Seznamka
Ilustrační foto: výrobky se symbolem ruské invaze na Ukrajinu písmenem Z na pultě ruského obchodu
Autor: Mk.news
Problém ruské propagandy, dezinformací, fake news je něco, co mi ničí poslední roky. Když jsem začínala jako válečná zpravodajka v Čečensku, 80 % času jsem věnovala získávání informací a 20 % jejich ověřování. Od 24. února je to přesně naopak.
Nedávno jsem vedla zajímavý rozhovor s Tichonem Dziatkem, šéfredaktorem TV stanice Dožď. Ta vznikla v roce 2010 s cílem bojovat proti tomu, co šíří ruská propaganda. Ony to leckdy nejsou ani nějaké konkrétní lži, konkrétní výmysly, ale spíš taková atmosféra nebo nálada. Na dezinformacích je zajímavé, že když se střetnete s nějakou zjevnou lží, je snadné ji vyvrátit. Například Rusové řeknou, že křižník Moskva explodoval proto, že na zádi kouřil nějaký námořník a neopatrně odhodil nedopalek. To byla první verze, když vybuchl ten křižník. Říkalo se to v Rusku, protože pro ně byl šlendrián přijatelnější, než že by loď zničili Ukrajinci, v jejich očích nicky, neschopné nacistické nuly. Raději to svedli na nějakého vojáka, který tam, jak to v Rusku bývá, típl vajgla o raketu, a křižník vybuchl. To se v době satelitních snímků a odposlechů lehce vyvrací.
Jistě nemůžeme slepě důvěřovat ukrajinskému generálnímu štábu. BBC a všechny sdělovací prostředky, které se snaží být solidní, píší na konec zpráv, že je máme z ukrajinských zdrojů a v podmínkách válečného konfliktu je nejsme schopni ověřit.
Ale abych se vrátila k tomu křižníku: za výbuchy nemohl voják, který si tam típl cigaretu, ale ukrajinské střely. Byla to úspěšná ukrajinská akce. Ač se k ní Ukrajinci oficiálně hned nehlásili, bylo poměrně snadné ověřit, jak to bylo. Nakonec to přiznali i Rusové. To je pro novináře relativně jednoduchá situace, ovšem i tak je to náročné, protože musíte podle našich pravidel najít tři nezávislé zdroje, které vám to potvrdí. Tři zdroje najdete. Pak ale zjistíte, že to jeden opsal od druhého. To je nemoc sociálních sítí. Tam se něco objeví, všichni to přebereme a už se to řetězí. Možná si k tomu sem tam něco přidáme a vznikne z toho úplný nesmysl. Druhá věc je, že oficiální zdroje v podmínkách válečného konfliktu – a teď myslím i Ukrajince – prostě musí lhát. To je součást té války. A je na nás, abychom – někdy to bývá zřetelné i z výrazu tváře a tónu, jak to ten důstojník prezentuje – pochopili, že nám říká něco jiného. Nicméně je jeden obrovský rozdíl mezi ověřováním zpráv na ukrajinské straně a na straně ruské.
Na ukrajinské straně máme akreditace od ministerstva obrany. Dost složitě jsme je získávali, ale dneska mají ukrajinskou akreditaci stovky novinářů z celého světa. Každý ukrajinský voják, který vás kontroluje, když se třeba snažíme zajet do nějakého města, které bylo nedávno osvobozeno, má online připojení a najdou si vás. Novináři, kteří působí na Ukrajině, jsou nejlepším zdrojem informací. I když řada lidí bude říkat, že stejně všichni lžeme, ať jsme z Parlamentních listů nebo z Deníku N, není tomu tak. Někteří novináři bezpochyby lžou. Když ovšem máte někde stovky novinářů, kteří se často neznají, je technicky nemožné, aby se domluvili na nějaké kultivované lži, kterou vám budou předkládat.
