Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pexels / Marcelo Chagas
Klerikalismu se daří tam, kde přetrvala klerikální kultura minulosti. Tato kultura musela kdysi vyhovovat všem zúčastněným a přinášet jim výhody a bezpečí. Spoluutvářela stavovskou společnost, která ve středověku kromě poddaného lidu znala stav panský a duchovní. Panský stav měl (v ideálních představách) zemi vojensky chránit, duchovní stav zase vyprošovat nebeskou ochranu. V ideální stavovské společnosti měl každý člověk své hierarchicky dané postavení. Stavovská společnost v průběhu 18. a 19. století ustoupila společnosti občanské. Šlechta přestala existovat jako stav a stala se z ní společenská vrstva, která si po zrušení robotní povinnosti a přeměně vrchnostenského panství na šlechtický velkostatek našla v občanské společnosti nové místo.
Duchovní stav se naproti tomu v 19. století myšlenkově zakonzervoval. Vědomí vyvolenosti, povolání vést, stát se pastýřem, vykládat Boží slovo, ba Boží vůli zůstalo v církvi hluboce zakořeněno až do II. Vatikánského koncilu a přetrvává v našich myslích dodnes. Ztratila-li šlechta ve 20. století svoje společenské výsady, centrum, které udržuje dnešní klerikalismus při životě, svou moc neztratilo a jeho společenský význam neklesl. V sekulární společnosti se sice v mnoha zemích početně zúžila jeho základna, ale světová šíře zůstala zachovaná a v mnoha částech světa přetrvaly i bohaté finanční zdroje. Laická členská základna katolické církve je současně i základnou klerikalismu. Klerikalismus zdola je to, co klerikalismus shora udržuje při životě a sekundárně ho vytváří.
Klerikalismus se mezi námi úporně drží; někdy se sami divíme, jak hluboko je v nás. Vědomí, že kněz je udělovatelem svátostí a Božího slova, je zdrojem domněnky, že je také prostředníkem; že bez tohoto zprostředkování nelze k Bohu dojít nebo jen s velkými obtížemi. Podvědomí se nám snaží vnutit zdání, že kněz je “něco víc”. Především my katolíci “od narození” jsme v zajetí železného pořádku daného církevním přikázáním a právem. Víme, že v neděli se chodí na mši (pod těžkým hříchem!), minimálně jednou do roka ke zpovědi, doporučuje se časté svaté přijímání a měsíční svátost smíření. Když se nám daří toto všechno plnit, pěstujeme si současně i příjemný pocit, k němuž svátostný zprostředkovatel neodmyslitelně patří. Máme v církvi a před Bohem všechno v pořádku. (K tomu pořádku ovšem patří i církevní sňatek, zdrženlivost před svatbou, čistota v manželském vztahu podle encykliky Humanae vitae atd. atd.) Pokud v našem životě nenastane tvrdá srážka s realitou, můžeme žít s příjemným pocitem šťastně a spokojeně až do smrti.
Ta srážka s realitou ovšem nastane, protože uvedená pravidla stanovená náboženskou institucí představují ideál, o němž všichni víme, že je nedosažitelný. Církevní právo, které kodifikuje pravidla životních situací, však nemá být strážcem ideálního pořádku, nýbrž jeho podporou. Nemělo by ideální stav hlídat, ale v ideálním případě k němu vést. Proto i církevní přikázání a zvyky lze chápat jako nástroje, nikoliv nepřekročitelná pravidla, z nichž není výjimek. Svátosti, jejichž udělovateli jsou nositelé služebného kněžství, mají být především podporou na cestě, ne pouhou podmínkou vstupu.
Posvátná úcta ke služebnému kněžství jako zprostředkovateli svátostí nám byla vštěpovaná od dětství, případně od konverze s odkazem na posvátnost úřadu, z něhož ale naším přičiněním příliš vyčnívá osoba nositele. Pro ten posvátný úřad prý máme chovat ke kněžím zvláštní úctu. Úctu k úřadu ovšem zdůrazňují nikoliv jeho nositelé, spíš ctitelé; ti, kteří mají v církvi a před Bohem díky kněžím “všechno v pořádku”. Čím je kněz nedostupnější, tím je pro ně vzácnější a tím vyšší úctu k úřadu jsou ochotní projevovat. Jsou to naopak nositelé úřadu, kteří chápou (podle mých zkušeností) svůj úřad jako dar zdarma daný.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Nedovedu si představit, jak se taková posvátná úcta srovnává s učením o všeobecném kněžství, a spíš se mi zdá, že je to neteologický pozůstatek klerikální kultury minulosti. Benedikt Mohelník poznamenává, že kněz si nezaslouží žádnou zvláštní úctu jen proto, že uděluje svátosti. Nedává nic ze svého a nedělá ho to o nic lepším. “Úcta náleží každému člověku, protože je to člověk. Pokud si nějaký člověk zaslouží zvláštní úctu, pak proto, že se svým úsilím přičinil, že je jako člověk lidštější. Zde má nepochybně své místo Kristova milost sdílená ve svátostech. A v tomto případě je kněz zásadně příjemce jako kterýkoliv jiný křesťan.”
Nositelů služebného kněžství stále ubývá. V semináři se momentálně připravuje na kněžství pět bohoslovců brněnské diecéze a v teologickém konviktu tři. Nevíme, kolik z nich přípravu dokončí a přijme kněžskou službu. Nevíme, kolik kněží do té doby svou službu ukončí. S pravděpodobností hraničící s jistotou víme, že to nebude progresivní trend. V pastýřských listech biskupů, v kněžských promluvách i v laických společenstvích pravidelně zaznívají výzvy k modlitbám za nová kněžská povolání. Farnosti jsou povzbuzovány k modlitbám za povolání s využitím adorací jako liturgických nástrojů.
Skeptik ve mně si klade otázku, zda jsou to jediné možnosti, které se nabízejí. Zda cíl, který svými naléhavými prosbami a úmysly sledujeme, není omezený právě úzkým obzorem našeho železného pořádku. Zda prosby o nová kněžská povolání nejsou motivovány snahou o zachování dosavadních struktur a nezměněného včerejšího světa pro zítřek. Podzimní pastýřský list biskupa Pavla o povolání v brněnské diecézi naplňuje skeptika mírným optimismem: biskup Pavel totiž ve svém součtu aktuálních povolání spolu s uchazeči o kněžství zmiňuje i kandidáty trvalého jáhenství, kterých je jedenáct. Začínáme chápat, že některé kněžské služby i svátostné úkony budou ve větší míře přebírat jáhnové. Možná si na to budeme neradi zvykat. Přesto se skeptikovi nabízí druhá otázka: bude to stačit?
Biskup Pavel jde ve svých úvahách realisticky dál. V budoucnu bude v (neobsazených) farnostech narůstat význam tzv. katechistů, pastoračních asistentů s rozšířenými pravomocemi zahrnujícími např. i křest. (V Německu tato praxe už běží i s aktivní účastí žen - pastoračních asistentek, pozn.) Skeptik ve mně si klade třetí otázku: Bude takových katechistů dost? Budou vůbec nějací? A bude o jejich služby někdo stát?
Německý benediktinský mnich Anselm Grün si všímá, že pro mnoho lidí církev není místem, v němž by poznávali Boha a setkávali se s ním. Potřeba najít záchytný bod je však silná, a proto hledají na jiných místech. Podle Grüna církev musí najít řeč, kterou by odpovídala na tuto základní lidskou touhu. Vzhledem k odolnosti a pevnosti církevních struktur se mi zdá, že potenciál této srozumitelné řeči je především na straně laiků a laických teologů. Nikoliv proto, že laici mají přinášet Krista tam, kam kněží nemohou, jak se říká nebo donedávna říkalo v klerikálním světě, ale protože řeč klerikálních struktur je pro sekulární kulturu aktuálně nesrozumitelná.
Nenapadá mi ostatně jediný rozumný důvod, proč by kněží někam nemohli, kromě toho, že by sami nechtěli. Napadá mi pouze, že klerikální struktury trvající na stavovském rozdělení rolí si kněžské působení ve světě nepřejí a záleží jim na tom, aby se kněží věnovali pouze vnitrocírkevní agendě, svátostnému servisu a opravám církevních objektů. Je lhostejné, zda je za tímto přáním neschopnost vidět za obzor, nebo ušlechtilý záměr. Podle klerikálního chápání (shora i zdola) by klidně stačilo, kdyby kněží byli spolehlivými úředníky a církevní alternativou územní správy Národního památkového ústavu.
Nemělo by nás překvapovat, že církev nezná jinou řeč ve vztahu ke kněžským povoláním, než “modlete se, aby jich bylo víc”? Není to typická církevnická řeč struktur, které zapomněly, že v určitém historickém období a v určité podobě vznikly a že tu nejsou na věky? Kdyby fungovala logika přímé úměry “čím víc se modlíte, tím víc kněžských povolání”, nedostatek kněží by neměl být problémem. Modlíme se málo? Modlíme se špatně? Asi nejsem jediná, komu se při podobných průpovídkách ježí na těle všechny bodliny. Nebo je ta logika pouze lidská? Německý filozof a teolog Eberhard Tiefensee v jednom z interview (2018) klade otázku: “Závisí to skutečně pouze na tom, že se dost nemodlíme, jak říkají mnozí? Nebo je tento nedostatek signálem Ducha svatého, abychom konečně začali být kreativní?”
Zkusme prozatím pominout kreativitu ve smyslu zavedení dobrovolného celibátu nebo kněžského svěcení žen, i když nepochybuji o tom, že i na tyto varianty jednou dojde. Jaká síla nás drží v zajetí klerikalismu? Setrvačnost? Nedostatek fantazie? (=neschopnost naladit se na signál Ducha svatého)? Obavy o ztrátu duchovního domova? Vyhlídka, že život v kněžských seminářích se jednoho dne zastaví, protože žádní zájemci o kněžství nebudou, je velmi reálná - a vlastně nadějná. Konec kněžských seminářů bude znamenat konec setrvačnosti a možná i konec nedostatku fantazie, bude-li provázen důvěrou, že duchovní domov jsme přesto neztratili.
Možná je nezbytné, aby kněžské semináře utichly a byly zavřeny. Možná najdeme jiné možnosti přípravy kleriků, než jsou ty seminární. Možná se kněží vypraví do oblastí, kam dříve nemohli, aby poznali svět v jeho sekularitě, třeba v občanském zaměstnání na poloviční úvazek. Už dnes máme mezi kněžími inženýry, psychology, biology, matematiky, ekonomy, historiky, lékaře, strojaře, znala jsem i jednoho vyučeného kuchaře. Dvojí vzdělání přestává být výjimkou a kněžství nemusí být nutně důvodem, aby muž svou původní profesi zcela opustil.
Nebo je nutné prožít čtyřicet let bez kněží, bez eucharistie, jen s občasnou návštěvou misionáře z Afriky nebo i bez ní. Snad musíme počkat, až zemře poslední klerikální a celibátní kněz a dospějí dívky a mladíci, kteří se v době jeho úmrtí teprve narodili. Možná je na čase znovuobjevit, že slyšení Božího slova smývá všechny všední hříchy, že bohoslužba slova není jen eucharistickou předmluvou, že všeobecné kněžství není prázdným sloganem II. Vatikánského koncilu, že svátost manželství si skutečně udělují manželé a že matky a otcové si své děti mohou pokřtít sami. Synodální proces, který právě běží, je prvním kreativním krokem, který má potenciál vytrhnout nás ze setrvačnosti a jímž by se mohla začít drolit po staletí pečlivě budovaná klerikální stavba. Jen je třeba, abychom na něj nehleděli pohledem, který vtipně glosuje italský laický teolog Massimo Faggioli slovy: “Prosím, neotvírejte okna, nejdou pak pořádně zavřít!”
Autorka vystudovala historii a teologii, pracuje v oblasti památkové péče
