Seznamka
Rembrandt: Bouře na moři Galilejském
Autor: Wikipedia.org
Při probíhajících diskuzích o tom, co změnit v římskokatolické církvi, je jistě užitečné studovat církev prvního století, onu pověstnou církev „biblickou“. Zjišťujeme, že některé stereotypní představy (třeba, že církev byla vždy stejná nebo bez vnitřních rozporů) prostě neplatí.
Pokud se v našem pátrání posuneme do století druhého, nevycházíme z úžasu, jak mnoho věcí se změnilo hned po konci doby zachycené v textech Nového zákona. Takové poznání je ale důležité, protože otevírá prostor úvah, zda ony změny, které druhé století přineslo, byly opravdu jen dobré a užitečné. My katolíci se pak můžeme naučit být zdrženlivější k tomu, abychom ve jménu tzv. tradice rázně odmítali náhledy těch křesťanů, kteří tvrdí, že to či ono v katolické věrouce nebo praxi je „nebiblické“.
V následujících odstavcích probereme několik vybraných příkladů.
Ustavení kněze, hierarchická organizace církevního úřadu
Víme už, že v novozákonních textech se nevyskytuje slovo „kněz“ (nehovoříme-li o kněžstvu spojenému původně s židovským chrámem). Nelze dále určit, jakou přesně roli měl v daném společenství biskup, presbyter nebo diákon, které NZ zmiňuje. Liturgii pravděpodobně vedli nejváženější členové přítomného shromáždění, často asi sponzoři – vlastníci domu, kde se křesťané sešli. Nelze hovořit o nějaké „hierarchii církevního úřadu“. Apoštol Pavel, který byl ve svých autentických listech proti pevně zřízeným úřadům, ovšem z dlouhodobého hlediska neuspěl – situace se změnila překvapivě rychle. Kněze už na samém konci prvního století hájí Klement Římský. Za nejvýraznější záznam o takové změně z druhého století pak můžeme považovat dopisy Ignáce z Antiochie (ač o jejich původu a dataci se stále vede diskuze). V jeho listech najdeme řadu formulací typu „Jako Pán ani sám ani skrze apoštoly neučinil nic bez Otce,jsa s ním zajedno, tak ani vy nic nedělejte bez biskupa a kněží“ nebo „Kdo něco dělá bez biskupa, kněží a jáhnů, ten nemá čisté svědomí“. Taková změna postoje oproti textům Nového zákona ohromuje. Linie biskup-kněz-jáhen se v církvi ustavuje a začíná hrát v historii svou dlouhodobou roli.
Nelze pochybovat, že i v církvi Nového zákona hrály roly výrazné osobnosti a že zde určitý posun k církevním úřadům najdeme, především v pastoračních epištolách (kterým ovšem oponují janovské novozákonní texty!). Pevná hierarchie církevních úřadů má své výhody, ale i nevýhody, může ústit třeba do klerikalismu, zneužívání moci „kleriků“ a pasivity „nekleriků“. Zde se my katolíci můžeme poučit od úsilí reformace, která takové uspořádání vážně diskutovala a nalézala jiné formy církevního uspořádání.
Již ve druhém století lze také najít tendence k centralizaci církve, která se pak naplno prosadila v pozdějších dobách. Církev začala pokukovat po císařském uspořádání římské říše. Ve druhém století toto ještě bylo často kompenzováno alespoň synodami biskupů, ale časem si někteří z nich (především biskup římský) začali osobovat výraznější postavení a až absolutní moc.
Eucharistie jako oběť
Z novozákonních zmínek o Večeři Páně je jasné, že to, čemu dnes říkáme svátost eucharistie, se slavilo v rámci jídla, v rámci hostiny-večeře. Taková hostina měla být znamením hostiny konce času, kterou křesťané svou nadějí očekávají a svou vírou v dané chvíli na daném místě „zpřítomňují“.
Lze si ovšem jen těžko představit, jak velký tlak na takové první uspořádání hrálo obecné náboženské povědomí. Součástí kultu snad každého tehdejšího náboženství byla oběť: já se vzdám něčeho relativně cenného, obětuji to božstvu a očekávám za to od božstva přízeň. Jistě lze připomenout i vzpomínky na každodenní oběti v Jeruzalémském chrámu, které – přes všechny úvahy o milosrdně chápaném Bohu už v židovství – musely mít silný vliv.