Například, jestli si vzpomínáte, když v Krematorsku dopadla na nádraží raketa, zahynulo tam asi padesát civilistů. Rusové to pak zase zkoušeli a tvrdili, že si tam Ukrajinci poslali raketu sami, prý rakety Točka U už dávno nepoužívají. Točky U si pamatuji z Čečenska, tam je používali a nevím, proč by je teď nepoužívali, když používají veškeré harampádí. Pomocí satelitních snímků a díky svědectví lidí se ukázalo, že to skutečně vystřelili Rusové. Necílili tehdy na ty lidi, ale na nějaký vlak se zbraněmi, který tam stál vedle, a netrefili se. Všechno se zjistí.
Buča, obec, kde došlo k té velké tragédii. Rusové tehdy přišli s tím, že si tam Ukrajinci natahali mrtvoly nebo komparzisty. Nevím, jestli jste to viděli na českých sítích, ale na ruských sociálních sítích byl záběr, neustále ho opakovali, jak jede obrněný transportér a někdo z toho transportéru natáčí ulici. Leží tam nějací mrtví civilisté a jeden z nich jakoby pohne rukou. To byl důkaz, který nás měl přesvědčit, že to jsou herci, kteří obelhali celý svět. Ukrajinci je natočili a teď ta zvěrstva chtějí svalit na Rusy. My jsme shodou okolností měli fotografa, Gabora Kuchtu, v tu dobu v Maďarsku, protože tam byly volby. Hned jsme mu volali, ať se vykašle na maďarské volby a okamžitě jede do Kyjeva. Dostal se tam hned další den s kolegou Moláčkem. Procházeli pak Buču, mluvili s lidmi, kteří to všechno prožili. Představte si, že mluvili třeba s padesáti lidmi. Ukrajinci by tedy museli těch padesát lidí, většinou starších, naučit přesně nějaký scénář, který by pak západním novinářům přeříkali. To je nesmysl. Místní lidé a jejich výpovědi jsou nejlepším zdrojem vyvracení bludů, které šíří ruská propaganda. Blud vyhřezne na povrch, když necháte novináře pracovat.
Ilustrační foto: vlajka Ukrajiny
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Strach v Rusku
My tušíme, že žít na okupovaném území Donbasu není procházka růžovým sadem. Rusové odtamtud vysílají hrůzné záběry a ruská televize informuje každý den o nějaké tamní „Buči“, ale my to nejsme schopni ověřit. Nepustí nás tam. A když vás někam nepustí, vyvolává to podezření, že něco není v pořádku. Dostat se do Ruska jako novinář teď není snadné. Rusové například zorganizovali novinářský zájezd, byl tam čínský novinář, pak jeden Španěl z nějaké komunistické buňky, ani ne novinář. Rusové si vyberou lidi, někam je přivezou, něco jim tam ukážou a zase je odvezou. Na Ukrajině, až na místa, kam nás armáda nepustí, žádný doprovod nemíváme. Co se týče hovorů s lidmi, nikdy se mi nestalo, že by mě někdo omezoval v tom, na co se budu ptát. A co je nejdůležitější, lidé se nebojí mluvit. Můžou říct pravdu a nic se jim nestane.
V Rusku – a to platilo i před válkou – jakmile se začnete ptát lidí na ulici, co si myslí o Putinovi, tak se uzavřou, bojí se cokoliv říct. Všechny závěry sociologických výzkumů přinášejí velmi obecné informace, protože i když lidem slíbíte, že jde o anonymní výzkum, nikdo nebude říkat pravdu ve chvíli, kdy ví, že by ho za to mohli zavřít na dvacet let za vlastizradu. To je obrovský rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. A těžko nějak lidi rozmluvit. Vždycky mávnou rukou a řeknou: stejně všichni lžete. Vy jste pro ty a pro ty a já nechci nic vědět. To je cíl dezinformace. Nejde ani tak o to přesvědčit někoho, jak to doopravdy je, jde o lidi v té šedé zóně, kteří jakoby nechtějí nic vědět.
Avšak mobilizace už zaťukala na dveře takřka každé ruské rodiny. Tichon Dziatko, když jsme spolu mluvili, nás upozorňoval, ať se vyvarujeme chyby pohrdat lidmi, kterým teprve nyní po mobilizaci dochází, co Putin podniká. On a TV Dožď potřebují oslovovat lidi, kteří se na tuto stanici ještě nedívají, všechny ty, kdo začínají pochybovat, rodiny, kterým přijde domů místo tatínka od rodiny černý pytel s nějakými ostatky… To je jejich publikum. A když takovému publiku řeknete, aha, tak ty nevěříš, co se stalo v Buči? Tak to jsi pěkný idiot. Přepne na jiný kanál.
