Seznamka
Prezident Petr Pavel
Autor: Generalpavel.cz
Krátce po zvolení nového prezidenta se otevřela otázka, zda slavnostní inauguraci, při níž se zvolený kandidát ujme úřadu, doprovodí nějaký náboženský rituál, duchovní obřad. Na jedné straně Petr Pavel v debatách nemlžil a označil se za ateistu, na straně druhé chtěl výslovně navazovat na prezidentství Václava Havla, který patří mezi ty československé prezidenty, kteří si nechali při nástupu sloužit pražským arcibiskupem slavnostní mši Te Deum, stejně jako nesourodá dvojice předchůdců Emil Hácha a Klement Gottwald. Otázka bohoslužby či obecněji náboženského rituálu doprovázejícího ujmutí se úřadu prezidenta, dosti pateticky a postfeudálně formulovaného jako hlava státu, bude v současné pluralitní a sekularizované společnosti zřejmě budit emoce. Příklad debat o státním pohřbu Karla Gotta, za kterého byla nakonec sloužena klasická pohřební mše, ačkoliv celoživotně veřejně vyjadřoval k církvi distanc, ukázal potřebu mluvit o tom, jakým způsobem tyto situace adekvátně řešit, že nám pro tyto případy schází nějaké ekumenické, civilní, občanské obřady, které by byly přiměřené současné společnosti a osobní situaci dotyčného.
Plánovaný obřad v katedrále
Minulý týden bylo zveřejněno, že po inauguraci ve Vladislavském sále bude následovat večerní program v katedrále sv. Víta, jehož součástí bude modlitba, kázání, uctění lebky sv. Václava i Te Deum. V případě Te Deum nepůjde o liturgický obřad, ale o skladbu Antonína Dvořáka, který latinsky psaný děkovný křesťanský hymnus zhudebnil. Nejprve se za účasti prezidenta sejdou čeští a moravští biskupové v čele s arcibiskupem Janem Graubnerem ke společné modlitbě v kapli sv. Václava, za přítomnosti předsednictva ekumenické rady církví a zemského rabína. Má zaznít promluva, zřejmě pražského arcibiskupa, pak bude následovat uctění lebky sv. Václava a nakonec modlitba za vlast. Teprve po skončení této náboženské části bude pokračovat koncertní provedení Te Deum v lodi katedrály. Tato hybridní forma je určitě vhodnější než tradiční ryze katolická slavnostní mše Te Deum, ale přesto vyvolává řadu otázek liturgické, duchovní a společenské povahy, především tím, že účast nekatolických církví a zemského rabína působí v oznámeném provedení příliš pasivně, celý obřad pak nezohledňuje současnou situaci české společnosti.
Lebka sv. Václava
Autor: Člověk a víra / Václav Chaloupka
Václav Havel chtěl slavením Te Deum výslovně zdůraznit hlubší historickou kontinuitu, demonstrovat starobylé duchovní tradice a jistě i poskytnout zadostučinění pro katolickou církev jako jedné z největších obětí komunistického režimu, která se proto tehdy těšila značnému morálnímu kreditu, měla velké osobnosti a stále ještě budila dojem velké národní církve. Po 33 letech je kontext zcela jiný: katolíci jsou stále ubývající menšina, v některých částech země fakticky nepřítomná, i vzhledem k chování některých vysokých představitelů se těší jen malé autoritě a respektu ve společnosti. Jaký smysl má takový dominantně katolický obřad v národě, který je z větší části agnostický či náboženský lhostejný, jaké emoce asi ve společnosti vyvolá? Přitom něco, co by doplnilo státní a politický význam o duchovní komponentu, by určitě mohlo být přínosné a plodné.
Jde to i jinak
Pokud se měl odehrát nějaký obřad pro tento účel, měl by být minimálně skutečně ekumenický, tak aby už vznikl ve spolupráci všech křesťanských církví, ba ještě lépe mezináboženský, s důležitou přítomností plaché zbožnosti českých agnostiků a ateistů, mohly by se číst třeba texty právě Václav Havla nebo Karla Čapka. Obřad by měl obsahovat modlitbu, transcendenci, ale způsobem, aby se s ním mohla identifikovat co nevětší část české společností, je to prezident všech, nejen římských katolíků.
Jsou tu lidé, kteří by to dokázali vytvořit, máme velké náboženské osobnosti, jako jsou teolog a kazatel Církve bratrské Pavel Hošek a salesiánský kazatel Ladislav Heryán, s texty plaché zbožnosti by pomohl třeba literární historik Martin Putna. Vytvořit inteligentní a srozumitelný a přitom obsahově bohatý a duchovně plodný obřad není nemožné, vzpomínám třeba na ekumenickou bohoslužbu v Senátu ČR vedenou právě Ladislavem Heryánem a evangelickým kazatelem Danielem Kvasničkou, která dokázala svojí jednoduchostí a evangelijní ryzostí oslovit všechny přítomné, včetně agnostiků a bezvěrců. Katedrála sv. Víta je pro takový obřad určitě vhodná, dokonce ideální, ale pouze jako místo, které je schopné přátelsky přijmout další duchovní součásti a tradice české společnosti. Nebylo by to poprvé, už před více než 20 lety tam zazněla i muslimská modlitba v rámci setkání světových náboženství Forum 2000.
Katolický kněz, historik a teolog Tomáš Petráček
Autor: Hospodářské noviny / Milan Bureš
Nový prezident deklaroval vůli být prezidentem všech, všechno, co zatím dělal, tuto jeho snahu potvrzuje, byla by škoda, kdyby nyní v dobré víře favorizoval jen jednu část české veřejnosti v tak symbolicky důležité věci. Obřad by navíc neměl být jen pro pár vyvolených, pro několik vysokých náboženských hodnostářů, ale naopak otevřený, když ne všem, tak mnohem větší účasti věřících a dalších účastníků. Plánovaná podoba žel může působit jako náboženské papaláštví, duchovní snobismus a exklusivismus, který do moderní společnosti nepatří. Nejvíce by to uškodilo nejen samotnému prezidentovi a jeho touze překonávat zbytečná rozdělení společnosti, ale také české katolické církvi, ve které by to posilovalo pokušení hrát si nadále na dominantní národní a státní církev se speciálním zacházením od politických elit.
Myšlenka doplnit inauguraci je jistě dobrá: proč by nový prezident neměl projevit pokoru a úctu, přihlásit se ke starobylému pojetí výkonu moci jako služby, k vědomí transcendence a hluboké historické kontinuity a duchovních kořenů, vyjádřit tím i vědomí vlastní nedostatečnosti a slabosti tváří v tvář velkému úkolu veřejné služby? Ale pojďme to udělat a prožít způsobem odpovídajícím naší době, způsobem nevylučujícím, nýbrž integrujícím, formou srozumitelnou, férovou a současnou.
Autor je český katolický teolog, kněz a církevní historik. Kratší verze článku vyšla v Hospodářských novinách.
