Kázání proti papeži

Martin C. Putna
Autor: Nekostel / Jakub Rais

Základem kázání je text Skutků apoštolských:

Když lidé viděli, co Pavel udělal, začali lykaonsky volat: „Bohové sestoupili k nám v lidské podobě!“ Barnabášovi začali říkat Zeus a Pavlovi Hermes (protože mluvil hlavně on). Kněz Diova chrámu, který stál před městem, přivedl k branám ověnčené býky a chtěl s lidmi začít obětovat.
Jakmile to apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli svá roucha, vběhli do davu a křičeli: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy! Přišli jsme vám zvěstovat, abyste se obrátili od těchto marností k živému Bohu, který stvořil nebe, zemi i moře a všechno v nich. V minulých dobách nechával všechny národy chodit po jejich cestách, ale nikdy o sobě nepřestal svědčit svým dobrodiním: z nebe nám dává déšť i časy úrody a naše nitro sytí jídlem a radostí.“ A těmi slovy taktak upokojili davy, aby jim neobětovaly.

(Sk 14,11–18)

„Kázání proti papeži?“
Kterému? Jakému? Každému?

Před pár dny zemřel Joseph Ratzinger, papež krajně kontroverzní. Jistě, mnozí ho milovali, ba zbožňovali, jak svědčí řada fanouškovských a fanynkovských textů. Jiní dosvědčili dosti o jeho drsných mocenských praktikách, o jeho potlačování jiných teologických názorů i o jeho morální zodpovědnosti za desítky let tutlání kněžských skandálů. Kdo má uši k slyšení, mohl si již přečíst například autobiografie Hanse Künga, Matthewa Foxe či jiných teologů, Ratzingerem zlikvidovaných a vyhnaných z církve. A mohl si přečíst investigativní knihy o vatikánské praxi v Ratzingerově éře. Beze vší pochyby bude ještě o Ratzingerovi napsáno mnohé. Všechno jednou vyjde najevo. Přes nechuť a zuření mnohých. Platí přece Ježíšova slova: „Dávejte si pozor na farizejský kvas, jímž je pokrytectví. Není totiž nic skrytého, co nebude zjeveno, ani nic tajného, co nebude poznáno. Co jste říkali ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste ve svých pokojích šeptali do ucha, se bude hlásat ze střech.“ (L 12,1–2)

Nebude to však kázání proti Josephu Ratzingerovi. I jeho duši, jako každé jiné, která se vydala tam na druhou stranu, máme přát a vskutku přejeme pokoj a spásu.

Tak tedy kázání proti současnému papeži? Povídal mi takhle jednou Vratislav Slezák, překladatel a dobrý muž a věrný katolík, který už mezitím také odešel tam na druhou stranu: To je teď taková nová móda v katolických kostelích – kázat proti papeži. Že prý je to papež málo papežský, málo autoritativní, málo konzervativní. Nebude to však kázání proti Jorge Bergogliovi.

Tak tedy kázání proti papežství jako takovému – že papežství je celé antikristovské? To by bylo kázání v duchu staré evropské reformace. Kupříkladu v Lutherově domě ve Wittenbergu lze shlédnouti pěknou výstavku o dobových polemikách, vedených díky knihtisku skrze bitvu knih a pamfletů a letáků a dřevorytů. Papež je na nich popisován a zobrazován jako Antikrist a jako šelma z Apokalypsy, která požaduje, aby se jí lidé klaněli. K argumentaci proti moci papeže a kultu papeže lze věru použít mnohá biblická místa. Lze použít i onu scénu, která stojí v úvodu tohoto kázání, na níž se Pavel s Barnabášem zhrozí, když se jim lid chce začít klanět, jako by byli něčím více než jen obyčejnými lidmi (a to právě vykonali zázrak!). 

Nebo lze použít Ježíšova slova: „Tehdy Ježíš mluvil k zástupům a svým učedníkům. Řekl: „Na Mojžíšově místě se posadili znalci Písma a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale neřiďte se jejich skutky, protože oni mluví, ale nejednají. Svazují těžká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na bedra, ale sami s nimi nechtějí ani pohnout prstem. (…) Vy si ale nenechte říkat ‚rabbi‘, protože máte jediného Učitele, a vy všichni jste bratři. A nikoho si na zemi nenazývejte ‚otcem‘, protože máte jediného Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat ‚vůdcové‘, protože máte jediného Vůdce, Mesiáše.“ (Mt 23,2–4.8-12).

Takovéto kázání proti papežství jako takovému, proti jeho nároku na vládu nad církví, mohlo být nejen reformační, ale také pravoslavné. Pravoslavná kultura je plná větších i menších kázání proti papeži. Nejen těch pronesených z kazatelny, ale vlastně významněji i těch rozesetých v klasické ruské literatuře. Ano, zvláště u toho Dostojevského, kterého mnozí katolíci dnes tolik obdivují. Pro pravoslavný koncept „sobornosti“ čili „koncilnosti“ církve a pro pravoslavnou rovnost biskupů je papežský nárok předmětem krajního pohoršení, a byl i jedním z důvodů velkého schismatu v 11. století. Pokládat papeže za hlavu církve je nejen z reformačního, ale i z pravoslavného hlediska rouháním.

Neboť, co to je rouhání? Smlouvání s Bohem? Ne, Abrahám a Mojžíš přece smlouvají. Spílání Bohu? Ne, Job mu spílá. Zoufání? Ne, Kazatel si zoufá. Zlořečení Bohu? To už spíš. Biblický svět věří v sílu slova, v „magii vyslovení“. Slovo „rouhat“ (NÁAC) znamená vlastně „pohrdnout“ či „znevážit“. Poprvé je užito v Levitiku: „Syn izraelské ženy se rouhal jménu Božímu a klel“ (Lv 24,16), na což Mojžíš zareagoval bez milosti: vyvést a ukamenovat!

Naposledy je užito v Apokalypse, kde se lidé i v čase hrozných trestů rouhali Božímu jménu, místo co by své viny přiznali a činili pokání (Zj 16,9).

Rouhat se jménu Božímu čili znevažovat jméno Boží je ovšem vnějším projevem aktu vnitřního: Myslet si – a podle toho mluvit a jednat – že Bůh není Bůh; a že někdo, kdo není Bůh, je Bůh.

V celém Novém zákoně pak se ovšem jako největší rouhač jeví sám Ježíš: „´Já a Otec jsme jedno.´ Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: ´Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?´ ´Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,´ odpověděli mu Židé. ´Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!´“ (J 10,30–33)

Ze židovského hlediska se Ježíš opravdu rouhá; a v tom skutečně je rozdíl mezi Židy (míněno v náboženském smyslu, ale velké Ž stejně raději nechme) a křesťany, a s tím rozdílem nic nenaděláme: Křesťané věří, že Ježíš je Mesiáš a Syn Boží, a Židé (pokud někteří z nich nepřijali křesťanství) s tím nesouhlasí. Bohužel to trvalo příliš dlouho a stálo příliš mnoho obětí, než jsme dokázali překlenout fakt, že v tomto bodě se neshodujeme a shodnout nemůžeme – a že se přesto můžeme shodnout skoro na všem ostatním, k dobru všech.

Jenže tady nejde o Ježíše. Jde o to, že vždycky, když někdo „vykoná zázrak“, jako Pavel s Barnabášem ve městě Lystra, tedy vykoná něco velkého, nějak vynikne – hned se přižene kněz „a chce lidmi začít obětovat.“ (Sk 14,13).

„Jágr je bůh!“
„Hašek je bůh!“
„Kája je božský!“
„Madona je bohyně!“
U sportovců a bavičů je to ještě celkem nevinné. Vždyť již doba Ježíšova, tedy doba starého Říma, uctívala gladiátory a prostitutky. 

Horší je to u vůdců politických. Ti, nechtějí-li se stát objektem rouhání a sami se začít rouhat, měli by denně na své věrné i sami na sebe křičet onen výkřik Pavlův: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy!“

Nejhorší je to u vůdců náboženských. Jak snadné to měli staří pohani: Bohové přece rozsévali svůj genetický materiál po zemi celkem štědře, a byli tedy nemanželští synové bohů a bohyň, a byli různí polobohové a božští věštci a héroové. V judaismu a křesťanství pak sice nejsou takovíto pohanští „mezibozi“, ale jsou Bohem vyvolení a zvláštními silami obdaření praotci, pomazaní králové, proroci, mučedníci a svatí. Mají zvláštní sílu, pročež je lid snadničko začíná pokládat za mezibohy a skorobohy; ale oni o to víc musejí křičet s Pavlem: „Co to děláte? Vždyť jsme jen lidé jako vy!“

Stará řecká Lystra, to jsou dnes nevýznamné ruiny v jižním Turecku. Všichni bychom se však měli aspoň duchovně „vydávat do Lystry“. Pavlovo nedorozumění v Lystře je totiž předzvěstí celého pozdějšího kultu svatých: Teologie sice teoreticky přesně rozlišuje klanění Bohu od úcty vůči svatým; ale lid ve své naivní, nereflektované a nespoutané zbožnosti na takové rozlišování kašle; a co hůře, kněží se tomu často nebrání – aby se lidu neznelíbili. I v Lystře to byl přece místní kněz, který už vedl zvířátka k oltáři.

Lystrou všech Lyster je však Řím. To v něm sedí po staletí muž, který se nechává titulovat „vicarius Christi“, „náměstek Kristův“. Tento titul občas užívali různí biskupové antického světa; pak si ho nárokoval byzantský císař; a od 13. století, konkrétně od papeže Inocence III., se stal součástí titulatury římského biskupa.

Ale v Písmu je přece „vikářem Kristovým“ někdo docela jiný! O někom docela jiném říká Ježíš, že ho pošle místo sebe: o Duchu svatém! Nazývat tedy papeže „náměstkem Kristovým“ je explicitní, exemplární, vskutku do nebe volající rouhání proti Duchu svatému: „Proto vám říkám: Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu jim odpuštěno nebude. Kdokoli by řekl slovo proti Synu člověka, bude mu odpuštěno, ale kdokoli by mluvil proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.“ (Mt 12,31–32)

Na to by se odpovědělo: Áále, už je to jen historie, to byl výraz světských ambicí středověkých papežů, to už v církevní praxi neužívá…

A na to se odpovědět musí: ALE „slovo se stalo tělem“. Onen papežský nárok, vyjádřený tím rouhavým titulem, se vtělil do každodenního náboženského života. Moderní katolicismus je mnohem víc „papocentrický“, než byl katolicismus středověký a barokní. Řada církevních historiků popsala „vynalezení katolicismu“ v devatenáctém století, kdy jako reakce na francouzskou revoluci, na sekularizaci a na nároky centralizovaných národních států došlo k přebudování katolicismu na podobně centralizovanou, „státní“ a paradoxně moderní strukturu s pravomocemi soustředěnými v rukou papeže tak pevně jako nikdy předtím.

Dvacáté století pak přidalo ještě další fenomén: mediální kult papeže. Středověký a barokní papež byl ctěn coby nositel božského úřadu, ale kdo konkrétně ve Vatikánu seděl, na tom vlastně tolik nezáleželo. Tedy, záleželo na tom těm několika římským aristokratickým rodinám, které se o vatikánský stolec po staletí utkávaly mezi sebou pořád dokola. Naprostá většina lidí však papeže nikdy neviděla; nevěděla, jak vypadá a co říká a co si myslí; a nijak jí to nechybělo. Reálná přítomnost středověkých a barokních papežů v životech běžných katolíků byla daleko menší než dnes.

A dnes?
Papež a americký prezident.
Lady Diana a papež.
Papež a Pelé.
Lana Del Rey a papež.

Nebo kdokoli jiný, o kom se „lid“, čili ona tajemná iracionální síla vztahů mezi médii a jejich konzumenty rozhodne, že má být sledován; u koho je zajímavé, jak vypadá a co říká; jaké nosí botičky a jestli má rád kočičky.

Katolicismus přistoupil na mediální kult papeže.
Katolicismus přistoupil na logiku tohoto světa.
Katolicismus přistoupil na to, že papežství je jako britská královská rodina: tatáž dráždivá, bizarní a provokující kombinace modernity a starožitnosti. Michelangelovy uniformy švýcarské gardy a obrněný papamobil.
Katolicismus přistoupil na to, že papežství je popkulturně in, že je sexy a cool.

Jen těch filmů, které se v poslední době vezou na vlně popularity papežství:
Habemus papam.
Mladý papež.
Nový papež.
Dva papežové.

„Dva papežové“: Právě název tohoto filmu nechtěně vystihuje skutečnost dnešního katolicismu. Právě ona fascinovaná soustředěnost na osobu papeže přispěla k tomu, že současná římskokatolická církev už se tiše téměř rozpadla na dvě:

Jedna věří, že Karoł Wojtyła je bůh a Joseph Ratzinger je jeho prorok, „vicarius Wojtylae“. Jistě že to nikdy neřekne takto doslovně, tak prostomyslně jako lid v Lystře. Fakticky to však vyznává. Ten, kdo je částí současného katolicismu uctíván a zvěstován, je Karoł Wojtyła. Stačí se rozhlédnout v řadě kostelů po Čechách i po světě: Největší a nejvíce uctívaný obraz vždycky zpodobuje jeho. Když se konalo svatořečení Karoła Wojtyły, komentoval to v rozhlase jeden český kněz zhruba takto: Máme jistě mnoho knih, ze kterých poznáváme, co je křesťanství – Suma Tomáše Akvinského, Kodex církevního práva, Bible a další - , ale hlavně tu máme jednu OSOBU, ze které to poznáváme.

Není snad toto rouhání jménu Božímu?
Není to popření všech základů  křesťanství?

Mezitím přišel současný papež se svým odlišným, civilním stylem. Jenže vlastně koná – nebo přesněji: je na něm a s ním konáno, aniž on viditelně protestuje – totéž. Tatáž supermediální superstarizace. Totéž neustálé potvrzování, že římskokatolická církev se chová jako fanklub papeže. Totéž faktické přisuzování božského statutu. Pokud jedna část církve věří, že Wojtyła je bůh a Ratzinger jeho náměstek – druhá věří, že Jorge Bergoglio je mesiáš; že on „zachrání církev“.

Obojí je špatně.
Obojí je spoléhání na člověka.
Obojí je nevědomé popírání, že církev vede skutečný vicarius Christi, tedy Duch svatý. Ten, který jistě může někdy působit i skrze papeže, ale jinak si vane, kudy chce.

…tedy přece jen reformační kázání „proti papežství vůbec“?

Ano i ne.

ANO, protože mnohé z reformačních námitek proti papežství platí; a platí ještě více, než platilo v 16. století.

NE, protože v mnohém jsme naštěstí jinde, než jsme byli v 16. století. Protože (snad) pominuly náboženské války a mezicírkevní klatby. Protože je možné přát dobro všem církvím a cítit se všemi církvemi. Protože existuje ekumena oficiální, i ta neoficiální. Ta „horem“, dějící se konferencemi a deklaracemi, i ta „spodem“, dějící se konkrétními lidskými životy. I ono neoficiální rozštěpení katolické církve má ostatně svou ekumenickou extenzi:

Konzervativní evangelikálové a pravoslavní mívají sympatie pro církev Wojtyłovu a Ratzingerovu, neboť soudí, že ona hájí stejné křesťanské hodnoty jako oni (mimochodem, i Putinův patriarcha Kyrill vyjádřil sympatie k zesnulému Josephu Ratzingerovi!), uzavírajíce do závorky vše, co je po staletí dělí od katolicismu.

Progresivní evangelíci a pravoslavní mívají sympatie pro církev Bergogliovu, neboť soudí, že ona hájí stejné křesťanské hodnoty jako oni (mimochodem, varhaník v evangelickém kostele u Martina ve zdi si jednou liboval, jak pěkně píše současný papež o tématu životního prostředí) – i oni uzavírajíce do závorky vše, co je po staletí dělí od katolicismu.

Ti i oni však tedy rovněž přistupují na logiku tohoto světa: na fascinaci papežem.

Církve však potřebují něco úplně jiného:

Méně papeže.

Když už tu padlo srovnání papežství s britskou královskou rodinou: Ano, nechť je papež jako anglický král: Ať sedí v paláci a jen občas vyjde ven, slaví Eucharistii, udělí požehnání, zapojí se do charity, vykoná ten či onen symbolický akt soucitu a solidarity, sounáležitosti s církví a s lidstvem – ale ať nevládne církvi ani lidstvu. Ať o ničem a o nikom nerozhoduje. Ať nevyjadřuje názory, pokud možno ani na teologii, ani na Dostojevského. Ať není ani konzervativní, ani progresivní.

Na rozdíl od anglického krále (či královny) ať však papež (či papežka) žije prostě. Ať má jednoho sekretáře či sekretářku, jednu paní nebo jednoho pána na vedení domácnosti, případně jednu legální manželku nebo jednoho legálního manžela. Spolu s nimi nechť svým životem den po dni naplňuje, co vyřkli Pavel a Barnabáš v Lystře: „Jsme jen lidé jako vy! Přišli jsme vám zvěstovat, abyste se obrátili od těchto marností k živému Bohu, který stvořil nebe, zemi i moře a všechno v nich.“

Zajisté, že je to vize utopická.
Zajisté, že ji odsoudí ti, kdo věří v papeže a kdo zuří, když se jim řekne, že věří v papeže.
Zajisté, že ji odsoudí i ti, kdo věří v onu „ekumenu shora“, v onu superdohodu církevních skorobohů, „hlavně aby se nikdo neurazil a všichni si přišli na své“.

Je to však vize katolická.
Je to slavná vize budoucnosti římskokatolické církve.
Bůh ji chraň a provázej!

(Proneseno 10. ledna 2023 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, jako čtvrtý díl cyklu Kázání proti křesťanským hodnotám)