Myslím si, že má stále ještě cenu komunikovat alespoň s některými Rusy, ovšem s řadou lidí včetně kolegů novinářů se neshodneme. Předevčírem jsem dělala rozhovor s poslancem ruské Dumy. I jen přepisování záznamu je psychicky náročné. Spíš než rozhovor je to pohled do uvažování těch lidí, kteří udržují ruský režim při životě. Je to náročné, ale musíme se snažit je pochopit. Musíme tu cestu podniknout, protože jinak jsme v koncích. Ovšem přesvědčovat o čemkoli lidi, kteří jsou dvacet let pod vlivem ruské televize, je obtížné.
Desetiletí propagandy
Propaganda běžela už dlouho před válečným konfliktem. My jsme to hrozně podcenili. Ruská televize desetiletí vytváří atmosféru jakéhosi utiskovaného nad-národa, který nikdo nemá rád, protože svět se šine špatným směrem. Jediný dobrý směr, skutečné tradiční hodnoty a to, co nazýváme mravní společností, je jedině v Rusku. Nevadí, že s těmi lidskými právy to není tak úplně nejlepší, hlavně že bude zachována mravní společnost oproti té dekadentní, zkažené, hnusné západní společnosti. Mimochodem velkou roli ve formování tohoto přesvědčení, které zastávají tři ze čtyř Rusů, sehrála ruská pravoslavná církev. Když jsem už v devadesátých letech viděla, jak popové kropí tanky a rakety, které pak posílali na Groznyj, přišlo mi, že to není ta pravá úloha církve, kterou by měla sehrávat v moderní společnosti. Pravoslavná církev tímto způsobem opravdu funguje. Nedávno patriarcha Kirill prohlásil, že když padnete na frontě, smyjete tím své hříchy. Takže opilec, vrah šup na frontu, padnout a máte to dobrý.
Je smutné, co ruští novináři, propaganda, velké peníze, televize a jakési historické dědictví dohromady dokázali udělat s ruskou společností. Nenalhávejme si, že je to jenom Putinova válka. Nemohl by ji vést, kdyby na to společnost nepřipravil. Až nyní, zdá se mi, přichází pomaličku prozření. I v ruské televizi vidím změnu tónu. Můj „nejoblíbenější pořad“ je debata v neděli večer, kdy pan Solovjev otevře s hosty nějaké téma. Zve si tam různé odborníky a diskutují ve stylu paní Jílkové. Diskutující hodně křičí, překřikují se a nadávají si a tak. Je to samozřejmě předem domluveno, ale vždycky tam je nějaký odborník, který jde jakoby malinko proti oficiálnímu proudu. A vždycky se ukáže nakonec jako úplný hlupák. Je znemožněn, je chycen na nějaké lži, kterou řekne a tak podobně. Takže ten odlišný pohled zdiskreditují. Nicméně ty poslední dva díly přece jen mají trochu jinou atmosféru. Na jaře Solovjev vykřikoval, že by nebylo dobré zničit Ukrajinu, ta není tak důležitá, ale zničit Spojené státy. Ony chtějí zničit Rusko. Burcoval k použití jaderných zbraní a vykládal, jak poletí rakety na New York a na Washington, a úplně se v tom vyžíval. Až z toho měl člověk strach.
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
Když začali mít Ukrajinci úspěch, změnil rétoriku: nesmíme být spolu, jenom když vítězíme, ale i když se chvilku nedaří. Semkněme se a postavme se nacismu, který na nás jde. A v minulých týdnech začal hovořit o chybách velení ruské armády. A v minulých dnech už zaznělo slovo mírové rozhovory. Kam to spěje, ptala jsem se sama sebe. Je to nesmírně populární pořad, na který se lidé koukají, včetně těch, kteří se zajímají o politiku. Je úplně jasné, že kdyby došlo k nějakému velkému zvratu v Rusku, tak tenhle člověk určitě nepřežije profesionálně, ani politicky, a jestli přežije fyzicky, to nikdo nevíme. Lidé jako Solovjev hrají vabank. Už nemohou hodit zpátečku. Proto na tu propagandu vynakládají obrovskou energii a ta teď už směřuje výhradně k domácímu obyvatelstvu.
Tihle propagandisté jsou pochopitelně rádi, když část Čechů pomateně začne vykládat, že Ukrajina napadla Rusko. Pak mohou Rusové říkat: vždyť my za tu válku nemůžeme, nezlobte se na nás, vždyť zaútočili oni. Jsou lidé, jimž to řeknete pětaosmdesátkrát a oni tomu uvěří. Hlavní publikum je ruské domácí obyvatelstvo. Tam to funguje. Ačkoliv – a to je zajímavé – to není tak, že by Rusové byli závislí pouze na státních sdělovacích prostředcích, které tu propagandu šíří. Kdo chce, a nemusí být zvlášť zručný, může se dívat na opoziční nebo jednoduše alternativní zahraniční nebo i domácí média. Dneska většina ruských opozičních sdělovacích prostředků sídlí v Rize a vůbec v Pobaltí a některé i v Praze.
Prasátko Pepina
Zajímavé je, že není blokován YouTube. Nikdo přesně neví, proč. Myslím si, že za tím je prasátko Pepina. Protože v Rusku je prasátko Pepina nejsledovanější dětský pořad na YouTube. A teď si představte, že by ho Putin těm rodičům vypnul. To by všichni, i ti, kteří nevědí, že je válka, rychle pochopili, že se děje něco zásadního. A když těmto lidem, kteří se o politiku nezajímají a nechtějí o ní nic vědět, vypnete YouTube, může se stát, že část z nich se naštve a začne se ptát, co se to děje? A díky tomu na YouTube pořád ještě fungují také kanály Dožď, Echo Moskvy aj. Díky Pepině každý Rus může napsat do vyhledávání slovo válka a už ty stanice na YouTube vidí.
Ale spíš jde o to, že lidé, kteří byli masírováni propagandou dvacet let, nemají zájem o nezávislý nebo prostě jiný pohled. Je hrozně těžké říct: dvacet let jsem si myslel úplné kraviny a teď jsem prozřel. A pak se před člověkem mohou vynořit nepříjemné otázky: Dějí se taková zvěrstva a děláme je my? My jsme ti fašisté? Když si takové mučivé otázky připustíte, musíte proti tomu začít něco dělat. Takže to raději nechcete vědět. Sledujete ve státní televizi boj proti fašismu, a že je třeba zničit Zelenského, pak je třeba zničit Západ, pak bojovat proti NATO, které táhne na Bělorusko. Příběh se mění, jak se to Kremlu hodí. Ale vy to nechcete vědět, protože by vás to postavilo do nepříjemné situace. Někteří v takové situaci vyšli na ulici s plakátem nebo bojkotovali mobilizaci nebo aspoň doma řekli dětem, že ta válka je špatnost. Ale vy nechcete v padesáti letech život takhle přeškrtnout a říci si: celý život jsme vyrůstali odchováni základní tezí, že Sovětský svaz vyhrál válku s fašismem, a teď jsme ti fašisti my? To prostě nedokážete.
Dnes jsou lidé v Rusku ve stavu, že už se blíží tomu, že jim je to, co se děje, co jim televize hlásá, divné, ale nechtějí znát celou pravdu. A televize Dožď je cestou, jak se k těmto lidem dostat. A nejlepší by bylo, kdyby si dali epizodu prasátka Pepiny a pak se podívali na ty zprávy.
Text je zkrácenou verzí příspěvku proneseného na VIII. Fórum dialogu „Příčiny a globální důsledky války na Ukrajině a politická odpovědnost křesťanů, které pořádala Česká křesťanská akademie 15. 10. 2022 v Emauzském klášteře. Vydáno ve spolupráci s revue Křesťanské akademie Universum u příležitosti ročního výročí invaze na Ukrajinu. Nadpis a ilustrace redakční.
