Seznamka
Benedikt Mohelník OP
Autor: Člověk a víra / Martina Řehořová
Na přelomu října a listopadu vydalo pražské arcibiskupství dva dokumenty v rámci své nové ekonomické strategie. První se jmenuje Financování církve – Praha a podepsal ho arcibiskup Jan Graubner. Druhý, nazvaný Majetek církve a jeho využití, který nese podpis Jana Balíka, generálního vikáře pro správu a organizaci arcidiecéze, v úvodu vyzývá k diskuzi a zasílání připomínek. Podnět jednoho z přátel Dominikánské 8 dobře souzněl s našimi úvahami, což vedlo k uspořádání série dvou debat s názvem Církev a peníze (19. 1. a 26. 1. 2023). Naším záměrem bylo přispět k diskuzi, po níž se i ze strany arcibiskupství volá. Naše debaty vzbudily zájem, což se projevilo jak účastí a zapojením těch, kdo přišli přímo k nám do sálu, tak i těch, kdo sledují záznamy debat na sociálních sítích. Byli mezi nimi i přímo zainteresovaní, kněží a členové farních rad. Účast na obou debatách, ovšem především na druhé z nich, mě vede k zamyšlení ani ne tak nad finančními ukazateli a ekonomickými strategiemi, jakkoli jsou velmi důležité, ale spíše nad východisky a celkovým rámcem nastolené problematiky.
Do následujícího textu zapracovávám myšlenky, které v obou debatách zazněly, a doplňuji je vlastními postřehy a závěry. Kvůli větší přehlednosti upouštím od doslovných citací s uvedením autorů výroků, čímž se jim omlouvám. Snažím se pojmenovat základní témata, o nichž se v debatách přemýšlelo, protože je považuji za tak podstatná, že bez jejich dobrého uchopení nedává příliš smysl mluvit o konkrétních ekonomických záležitostech života církve. Budu postupovat ve třech krocích: nejdřív se zaměřím na to, co má církev dělat, tedy na téma poslání církve; potom na ty, kdo mají toto poslání uskutečňovat; a nakonec na způsob, jak ho naplnit. Vše ve světle naší hlavní problematiky, jíž je financování církve. Všem, kteří budou následujícímu textu vytýkat, že příliš zjednodušuje, protože vše je mnohem složitější apod., dávám za pravdu. Přesto se pokouším směřovat úvahy k jádru věci, neboť to, zdá se, v současné situaci snadno uniká pozornosti.
Poslání církve
V okamžiku, kdy Ježíš po svém zmrtvýchvstání odcházel k Otci, poslal své apoštoly a ostatní učedníky hlásat radostnou zvěst evangelia, křtít a učit nové následovníky Krista zachovávat všechno, co přikázal (srov. Mt 28,19–20). Kristus vybavil první společenství svých věrných darem Ducha, o kterém slíbil, že v církvi nepřestane působit. Poslání církve je tudíž jednoznačně dáno. K tomu se hlásí také církev u nás. Jenomže už na stránkách Nového zákona můžeme vidět, že se toto poslání uskutečňuje v rozdílných podmínkách různě. Jak při misijním působení církve, tak potom v každodenním životě církevních obcí.
Chybí konkrétní vize
Česká církev se proto nemůže spokojit se ztotožněním se se všeobecným poslání církve. V debatě se dost zřejmě ukazovalo, že základním postojem vedení pražské arcidiecéze je zachování stávajícího stavu, založeného na plošné sakramentální pastoraci v husté farní síti. A to ne na základě promyšleného rozhodnutí, ale ze setrvačnosti a možná ještě více z jakési přiznané bezradnosti. Vize pro budoucnost, představa o podobě církve v příštích bližších či vzdálenějších letech, není nijak formulována. Vedení církve nemá stanovené pastorační priority. Nelze je definovat, protože se prý nedaří dosáhnout širšího konsenzu, a to ani mezi klerickou částí místní církve, natožpak v širším záběru s laiky, jejichž názory zatím vůbec nedocházejí sluchu. Pokusy o diskuzi na tato témata opakovaně ztroskotávají. Jednou z oblastí, kde se to zřetelně projevuje, je nakládání s kostely. Dobře slouží jako ilustrativní příklad, jehož rysy můžeme vidět i v jiných oblastech.
Příklad kostelů a far
Vedení arcidiecéze ví, že stav kostelů a far je neutěšený, že jejich počet zdaleka převyšuje liturgické a pastorační potřeby a že jejich údržba představuje čím dál větší zátěž, a to především pro kněze působící v mimopražských farnostech. Ani v této oblasti však nepanuje shoda, jak se zachovat. Kněží se stávají nejlevnějšími údržbáři rozsáhlého památkového fondu, jen kostelů je přes tisíc, více než 800 jich je ve vlastnictví církve. Absurdní přitom je, že skutečnou památkovou a kulturní hodnotu má jen zlomek těchto sakrálních staveb. Všeobecně se ví, že to není správné, ale nikdo to neumí změnit. Neexistuje žádný plán, jak s budovami nakládat, které si ponechat, protože slouží živým společenství, a kterých se přijatelným způsobem zbavit, protože už dávno neplní svůj účel. Jednání s obcemi se nedaří, pokusy o převody na jiné vlastníky narážejí na odpor místních komunit. Samospádem se nic nevyřeší, ale chybí odvaha pokusit se alespoň o něco. V mnoha evropských zemích je tento problém dlouhodobě reflektovaný a jsou zde praktické zkušenosti. Bylo by se o co opřít a kde se inspirovat. Slučování farností, k němuž před časem mimo Prahu došlo, ovšem na zátěži vyplývající ze starosti o mrtvé kameny téměř nic nemění.
Poslání a peníze nejsou propojené
Při takto neurčitém a rozostřeném obrazu ohledně působení církve na pastorační i praktické rovině a jejích prioritách ani nemůže existovat nezbytná souvztažnost mezi hospodářskou činností církve a jejím bytostným posláním. Církev tvrdí, že potřebuje peníze na duchovenskou činnost, kterou ale neumí dostatečně přesvědčivě popsat, a to nejen navenek, ale ani dovnitř. Paradoxně pak vyznívají výroky, v nichž se mluví o poměrně přesných částkách peněz potřebných na tzv. hlavní činnost církve (rozuměj duchovenské úkony a starost o kostely a fary), a zároveň je tato činnost jenom velmi vágně vymezená. Potřebujeme sice přesně spočítanou částku peněz, jen vlastně nevíme, na co a s jakým směřování do budoucna.
Církev se vzhledem ke své povaze nezbytně vyjadřuje spíše symboly než paragrafy. Výmluvným symbolem je ovšem sama budova pražského arcibiskupství. Je sídlem biskupa, který má místní církev vyučovat ve víře, posvěcovat ji slavením liturgie a vést po příkladu dobrého Pastýře. Kromě biskupa sídlí v honosném barokním paláci až na pár výjimek už jenom správní a ekonomické odbory. Pastorační centra jsou vysunuta z tohoto centra na okraj. Arcibiskupství je tak především kancelářská administrativní budova. Symbolická řeč církve má přitom svou specifickou závažnost. Když se na církev díváme očima víry – a jako věřící se ni nemůžeme dívat jinak, její vnější projevy jsou součástí její svátostné povahy. Prostřednictvím vnější stránky života církve máme kontemplovat její niternou, duchovní stránku, třeba právě to, jak se trojí poslání Krista proroka, kněze a pastýře uplatňuje v působení nástupce apoštolů. Co můžeme kontemplovat v našem konkrétním případě?
Aktéři dění
Peníze na platy duchovních
Nejsilněji zaznívající premisa říká, že peníze jsou potřeba na platy duchovních, myšleno kněží, protože počet diecézí placených pastoračních asistentů se blíží nule poté, co už nejsou placeni ze „státního“. Východisko nutnosti platit kněze z jednoho centrálního zdroje je patrně nereflektovanou kontinuitou josefinsko-komunistického modelu, a spíš toho komunistického. Z historického hlediska se takový způsob vyplácení kněží jeví jako anomálie. Nezdá se, že by přitom vůbec kdy od roku 1990 byla vážně položena otázka, zda existuje a je možný jen tento jeden jediný model. Opět velmi paradoxně potom znějí upozornění, že do financování kněží se budou muset v blízké budoucnosti mnohem víc zapojit sami farníci, protože prostředky plynoucí z centrály nebudou stačit. Tím se ovšem jaksi rozmělňuje hlavní argument pro byznysové aktivity arcidiecéze. Vždyť veškerá ekonomická aktivita církve, tj. její byznys, v němž se skloňují miliardové částky, se ospravedlňuje vyděláváním peněz na platy duchovních (tedy ne na platy, ale na služné; kněží totiž nedostávají plat). Navíc se opět patrně počítá s tím, že prostředky od věřících poplynou do nějaké centrální kasy a z ní se budou peníze zase rozlévat. O decentralizovaných modelech, které byly v minulosti běžné, se neuvažuje. Centralizované obtížně kontrolovatelné modely se snadno stávají živnou půdou pro korupční jednání. Za mnohem závažnější pokládám to, že systém centrálního financování duchovních implikuje model církve jako charitativní organizace, kde kněží představují placený personál a věřící klienty, jimž se bezplatně poskytují požadované služby.
O penězích se mluví – o penězích se nemluví
Ekonomický model fungování církve se zdá být jedním z nejnaléhavějších problémů současné české církve. Jak se k tomuto problému dnes postavíme, ovlivní život církve v budoucnosti. Zmínka o řešení ekonomických záležitostí nechybí snad v žádné tiskové zprávě o jednání biskupské konference. Tím spíš je zarážející, že se tato problematika téměř vůbec neobjevila v rámci synodálního procesu. Otázky pastoračního směřování církve s ohledem na jejich ekonomický kontext nebyly v místních synodálních skupinkách nastoleny. Výmluvou pro to mělo být, že něco takového neobsahovaly materiály z Říma. Domnívám se, že takový přístup jen potvrzuje fatální nepochopení celého synodálního procesu v jeho základu. Synodální cesta, kterou papež František iniciuje, přece nemůže spočívat ve vyplňování dotazníků poslaných papežskou kurií. Podstata synodálního pojetí církve se zakládá na tom, že se život univerzální církve utváří zdola, od místních církví. Samozřejmě, že ve všeobecných pracovních materiálech nebyla témata týkající se lokální české situace! Na druhou stranu jistě nebylo z Říma zakázáno, aby se materiály přizpůsobily potřebám místní církve. Impulz by ovšem v tomto případě musel vzejít od vedení české církve. Nelze totiž očekávat, že by se toto složité téma mohlo v širším měřítku spontánně objevit v jednotlivých skupinkách. Je škoda, když se podobné příležitosti promarní.
Jinou možností by bylo uspořádání diecézních synod. Je pravdou, že s nimi zatím nemáme zkušenosti. (Kromě poněkud traumatizující zkušenosti Plenárního sněmu, 1997–2005, což ale byla trochu jiná disciplína.) Ovšem bez toho, že bychom to zkusili, je nikdy nezískáme. Ze strany mnoha laiků a také kněží v běžné farní pastoraci je cítit silná frustrace. Na církvi jim záleží, chtějí pro ni nasadit své síly a mají kompetence, ale není prostor, kde by se mohli smysluplně uplatnit. Nástroje pro komunikaci uvnitř církve prý máme, jenže je neumíme používat. Říci něco takového je čirý alibismus, a ještě horší je, nepokusit se něco udělat pro jeho nápravu.
Investovat do lidí
Pouze asi jedna třetina farností pražské arcidiecéze má ustanovenou ekonomickou radu, některé navíc fungují jen formálně. Církevní předpisy přitom žádají, aby taková rada byla v každé farnosti. To je v našich podmínkách jistě nereálné. Neznamená to ale, že se stav nemůže zlepšit. O problému se ví už více než třicet let a v posledním desetiletí je ještě naléhavější kvůli změnám ve způsobu hospodaření církve. Klade se otázka, zda vedení diecéze věnuje dostatečnou pozornost cílené metodické podpoře a formaci členů ekonomických rad ve farnostech. Nabízí se zde konkrétní možnost dobré investice do lidí, která se církvi jako celku zcela jistě bohatě vyplatí.
Styl
Důvěryhodnost
Lidé u nás jsou štědří a mezi věřícími to možná platí ještě o trochu víc. Jsou ochotni dát své peníze na dobré věci, které jim dávají smysl. Největší celonárodní sbírka, ta Tříkrálová, je organizována pod hlavičkou České katolické charity. Další církevní iniciativou je např. Likvidace lepry. Existuje řada církevních a sekulárních charitativních organizací, které mohou poskytovat pomoc jedině díky štědrosti dárců. V součtu se jedná o opravdu velké peníze. Rozhodující je přitom důvěryhodnost. Ta jde ruku v ruce s věrností poslání, které musí být srozumitelně a jednoznačně formulované, a musí mu odpovídat praktická činnost. Každá organizace závislá na prostředcích od dárců to velmi dobře ví a své dobré jméno chrání s maximální péčí jako svou největší devízu. Důvěryhodnost se zakládá na transparentnosti a otevřené komunikaci. Musí být jasné, kdo a jakým způsobem rozhoduje o nakládání s prostředky, na co jsou prostředky používány, kolik peněz spotřebují režijní náklady organizace, jak fungují kontrolní mechanismy.
Transparentnost
V případě české katolické církve mají lidé velmi nejasné povědomí o tom, na co se peníze v církvi používají. Čím výše se stoupá od farností až na diecézní a celonárodní úroveň, tím jsou informace obecnější a rozmlženější. O hospodaření církve se přitom mluví hodně. Je to jedno z dominantních témat, která se objevují v souvislostí s církví v sekulárních médiích. Sama církev tento svůj mediální obraz bohužel přiživuje vydatným krmivem. Transparentnější přehled o ekonomickém fungování církve je ovšem to poslední, co to přináší. Uvnitř pražské církve se o změnách ekonomických plánů, hospodářských záměrů a investičních strategií mluví tak často, že se v nich nejspíš už pořádně neorientují ani pracovníci příslušných odborů na arcibiskupství. Zato se periodicky dozvídáme, jak předchozí rozhodnutí o investicích nepřinesla kýžený ekonomický profit a jak došlo k výměně lidí, kteří to nedělali dobře, ale odteď že se můžeme těšit už jen na skvělé zítřky.
Dělení odpovědnosti a prostředků
Demokratická společnost se naučila rozdělovat odpovědnost a také prostředky. V každé obci nejsou schopní politici, kteří by se uplatnili v celostátních strukturách. Ale drtivá většina samospráv funguje dobře a přes všechny nedostatky je to lepší systém, než kdyby se opravy obecních chodníků a stavba čističky řídily z centra. Je to systém založený na principiální důvěře, že se lidé o sebe dokážou postarat, opřený o legislativní rámec a systém kontrolních mechanizmů. V církvi naopak panuje principiální nedůvěra. Slyšíme volání, jak mají věřící věřit vedení diecéze, že všechno dělá správně a dobře. Důvěra v opačném směru je ale nulová. Je pravdou, že malé farnosti čítající několik seniorů nemají kapacity na zajištění vlastní administrace. Silná diecézní centralizace v ekonomických záležitostech ovšem nedává šanci ani těm společenstvím, která jistý potenciál mají. Výsledná vzájemná důvěra, ale i vlastní zkušenost, k níž patří jak odstrašující příklady neúspěchu, tak příklady dobré praxe, se tudíž nemůže vytvořit. Nedůvěra je umocněna pocitem strachu a marnosti. Komunikace mezi běžnými věřícími ve farnostech, kněžími v pastoraci a biskupy s jejich kuriemi vázne. Pokud někde normálně funguje, je to vzácná výjimka. Kritika se v církvi nenosí a je a priori nálepkována jako poškozující jednotu církve. Oponentní názory jsou nežádoucí a jsou vytlačovány na okraj. Dosud se nevedla seriózní a otevřená diskuze o tom, co to vůbec znamená investovat a do čeho by církev měla investovat tak, aby se nezpronevěřila svému poslání. Diskuze končí deklarací, že restituční zákon církvím ukládá investovat prostředky z náhrad za nevydaný majetek striktně do lukrativních ekonomických aktivit a že katolická církev to má takto schválené Vatikánem. Výklad zákona je evidentně silně reduktivní a ve Vatikánu schválili jen to, co Česká biskupská konference předložila a ve Vatikánu obhajovala.
Co dál?
Katolická církev v České republice je rozdělená. Ani ne tak ideovými preferencemi, jako spíše klerikálním pojetím. Stále jsou zde ti, kteří rozhodují a vládnou, totiž klerici (čím vyšší, tím více), a ti, od nichž se očekává, že budou poslouchat a projevovat bezmeznou loajalitu vůči posvátným úřadům, totiž laici. V kontextu ekonomických otázek se tak objevuje další paradox. V duchovní oblasti má svátost svěcení nezastupitelné místo. Nicméně se v dějinách církve zatím neprokázalo, že se svěcením zlepšují investiční schopnosti a ekonomické dovednosti. Rozdělení založené na klerikálním pojetí církve je ještě umocněno feudální tonalitou, když se sakralizovaný výkon moci odehrává v kulisách honosných barokních paláců a operuje se s finančními částkami, které si běžný člověk ani neumí reálně představit.
Novou spásnou strategií pražské diecéze je investice do nájemního bydlení. Jsme v situaci, kdy je už na cestě celá kolona domíchávačů plných betonu. Na staveništi panuje panika, protože si vůbec nejsme jistí stabilitou podloží, na kterém chceme stavět, a ještě nemáme hotovou projektovou dokumentaci, podle které máme stavět. Pár funkcionářů v oblecích a nových čistých gumácích už na stavbě zmateně pobíhá, ale kvalifikovaných zkušených pracovníků je na staveništi pomálu. Beton tuhne rychle. Část pražské církve možná zatuhne v betonu. Nevadí to. Skutečný kapitál církve je v lidech, kteří chtějí žít svůj křesťanský život ve společenství církve, kterou sami vytvářejí. Zvláště mladší generace křesťanů si svůj duchovní život čím dál častěji organizuje sama v nezávislých společenstvích a duchovní zvou ke slavení svátostí podle vlastního uvážení. Zcela jistě přijde čas, kdy se ukáže, že ty skutečné základní opěrné piloty jen tak zalít betonem nejde a že Duch sám staví Kristovu církev, jak sám chce. Nás, totiž všechny členy Božího lidu, to však nijak nevyvazuje z povinnosti udělat, co je v našich silách, aby se věci začaly hýbat správným směrem. V debatě zazněla povzbuzení, abychom nepropadali hořkosti a neztráceli odvahu postupně měnit věci k lepšímu.
Autor je katolický kněz, teolog, dominikán, šéfredaktor revue Salve a garant platformy Dominikánská 8.
Záznamy debat z Dominikánské 8 jsou dostupné zde:
