Seznamka
Jan Kovářík: Soustředění v kostele Nejsv. Salvátora, postní doba 2023
Autor: Petr Neubert
Na jednu stranu se pomlka od poslední salvátorské umělecké intervence – tři roky – zdá malá. Na druhou stranu je docela velká, ba podstatná. A o tom bych vám rád řekl pár slov.
Pandemie byla jakýmsi zásadním vypadnutím z rytmu, přerušením dosavadního běhu, jakýmsi velkým nic, mezní zkouškou. Nastal čas prázdných kostelů, jak dobu příznačně nazval Tomáš Halík.
Kyvadlo Josefa Pleskota, které jsme těsně před začátkem pandemie umístili do lodi chrámu, se po první neděli postní na konci února 2020 na dlouho zastavilo. Zůstalo zde oproti původnímu záměru nehybně viset celý rok. Jen sem tam jsme ho zase rozpohybovali, aby nás opět zarazila další vlna covidu a přísnost lockdownů. Kyvadlo se stalo jakýmsi místním symbolem onoho pozastaveného času. Zhmotnilo ale i divnost, mezeru smyslu, neuchopitelnost toho, co se dělo.
Musím přiznat, že letošní intervence se nerodila nijak lehce. Chyběla energie, především nám organizátorům. Řešili jsme a řešíme důležitější věci. A znovu nejen před námi vyvstávala také otázka: Proč to celé dál dělat? Otázku ještě zostřila invaze ruských vojsk na Ukrajinu, která se odehrála před rokem.
Důsledky pandemie se s námi stále táhnou. Ilustruje to možná i fakt, že radnice odsunula rozhodnutí, koho že z kulturních projektů letos finančně podpoří, až na duben. Takže i tady jsme v nejistotě. Riskujeme, ale pevně věříme, že nás Praha nenechá na holičkách.
Proč to tedy celé podnikat? Nejsou umělecké intervence nadbytečné? Není dnes kultura obecně příliš velký luxus? Příliš velká nadstavba? Neměli bychom právě v době, kdy jsme všichni tak vyčerpaní, zaměřit síly někam jinam?
Mnohokrát jsme si říkali, že nám umělecké intervence nastavují zrcadlo. Jsou konfrontací a inovací v našem starém kostelním prostoru. Přinášejí do něho dnešek. Rozeznívají staré obsahy, aktivují staré obrazy, kterým nerozumíme, stejně jako často nerozumíme ani současnému umění. Přivádí nás k setkání, dialogu, novým náhledům, zkrátka i k sobě samým. Dočasné dynamické intervence jsou jednou z pojistek, že se z našeho kostela nestane muzeum. Že tu neustrneme na nějakém ostrově pro utečence z modernity. Církev potřebuje současné umění, jak říkal Jan Pavel II., minimálně pro to, aby věděla, co je v dnešním člověku.
Ale stačí toto vysvětlení i dnes, v době nových kulturních i reálně vojenských válek? Stačí toto vysvětlení v době, kdy umělecká díla opět slouží jako identitární štíty, jako šibolety, jako testující otázky: Ke komu patříš? Proti komu se vymezuješ?
Tomáš Halík a Norbert Schmidt na Popelci umělců 2023
Autor: Petr Neubert
Umělecké dílo nezakládá jen identitu směrem do minulosti, není jen mostem k našim předkům a všemu krásnému, co tu bylo před námi. Dobré umělecké dílo otevírá především budoucnost. Křesťanství je náboženstvím budoucnosti, ne konzervováním nějaké ideální nepřekonatelné jednou provždy dané minulosti. Papež Benedikt XVI. často rozjímal o tom, že právě umění ve své nejvyšší formě rozšiřuje horizonty lidského vědomí, odkazuje člověka dál nad sebe a konfrontuje ho s propastí věčnosti. Umění je královskou cestou k transcendenci.
Umění dává tvar tušenému, když si jinak nevíme rady. Explicitně nám to ukázal další papež, František, a to na mimořádném Urbi et Orbi v pátek 27. března 2020 v době vrcholu pandemie. V jistém smyslu to byla velkolepá performance kombinující staré a zcela nové vizuální i textové prvky. Římský stavitel mostů se při ní v našem nemocném světě pokoušel překlenout paralyzující nemohoucnost a osamělost. Umění není ve své nejvyšší formě žádnou ilustrací, byť těch sebevznešenějších myšlenek. Otevírá prostor tomu, co se teprve nejasně vyjevuje, pro co zatím nemáme pojmy, poskytuje místo pro odstup, přemýšlení a – chcete-li – kontemplaci. Umění je prostorem hledání. Hledání i následného správného jednání.
Umění proto také burcuje ze zažitých představ. Dobré umění se neopakuje. Může a má provokovat – podobně jako provokuje dobré kázání. Umělecké dílo provokuje k novým perspektivám.
Zdá se mi, že skoro nikde jinde než v současném umění se nerozvinula tak doširoka kultura pochybnosti, odstupu a trpělivosti, kultura toho, jak kriticky, ale ne a priori negativně zacházet se vším, co se na nás z různých stran nového hrne. Kultura, jak zacházet s novostí, heterogenitou a pluralitou. Ne nadarmo se všichni autoritáři tohoto svobodného aspektu umění bojí. Říkám si, že právě dnes to, co tady děláme, tohle vizuální a prostorové cvičení, potřebujeme možná dokonce víc než kdy jindy. Vůbec totiž nejde, jak je snad z výše řečeného jasné, v první řadě o nějakou estetiku či krásu. Domnívám se, že v tomto smyslu – jako advokát novosti, pokračování tradice a trpělivé plurality pohledů – může současné umění významně posilovat naši západní demokratickou a samozřejmě i spirituální identitu.
A přesně v tomto smyslu je současné umění nakonec i oním šiboletem, který odlišuje různé světy.
Především v těchto souvislostech v tuto chvíli vidím nové dílo Jana Kováříka Soustředění, kterým obohatil náš presbytář, kostel a všechny, kdo sem chodí. K tomu, jaké významy zde konkrétněji rozehrává, se jistě dostaneme při nějakém z plánovaných setkání.
Jan Kovářík: Soustředění v kostele Nejsv. Salvátora, postní doba 2023
Autor: Petr Neubert
Autor je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.
Doplňující poznámka:
Popelec umělců se v akademickém kostele Nejsvětějšího Salvátora pořádá od devadesátých let. Navazuje na stoletou západoevropskou tradici, která sahá do Paříže, kde se sloužily bohoslužby za umělce padlé během první světové války. Popelec umělců se postupně stal příležitostí k meditativnímu zastavení a dialogu mezi světem umění a světem víry. Bohoslužba Popelce umělců se koná na Popeleční středu, kterou začíná postní doba. Od roku 2009 doplňují u Nejsv. Salvátora tuto událost i následnou dobu také intervence současného umění. Intervence se však čas od času konají i jindy, např. v době adventní. Kostel u Karlova mostu obohatili svým dočasným vstupem již umělci jako Václav Cigler, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Jaromír Novotný, Michal Škoda, Christian Helwing, Robert V. Novák a mnozí další.
Jan Kovářík, letošní salvátorský host, umístil do presbytáře dílo o velikosti šesti metrů, které je sestaveno z víc jak 2500 sádrových segmentů různých kapkovitých, kuželovitých tvarů. Presbytář zaplavila tvarově těkavá, rozvibrovaná hladina, která strhává pozornost do těžiště posvátného prostoru. Při druhém pohledu, který vyžaduje cestu návštěvníka do nitra chrámu, se vyjevuje i síťová struktura díla odkazující k bazálním pletivům organických i duchovních vztahů. Ne náhodou je intervence naplánována právě na postní dobu, která v běhu církevního roku zdůrazňuje potřebu ztišení, zklidnění, koncentrace – soustředění na podstatné roviny života.
Sochař Jana Kovářík (*1980) vstoupil do širšího povědomí památníkem Marie Terezie na pražském Pohořelci. Během postní doby doplní salvátorské Soustředění v blízkém dominikánském klášteře – v platformě Dominikánská 8 – jeho komplementární intervence s názvem Rozpínání. S dílem Jana Kováříka se můžete od 24.2. do 6.4. seznámit také v galerii Kvalitář na Senovážném náměstí.
Více informací najdete na:
farnostsalvator.cz, ctu-uk.cz, dominikanska8.cz