Ignác z Antiochie
Autor: Wikipedia.org
Křesťané nakonec podlehli tomuto společenskému tlaku a formu eucharistie radikálně proměnili – lze zjednodušeně říci, že z hostiny se stala „řádná oběť“; křesťanstvo se tím jakoby začlenilo mezi jiná náboženství, která své oběti provozovala. Změna kromě praktických výhod měla ale i zásadní nevýhodu: forma oběti se dostala do napětí se zvěstí evangelia – odpuštění (ústící do hostiny radosti na konci času) je mi k dispozici bez mých obětí a snahy si Boha naklonit. Můžeme jistě namítat, že záleží na interpretaci, že totiž zdůrazňujeme jednu a již dokonanou oběť Ježíše Krista. Je nicméně přesto na místě otázka, zda změna formy eucharistie, o které je zde řeč, nepřinesla až příliš velký tlak směrem k obětnictví a záslužnictví, k transakčnímu pojetí křesťanství (něco za něco).
Vlom řeckého myšlení do křesťanství a vznik křesťanského „pravověří“
Ve druhém století se do křesťanstva – svou původní mentalitou a teologií velmi židovského – vlomilo řecké myšlení a začalo zde dominovat. Začaly být formulovány pravdy, které nejenže v prvním století nebyly vůbec aktuální, ale navíc začaly být takové pravdy chápány „řeckým“ způsobem.
V židovském myšlení je pravda to, co já potvrdím svým osobním příběhem. U Řeků je pravda nezávislá na mně, je „objektivní“. Bůh pak musí být myšlen filozoficky a objektivně, nikoli jako „pravda mého života“, jako „můj Bůh“. Židovská pravda je příběhem, podobenstvím (viz Ježíšova podobenství o Božím království), které sice odkazuje k něčemu mimo mne, ale jen když uslyším a jsem do příběhu podobenství vtažen a potvrdím ho svou vlastní životní praxí, je to pak příběh, který se stane živou pravdou.
K řeckému pojetí pravdy pak přistupuje aristotelská logika: věci nemohou být současně pravdivé a nepravdivé, to by logice odporovalo. Jako by se zapomnělo na Boha Starého zákona, který tak často jedná „nelogicky“, i na to, že vzkříšení je tou nejméně logickou věcí, kterou bychom v příběhu Ježíše z Nazareta očekávali.
Sázka na objektivitu a čistotu pravdy vedla o mnoho staletí později až k úpadku celé systematické teologie, především v některých proudech novotomismu: v očích některých dekadentních teologů se stal Bůh objektivní pravdou, kterou vlastně všichni rozumní a morálně způsobilí lidé přijmout musejí.
V dějinách křesťanstva se tedy ustavila představa ortodoxie – představa, že jen jeden (a dobře formulovaný) náhled je v dané věci správný a jiné náhledy, které mu odporují, jsou zlé, vlastně heretické. Kéž se ale ti, kteří „ortodoxní“ představy přijímají bez obtíží a jako jedině správné, alespoň zamyslí nad křesťany, pro které z nejrůznějších důvodů byla daná „pravda“ obtíží, a s většinovým proudem křesťanství se museli bolestně rozejít.
Od druhého století se nicméně takovéto „nové a čisté křesťanské pravdy“ začaly prosazovat. Tak v listu Barnabášově (snad kolem 130 n.l.) začíná vývoj učení o dvou přirozenostech v Ježíši Kristu, o kterém v NZ stěží najdeme jakékoli náznaky. Do diskuze přistupují úvahy o trojici (Athenagoras, později na samém začátku třetího století Tertulián), atd. A tak stále probíhají spory a dělení křesťanstva, které dobře známe z prvního století, jen se změnil jejich obsah a dosah.
Také představu Ježíše jako Boha v Novém zákoně nenajdeme, minimálně přímo. Lze uvést místa v NZ, která vedou představivost tímto směrem, nicméně se jakoby (snad schválně) nechtějí vyjádřit jednoznačně a mají navíc své dobové pozadí (např. příchod císaře byl oslavován i zvoláními typu „náš bůh a náš spasitel“). V textech zmíněných Klementa Římského nebo Ignáce z Antiochije už ale najdeme formulace jako „O Ježíši Kristu musíme smýšlet jako o Bohu“ nebo „Bůh náš Ježíš Kristus…“. Taková představa má kromě svých výhod i své nevýhody a vnímaná jako „správná pravda křesťanů“ byla jedním z hybatelů rozchodu s mateřským lůnem křesťanstva, kterým bylo židovství - židé museli mít za to, že křesťané přestávají být monoteisty.
Musíme tedy znovu a znovu odkazovat k různorodosti „novozákonní“ církve a upozorňovat na nebezpečí příliš pevně chápaného „pravověří“ – tedy vlastně na představu, že ten či onen katechismus zachycuje pravdu křesťanství. Ale v konečném důsledku jsou všechny pevné, správnými slovy formulované „pravdy víry“ bez života - život a záchrana jsou ve spolehnutí se na živého Boha skrze Ježíše Krista v Božím Duchu.
Rozdělení cest židovstva a křesťanstva
Věc už jsme naznačili výše a o rozdělování cest mezi křesťany a židy už v prvním století již také byla řeč.
Druhé století tento proces – zjednodušeně řečeno – dokonalo. Pod náporem historických okolností (zejména porážka povstání Bar Kochby v r. 132) i neřešitelných ideových rozdílů mezi ustavujícím se rabínským židovstvem a původně „kristovskou odnoží židovstva“ se cesty rozešly definitivně.
Zatímco v textech Nového zákona většinou tento trend autoři zmiňují s lítostí, ve druhém století se autor již zmíněného Listu Barnabášova (na rozdíl od jiných autorů 2. století, jako byli Irenej nebo Justyn Martyr) k věci staví jasně: jsme „my“ a „oni“, dvě skupiny, které nemohou jít spolu. Židé se stávají svým způsobem nepřáteli křesťanů. O důsledcích takového postoje se pak leccos dozvíme z historie dalších staletí.
Velmi specifickou proměnou prošel vztah křesťanů k tomu, čemu říkáme dnes „Starý zákon“. Pro křesťany novozákonní doby existuje jediné Písmo – to je právě onen Starý zákon. V průběhu druhého století ke svatým knihám křesťanstva přistupují jiné, „novozákonní“ texty, ale židovská bible si udržuje stále svou platnost a váhu. Ovšem židé a křesťané tyto texty interpretují v mnohém jinak! A křesťané tvrdí, že jsou to oni, kteří čtou židovskou bibli správně, to prý židé „svou bibli“ správně nečtou. Takový postoj sice zahlédneme už v Novém zákoně, ale zatímco třeba apoštol Pavel hledá, jak by křesťanští a nekřesťanští židé mohli „číst bibli stejně“, ve druhém století se u některých křesťanských autorů (zmiňme Melita ze Sard) už představa „jedině my židovské bibli rozumíme správně“ vyostřuje do nesmiřitelnosti.
Závěr
Příklady výše nemají znamenat výzvu bezmyšlenkovitě odhodit to, co vzniklo v průběhu druhého století a co katolíci považuji za součást své tradice nebo dokonce za „věčnou pravdu“.
Jestliže se ale naplní představy, že katolické křesťanstvo čekají v nastávajících letech a desetiletích velké změny, je dobré se stále učit, že je vždy nutné držet jádro víry (víru ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista a jeho důsledky) a „pravdy“ i praxi vzniklé v průběhu času brát jako pomůcky a směrníky, nikoli jako zásadní měřítko, oddělující správného katolíka od toho nesprávného.
Přijmeme-li takový náhled svobodně, lze hledat cesty k obnově katolické církve pokojně a s nadějí.
Hlavní literatura
John Barton: Historie bible. Kalich, 2022.
James D. G. Dunn: Neither Jew nor Greek: A Contested Identity (Christianity in the Making, Volume 3). Eerdmans, 2015.
Mgr. Ing. Martin Šály, Th.D. vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona.
