a hlubokém promýšlení celku. Stojí u dialogu se Slovem, které skrze vztahovost promýšlí, a sděluje výpověď o něm v šíři určitého myšlenkového naladění.
Nálepka tradicionalisty je v tomto případě zcela na místě, pokud ji chápeme v adekvátním kontextu – tradice je totiž substrátem, ke kterému je možné přistoupit s vlastní tvořivou silnou, s intelektem, který svojí pronikavostí propaluje, spojuje a čistí to, co má cenu do dobových nánosů a pracovních konstrukcí. Tradice pro Ratzingera znamená prostor myšlení, které může usilovat o syntézu vztahující se k dimensi člověk-Jediný.
Benedikt XVI. přináší do značné míry novou tradici encyklik, na kterou navazuje (zcela vědomě) papež František. Jejich cílem není pokusem papeže vyjádřit se k aktuálním problémům církve, jak postupoval důsledně ještě Jan Pavel II., ale spíše sdílením určitého myšlenkového postoje, formováním spirituálních východisek křesťanství, která je třeba v určitém dějinném kontextu brát vážněji, než jsme možná tušili. Tento obrat souvisí jednak se vztahem ke specificky chápanému intelektualismu, ale také se vztahem Benedikta XVI. k modernitě.
Ilustrační foto
Autor: © Mazur/catholicnews.org.uk
Benedikt XVI. je papežem přelomového typu. Uzavírá plejádu papežů, kteří chápou svoji roli jako antimodernitních, aniž by dokázali účinně rozlišit mezi modernitou a modernismem, ale současně nevstupuje do procesu radikální transformace církve. Ratzinger si hned po svém zvolení uvědomuje dvě důležité věci – svět, ve kterém úspěšně pracoval ještě Jan Pavel II., již více než deset let neexistuje a on nemůže pracovat s étosem bojovníka proti totalitním režimům. Jednak proto, že takový postup by byl další roky pro církev zcela zničující, ale také proto, že ho neměl. Druhý důležitý aspekt spočíval ve vědomí, že společnost, v níž žijeme, je moderní – snad již nikoliv ranně, a že modernita, jako určitý teologický strašák první poloviny dvacátého století, nemůže být adekvátním duchovním programem.
Benedikt XVI. proto cíleně pracuje s konceptem tradice a modernity jako vzájemně se obohacujících modelů. Na jedné straně nabízí katecheze věnované církevním Otcům, encykliky vycházející z modelů ctností, a současně usiluje o jejich transformaci do současného myšlenkové a jazykové podoby. Tradice je pro něj substrát, který má vést k určité eticko-kulturní dimensi modernity. Modernity, která podle Baumana umožnila holocaust, ale která současně tvoří základní sociální strukturu, v níž žijeme. Uvědomoval si, že modernita je z podstaty nedokončená, a jeho myšlenkovým záměrem bylo nabídnout křesťanství jako odpověď na problematická místa takto chápané modernity, křesťanství jako racionálně promyšlené, zdůvodněné a na osobním vztahu založené kotvení kultury a společnosti. Tím opět vytvořil prostor, ve kterém se mohl zcela novým a svobodnějším způsobem pohybovat jeho nástupce.
Benediktova rezignace představovala trojí zásadní moment. Předně byla skutečně autentickým promýšleným uchopením fenoménu tělesnosti. Byl to až Benedikt XVI., který tělesnost vzal skutečně vážně. Dílem z toho důvodu, že si uvědomoval, jak problematické z hlediska osobní zodpovědnosti i „provozu instituce“ je být papežem, bez možnosti vykonávat naplno svůj úřad. Skutečnost, že i papež František jako jednu z prvních věcí v úřadu udělal, bylo před chystání rezignačního dopisu, ukazuje, jak tato část pontifikátu Jana Pavla II. čeká na svoji veřejnou kritickou analýzu a určité odromantizování.
Druhý rozměr spočívá ve vlastním pochopení toho, že člověk není duše a tělo, že není rozhodující bystrá či zbožná mysl, ale že Ježíš přijal lidství jako celek. Tento aspekt je typický pro diskuse prvních koncilů a je paradoxní, že jeho plné uchopení nabídne až papež 21. století. Benedikt dokázal ukázat křesťanství nikoli jako formální úřad a ozdobnou liturgii, jak je mu někdy ve srovnání s Františkem předkládáno, ale jako projekt skutečně vážně chápaného lidství s reflexí tělesnosti.
Třetí aspekt vnímám jako zásadní – Benedikt XVI. ještě jako teolog nastoupil do církve, která se musela z předmoderní doby posunout do doby moderní. Mimořádně precizně provedl církev do světa ranné moderny, respektive až na její závěr. Vstup do pozdní modernity, do doby skutečně současné, ale vyžadoval zcela jiný styl, prostředky a nástroje. Postup, který Benedikt XVI. nemohl nabídnout ze dvou důvodů – nebyl by autentický a srozumitelný, taková proměna vyžadovala určitý zlom či přerod, který se novým papežem uvedeným způsobem po rezignaci minulého, tedy způsobem záměrně koncipovaným jako zásadním, udělá nejsnáze. Současně si uvědomoval, že instrumenty jeho intelektualismu a spirituality pro tento přechod nejsou vhodné, že to není modernita, ve které by mohl řešit problémy doby způsobem, který by pro tuto dobu byl přijatelný – a zde se dostáváme k reformě kurie nebo otázkám zneužívání v církvi, ke korupci a řadě dalším problémům, které by Ratzinger řešil jinak než František způsobem přijatelným pro 20., ale nikoliv pro 21. století.
Domnívám se, že jeho velikost spočívá v tom, že tento rozměr viděl, a proto rezignoval, proto sahá po gestu dokonalé bezmoci a odevzdanosti. Benedikt XVI. uzavírá svojí smrtí a opět neobvykle strukturovaným pohřbem jednu etapu církve. Jeho smrt vytváří prostor nikoli ke konzervování starého, ale pro vstup křesťanství do nového způsobu myšlení, prožívání a bytí ve světě. K tomuto přerodu svým pontifikátem i následným desetiletím v ústraní kláštera ve Vatikánských zahradách směřoval. Boj s chápáním církevní struktury jako se zdrojem moci, s klerikalismem – jak o něm mluví papež František – začíná právě ve slavné Benediktově větě: „Poté, co jsem opakovaně zpytoval své svědomí před Bohem, došel jsem k jistotě, že mé síly, kvůli pokročilému věku, již nejsou vyhovující pro adekvátní výkon úřadu.“ Začíná v osobním postoji odchodu do kláštera, v symbolické výměně bot z červených na hnědé, které tak pečlivě učiní jako zásadní symbol své rezignace. Jako znamení, jak církevní úřad a moc chápat.
Autor působí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně
