Seznamka
Benedikt XVI.
Autor: catholicnews.org.uk / Mazur
Patřím do generace, kterou hodně ovlivnil jeho proslulý Úvod do křesťanství. Přečetl jsem mnoho jeho prací nejen teologických, ale i k evropské identitě a hodnotám, byl mi blízký jeho důraz na nezastupitelný přínos západní civilizace, křesťanství a katolické církve k rozvoji lidstva. Navíc byl pravou rukou papeže naší generace, charizmatického Jana Pavla II. Erudici a brilantnost myšlení kardinála Ratzingera nebylo možné neobdivovat. Postupně se mi ale během teologických studií v zahraničí, vyprávění emeritních profesorů, kolegů historiků a prohloubeným studiem církevních dějin a od nich odvozeným porozuměním současnému dění v církvi otvíral jiný, často radikálně jiný obraz tohoto mimořádného muže.
Přestože byl Joseph Ratzinger bytostně plachý introvertní intelektuál, budí ve světě jeho osobnost velké veřejné vášně. O rozporuplnosti jeho života, díla a odkazu svědčí kontrast mezi tím, jak nekriticky je uctíván v českém katolickém prostředí, což se naplno projevilo nejen po jeho zesnutí na konci minulého roku, a soustavnou a ostrou kritikou, jíž byl a zůstává vystaven ve svém rodném Německu. Česká debata se v prvních dnech vyznačovala na jedné straně obdivnými prohlášeními a vzpomínkami, z druhé strany přišla zatím jen zdrcující kritika Martina C. Putny, vyváženě působí shrnutí Ratzingerova emeritního období z pera Mariána Sekeráka. Pokusme se k této důležité mozaice přispět dalším kamínkem.
Mladý radikál a jeho proměna
Na úvod je třeba se férově ohradit proti tvrzení M. C. Putny, že Ratzinger neudělal pro církev naprosto nic pozitivního. Už jenom do Druhého vatikánského koncilu a přímo na něm vykonal velmi mnoho. Žádný koncil nemá šanci uspět bez kvalitní teologické práce a na tom se Ratzinger jako jedna z největších teologických nadějí a zároveň hvězd své doby (v 35 letech) podílel zásadně. V této fázi je razantně reformně orientován a ve svém přístupu nijak nezaostává za svým nejbližšími spolupracovníky, z nichž je na prvním místě třeba jmenovat Hanse Künga. Někde má dokonce odvahu jít ještě dále, mluví o nutnosti opustit biskupské paláce, které vznikly ve zcela jiné době a odpovídají jiné podobě církve, mluví o nutnosti smířit s menšinovým postavením křesťanů atd.
Jak známo, v důsledku nenaplněných očekávání vložených do pokoncilního dění a kvůli převratným politickým a společenským změnám zcela změnil svůj přistup a z protagonisty koncilní reformy církve se stal jejím kritikem. Samotné kořeny a okolnosti jeho obratu budou velkým tématem pro budoucí historiky, zajímavé svědectví ostatně podal český myslitel Karel Floss.[1] Od přelomu 60. a 70. let Ratzinger ztrácí víru v plynulý vývoj západní společnosti směrem ke znovuobjevení křesťanských hodnot a víry, začíná se silně vymezovat vůči emancipačním politickým proudům, ale také vůči teologii, která chce pokračovat v proměnách církve nastolených koncilem. Proto se přesouvá do Řezna, jako bytostný muž církve přijímá i hierarchické pověření a stává se na několik let rovnou arcibiskupem vlivné arcidiecéze Mnichov-Freising.
Vrchol jeho vlivu
Paradoxně největší vliv na vývoj církve měl jako nejbližší spolupracovník papeže Jana Pavla II., poté co ho povolal do čela Kongregace pro nauku víry (1981), historicky (byť po koncilu už ne formálně) nejvlivnější kongregace římské kurie. Kurie navíc zůstává stále do značné míry dvorskou společností, ještě důležitější než už tak vysoká formální pozice je osobní vliv na papeže a na jeho rozhodnutí. Kardinál Ratzinger jako prefekt loajálně bránil linii velmi konzervativního výkladu Druhého vatikánského koncilu papeže Jana Pavla II., jež se projevila například v novém Kodexu církevního práva z roku 1983, který ještě umocnil papežský centralismus, římský dohled nad celou církví a z koncilních impulzů obsáhl jen velmi málo.
Jako prefekt Kongregace pro nauku víry se podílel na přípravě mnoha magisteriálních dokumentů, z nichž řada má svoji trvalou hodnotu. Nutno ale konstatovat, že Ratzinger osobně a Kongregace pro nauku víry teologickou diskuzi nepodněcovali ani nemoderovali, ale do značné míry ji umrtvili. Stačí vzpomenout na zavedení neo-antimodernistické přísahy z roku 1998, která de facto brání kněžím a teologům svobodně se zabývat a veřejně diskutovat důležité otázky církevní praxe; zničené osudy a životní dráhy celé řady teologů; ještě větší trvalou škodou byla teologie redukovaná na komentování oficiálních církevních dokumentů a na dějiny teologie. To vše je prováděno přes velmi problematické postupy, skrze zákulisní jednání, ústní pokyny, několikrát se počká, až dotyčný zemře (jezuita a znalec východní spirituality Anthony de Mello), případně se jako vážně nemocný nebude moci bránit atd. Velké emoce vyvolaly necitlivé zásahy v oblasti ekumenismu, například když v dokumentu Dominus Iesus používá terminologii II. vatikánského koncilu v zužujícím významu, čímž vyvolal zbytečnou nevoli u ostatních křesťanských církví, kterým vzkázal, že jedinou skutečnou církví v pravém slova smyslu je ta katolická.
Někteří z teologů, kteří byli pokáráni, vyšetřováni, umlčeni…
Autor: Twitter / Robert Ellsberg
Joseph Ratzinger měl velký vliv na jmenování kontroverzních konzervativních biskupů zvláště v německy mluvících zemích, která vedla k následným skandálům a protestům v dotčených diecézích (Hans Groër, Wolfgang Haas a mnozí další). Celá řada zásahů měla dlouhodobě ničivé důsledky pro místní církve. Například teologicky ploché a nepřesvědčivé odsouzení latinskoamerické teologie osvobození (1984) vedlo k masivními odlivu věřících z katolické církve. Latinskoameričtí katolíci, kteří hledali konceptuální nástroje k boji za svá politická, sociální a lidská práva, odešli k radikálním levicovým hnutím, ti pak, kteří hledali hlavně útěchu a náboženské placebo (případně prosperity gospel), odešli k expandujícím letničním a evangelikálním společenstvím – to vše ke škodě katolické církve a její věrohodnosti v daných zemích.
Mnozí se dnes dojímají nad Ratzingerem jako nad pozorným plachým mužem tichého hlasu, který naslouchal druhým a měl o ně nelíčený zájem. Jsou žel i četná svědectví těch, se kterými jednal z pozice autority – ta vypovídají o tom, že pod mimikry jemného křehkého intelektuála, jenž se cítí doma ve své knihovně, při psaní knih a po večerech si preluduje Mozarta, se skrýval člověk s jasnou a vyhraněnou vizí církve a teologie, který se nijak nezdráhal při prosazování svých často spíše ideologických názorů využívat mocenské nástroje, jež měl k dispozici, a to často problematickým, neférovým způsobem.
Při konkláve v roce 2005 se mnozí podivovali nad smyslem Ratzingerovy volby – co mohl po dvaceti letech v kurii jako spolutvůrce pontifikátu ještě církvi nabídnout? Jeho zdraví bylo už tehdy křehké a spíše se čekalo odmítnutí volby. To, co skutečně přišlo, připomínalo spíše jen unavené prodloužení pontifikátu Jana Pavla II. s mnohem vyhrocenějším protikoncilním břitem.
Papežství Benedikta XVI.
Na první pohled se osm let trvající papežství Benedikta XVI. jeví jako doba bez nějakých dramatických momentů, změn a rozhodnutí. Papežství plnilo své institucionální povinnosti, papež jezdil sice méně, ale přece na zahraniční cesty. Pod povrchem se však odehrávalo hned několik dramat. Není přehnané konstatovat, že jako papež selhal minimálně ve třech podstatných ohledech.
Selhal v tom vlastně prvotním, nejzákladnějším „manažerském“ úkolu papeže, totiž ve vedení a řízení římské kurie. Sice zdědil papežství ochromené dlouhou nemocí svého předchůdce, jako insider a vlivný muž pontifikátu ale jistě nepotřeboval čas, aby se zorientoval a jednal! Přesto za jeho působení dojde k masivnímu nárůstu skandálů, především finančních a v otázce sexuálního zneužívání, vypuknou boje frakcí na vatikánské kurií, dojde k rozsáhlým únikům do médií. Benedikt XVI. už neměl sílu toto vše řešit a čelit tomu, a proto rezignoval. Zcela jistě se nejednalo o promyšlený, svobodně učiněný krok, kdy by ze zdravotních důvodů předával církev v dobrém stavu svému nástupci – spíše šlo o přiznání, že na řešení nakupených problémů už neměl sílu ani odvahu. Přesto to byl jednoznačně důležitý a pozitivní krok, velmi pravděpodobně to byla ta nejlepší věc, jakou jako papež vůbec udělal. Právě tímto činem se jednoznačně pozitivně zapsal do dějin katolické církve.
Druhým selháním bylo, že jako papež nedokázal rozlišovat své role teologa a papeže. Hlavním problémem zde není vydávání „soukromých knih“ (trilogie Ježíš z Nazareta), ale vnucování svých soukromých teologických preferencí celé církvi. Na to nemá žádný papež právo, zde opravdu neleží podstata charizmatu Petrovy služby. Připomeňme jenom dvě záležitosti. První je vnucování změny formulace ustanovení při slavení eucharistie v misálech, kde měla slova „za vás a za všechny“ povinně nahradit formulace „za vás a za mnohé“. Proti konsenzu katolických biblistů a proti vůli mnoha místních biskupských konferencí to Benedikt silově vynucoval. Většina místních církví, včetně české a německé, to vymlčela a oddalovala, a je příznačné, že se o tom po jeho abdikaci už ani nemluví. Druhým případem je uvolnění pravidel pro sloužení mše ve starém, „tridentském“ ritu pro všechny kněze bez podmínek, bez přezkoušení ze znalosti ritu atd. Ukázalo to, jak je papež odtržený od reálného života církve – vždyť velká část kněží v Evropě, natož mimo ni, už ani neumí dostatečně latinsky, aby toho byla důstojně schopna. Například největší tridentský aktivista v hradecké diecézi měl ve dvou větách své latinské pozvánky na primiční mši 13 chyb! Benedikt XVI. tím autoritativně vstupoval do práv místních církvi a biskupů, nekonzultoval to s nimi, nerespektoval, že biskup má odpovědnost za liturgické dění ve své diecézi a nyní neměl právo ani ověřit, zda daný kněz ritus dostatečně zná. Nemluvě o tom, že to byl útok na de facto jediný plněji realizovaný plod koncilu, jimž byla liturgická reforma.
Ilustrační foto
Autor: Fsspx.cz
Do třetice ale nejvýznamněji selhal v hlavní roli papeže, kterou je číst znamení doby a vést církev dějinami směrem do budoucnosti. Fakticky hlavním tématem jeho pontifikátu byl „dialog“ s ultrakonzervativním a schizmatickým hnutím lefébristů, v němž navíc jeho velkorysá gesta vůči nim nebyla vůbec opětována, čímž jen posílil jalovou retro mentalitu v církvi, zvláště mezi seminaristy a duchovenstvem, podpořil i podobně laděné politické neokonzervativní a neotradicionalistické proudy v USA a řadě jiných zemí. O celé řadě jeho dalších kroků a opatření proti odkazu Druhého vatikánského koncilu bylo už i v češtině napsáno dost. Benedikt se oblékáním a vystupováním stylizoval do role nového Pia X. (s prvky Pia IX.), ale na to, aby se jím skutečně stal, neměl dost odvahy a síly. Z hlediska nutných změn katolické církve, její mentality, přístupů, otevřené debaty o vnitřních problémech tedy šlo o osm promarněných let. O jeho roli v tom největší problému, který ničí věrohodnost a autoritu církve a vede k odlivu věřících, tedy o otázce skandálů sexuálních zneužití v katolické církve, nechť pohovoří zasvěcenější, ale oproti předchozímu pontifikátu došlo nepochybně k posunu směrem k lepšímu. Mezi pozitiva jeho pontifikátu patří nepochybně dialog s modernou a vědou a obhajoba vědecké racionality, přijetí osvícenství a sekularity státu, encyklopedická znalost tradice, respekt k židovské tradici a gesta s tím spojená.
Papež emeritus?
I při hodnocení posledních deseti let života Josepha Ratzingera žel nelze konstatovat jen pozitivní bilanci. Jako emeritní papež – což je mimochodem eklesiologicky velmi problematický titul, který si vytvořil sám – do značné míry nezvládal své bezprostřední okolí, především arcibiskupa Georga Gänsweina, který ho vmanipulovával do ostudných eskapád. Za všechny zmiňme kauzu (ne-)spoluautorství knihy o celibátu kardinála Roberta Saraha, z něhož se pak musel složitě a nepřesvědčivě vymlouvat. Další podobné příběhy, ovšem zdaleka ne všechny, pojednává Sekerák.
Přestože při rezignaci sliboval, že se stáhne do ústraní a nebude veřejně vystupovat, několikrát to významně a neloajálně vůči úřadujícímu papeži porušil. Místo aby poté, co měl tři desetiletí zásadní vliv na dění církvi, nechal prostor svému nástupci, vstupoval do debat nikoli formou soukromé rady papeži či důvěrných memorand, ale veřejně, tak, že se jím mohli zaštitovat odpůrci papeže Františka. Ten by nyní měl nějakým formálním dokumentem stanovit pravidla pro bývalé papeže po abdikaci na svůj úřad, aby k podobným excesům nedocházelo. Ještě více ale zamrzí i překvapivá nevelkorysost a vyslovená mstivost, když měl ve svém věku zapotřebí veřejně napadnou skoro 90letého kolegu, německého teologa prof. Petera Hünermanna, což zpochybňuje obraz laskavého starce, jemuž jde jen o Boží věc. Takových momentů se bohužel stala v posledních deseti letech celá řada. Dokonce ani jeho duchovní odkaz není prostý dosti podivného „zúčtování“ s některými představiteli vývoje biblické vědy, jimž vděčíme za naše výrazně prohloubené porozumění inspirovaným textům.
Na celkovou bilanci je brzy
Ve svém textu jsem se soustředil především na aspekty jeho působení, které v české prostředí nezazněly nebo po mém soudu nezazněly dostatečně. Není to kompletní výpověď o jeho životě a díle, jen dílčí pohled angažovaného pozorovatele. Není pochyb o tom, že byl Joseph Ratzinger zbožný kněz, biskup a papež, autor mnoha hlubokých děl velmi cenných pro duchovní život, jehož Úvod do křesťanství ovlivnil v řadě zemí celé generace. Trvale platný zůstane důraz na nutnost čerpání z tradice, připomínka, že žádné strukturální a institucionální reformy církev nespasí samy o sobě. Kdyby zůstal profesorem teologické fakulty, představoval by důležitý hlas v hledání cesty katolické církve a křesťanství do třetího tisíciletí. Tím, že převzal zásadní mocenské pozice v církvi, přijal obrovskou odpovědnost. Nakolik ji zvládl, nechť posoudí čtenář sám. Obávám se, že svým jednáním mnoha lidem přístup ke svému dílu zkomplikoval a uzavřel, což by byla rozhodně chyba. Kdyby nic jiného, do dějin papežství a katolické církve se rozhodně zapsal svojí abdikací.
Autor je český katolický teolog, kněz a církevní historik.
[1] Bůh vždycky zatřese stavbou, Praha 2011.
