Kázání proti pravé víře

Martin C. Putna
Autor: Nekostel / Alexandr Kobranov

Základem kázání jsou verše z druhého listu Timotheovi:

Tyto věci připomínej a zapřísahej bratry před Bohem, ať se nehádají o slova – nevede to k žádnému užitku, jen ke zkáze posluchačů. Usiluj, aby ses mohl před Bohem postavit jako osvědčený dělník, který se nemá zač stydět a který správně vykládá slovo pravdy. Vyhýbej se světským tlachům, které odvádějí lidi stále dál od Boha. Takové řeči se šíří jako rakovina. Vedou je lidé jako Hymenaios a Filetos, kteří zbloudili z cesty pravdy a podvracejí víru některých lidí řečmi o tom, že už nastalo vzkříšení.

Boží základ však pevně stojí a nese tento nápis: „Hospodin ví, kdo mu patří,“ a „Každý, kdo vyznává Pánovo jméno, ať opustí nepravost.“

Ve velikém domě nejsou jen zlaté a stříbrné nádoby, ale také dřevěné a hliněné; některé jsou na ozdobu a jiné na smetí. Kdo si zachová čistotu od věcí, které jsem zmínil, bude vzácnou nádobou, posvěcenou a velmi užitečnou pro Pána, připravenou pro každé dobré dílo.
Utíkej tedy od mladických tužeb a následuj spravedlnost, víru, lásku a pokoj spolu s ostatními, kdo vzývají Pána z čistého srdce. Hloupé a nesmyslné debaty odmítej; víš přece, že plodí jen hádky. A Pánův služebník nemá být hádavý, ale ke všem přívětivý a snášenlivý a má být schopen učit a s vlídností napravovat odpůrce. Kdo ví? Bůh je může přivést k pokání, aby poznali pravdu

(2Tim 2,14-26)

Která je nejhloupější otázka? Možná právě tato. Rozhodně však jedna z nejhloupějších zní: „Jste věřící“? 

Neboť, „člověk věřící“ je pleonasmus, tedy nadbytečný přívlastek. „Člověk věřící“ je jako „člověk dýchající“ nebo „člověk kakající“. Člověk musí věřit, stejně jako musí dýchat a kakat. Když přestane věřit v jakýkoli smysl, umírá, stejně jako když přestane dýchat a kakat.

Oním podivným souslovím „člověk věřící“ se ovšem většinou míní „křesťan“.

Co to je ale znamená, že křesťan je „člověk věřící“? Věřící „v něco“ nebo „nějak“? Scholastická terminologie rozlišuje mezi „fides qua creditur“ čili „víra, kterou se věří“ a „fides quae creditur“ tedy „víra, která se věří“. To první je vztah víry, to druhé obsah víry. 

Když mluví Ježíš o víře, mluví zásadně o vztahu. Ale mluví o ní vlastně poměrně málo: Vícekrát opakuje výrok „víra tvá tě uzdravila“. Jeho nejsouvislejší řečí o tomto tématu je podobenství o hořčičném semeni: 

„´Vy nevěřící a zvrácené pokolení!´ zvolal Ježíš. ´Jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás budu snášet? Přiveďte mi ho sem.´ Ježíš pak tomu démonovi pohrozil a on vyšel a chlapec byl v tu chvíli uzdraven. Učedníci později přišli za Ježíšem a v soukromí se ho zeptali: ´Proč jsme ho my nemohli vyhnat?´ ´Kvůli své malověrnosti,´ odpověděl jim. ´Amen, říkám vám, budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete téhle hoře: Přejdi odsud tam, a ona přejde a nic pro vás nebude nemožné.´“ (Mt 17,17-20). 

Víra (pistis) je vztah a z něho plynoucí síla konat věci, v protikladu k „malověrnosti“ (oligopistia) a „pokolení nevěřícímu“ (genea apistos). Víra je vztah k někomu – k Bohu Otci, k Ježíši samému - , nikoliv k nějakému souboru teologických nauk. Ježíš v tomto tématu myslí a mluví jako pravý Žid: Biblický judaismus přece kromě základního vyznání víry v jediného Boha (Šemá Jisrael) nemá téměř žádnou teoretickou teologii. Má mnoho praktických příkazů a mnoho příběhů o víře, Bohu a lidech, čili pak vrstvu „halachy“ a „hagady“ v Talmudu. Ježíš ve jménu víry coby niterného vztahu polemicky vrtá do halachy čili pravidel správného jednání, „ortopraxe“, ale nijak zvlášť neřeší „ortodoxii“ čili „pravou víru“.

Ježíš je přitažlivý i tím důrazem na vztah, i tím vrtáním do pravidel. Ježíš je přitažlivý dokonce i pro přemnoho lidí, kteří tvrdí, že v Boha nevěří, a kteří církev a církve hluboce nesnášejí.

Ježíš je sexy.

Po Ježíšovi ovšem přichází Pavel, a ten už je méně sexy. Neboť Ježíš, to je extáze onoho výjimečného času, kdy chodil a kázal a vrtal – kdežto Pavel, to už je budování církve, její ortopraxe a ano, už i počátků její ortodoxie. V „předposlední“ části Nového zákona (před finální Apokalypsou), tedy v listech psaných spíše Pavlovými žáky a v sedmici listů dalších apoštolů, pozvolna sílí téma víry nejen silné, ale také pravé. Víry, kterou je třeba hájit před vírou mylnou, před chybnými obsahy i před jejích hlasateli. Druhý list Petrův či list Judův varují dosti vyhroceně před „falešnými učiteli“. Už se tu objevuje i pojem „přesvatá víra“ (Juda 20). Přece však jádrem varování je pokrytecká morálka oněch falešných učitelů, krutě předobrazující dnešní téma sexuálních a finančních skandálů církevních elit – ne tolik obsahy jejich nauky. Z těch obsahů se dozvídáme vlastně jen málo, zejména to „podvracejí víru některých lidí řečmi o tom, že už nastalo vzkříšení“ (2Tm 2,18), tedy že dějiny skončily, už jsme v ráji, všechno je vyřešeno, „všechno je hotovo“, jak zpívá Kecal v Prodance; a my víme, že to je Kecal. I oni byli jen kecílkové.

Oproti kecílkům je postaven ideál dobrého dělníka, „který se nemá zač stydět“, čili nepěstuje dvojí morálku, a který „správně vykládá slovo pravdy“ (orthotomúnta ton logon tés alétheias). Zde zaznívá ono „ortho“, zde můžeme mluvit o počátcích ideálu pravověří. Neříká se však přímo „pravá víra“ (orthodoxia). Oním ideálem je 

Ale tu není orthodoxie, nýbrž „pevný základ Boží“ (stereos themelios tú theú, 2Tm 2,19). Slovo „stereos“ se v řeckých textech připojuje ke kameni či měně či míře, v Novém zákoně ke stravě („pevná strava“, Žd 5,12). „Themelios“ pak může být základ domu či celého světa. „Stereos themelios“ je tudíž jinými slovy totéž, co známějším výrazem „kámen nárožní“ – tedy Ježíš sám. Ten Ježíš, o němž falešní učitelé tvrdí, že nebyl pravým člověkem se skutečným tělem: „Do světa totiž vyšla spousta bludařů, kteří nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle. Každý takový je bludař a antikrist.“ (2J 7).

Ježíš coby člověk věřící.
Ježíš coby člověk dýchající.
Ježíš coby člověk kakající.

Apoštolové, autoři novozákonních listů, neformulují žádné „krédo“, žádný soubor nauk určený k věření. Takzvané Apoštolské krédo, z něhož podle legend každý apoštol po řadě vyřkl jednu větu, je o několik století mladší. Autentický a téměř-apoštolský je zato spisek Didaché čili Učení apoštolů, jakýsi první katechismus; a i v něm je jádrem etika a ta nejzákladnější církevní praxe (večeře Páně, křest, ordinace kazatelů), nikoliv teoretická teologie. A i to neapoštolské Apoštolské krédo je vlastně velmi jednoduché: Je to shrnutí Nového zákona v pár větách. Je to „reader´s digest“ Evangelia. Je to heslo na Wikipedii „co je v Evangeliu“. Je to báseň o Ježíšovi:

Věřím v Boha,
Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země.
I v Ježíše Krista,
Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou, společenství svatých,
odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný.
Amen.

Jenže pak se všechno změnilo.

Církevní dějiny se od čtvrtého století staly dějinami sporu o ortodoxii, o „pravou víru“. Co není pravá víra, jsou „hereze“. Samo slovo „hairesis“ je původně neutrální. Znamená názor, názor, mínění, volbu městských úředníků či filosofickou školu. Takto přešlo i do řeckého překladu hebrejské Bible, kde značí dobrovolnou oběť Bohu (Lv 22,18), i do Skutků apoštolských, kde značí některý z proudů v rámci židovství (Sk 5,17; 26,5). I křesťané sami jsou nazýváni „herezí Nazaretských“ (tés tón Nazóraión haireseós, Sk 24,5). Ale v apoštolských listech už slovo „hairesis“ dostává negativní nádech: Značí roztržky (Ga 5,20) a „nepravé víry“ (2Pe 2,1).

Co je všechno „hereze“? Řecky mluvící a platónsky přemýšlející křesťanstvo v Egyptě jalo se o to válčit slovy, a někdy i pěstmi. „Hereze“ je odlišný názor na některou z velmi subtilních intelektuálních otázek ohledně přesného vztahu Otce a Syna, Syna a Ducha a všech tří navzájem, o přesném poměru božského a lidského v Ježíši Kristu, o přesné funkci a titulatuře Ježíšovy matky a o dalších a dalších tématech. Témata se řešila na koncilu v Niceji roku 325, na koncilu v Konstantinopoli roku 381, na koncilu v Efesu roku 431, na koncilu v Chalkedónu roku 451… a tak dále, a tak dále. Řešila se s pomocí novoplatónské terminologie. Chalkedónská definice pravé víry zní takto:

„My pak, následujíce svatých Otců, všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, (který má) rozumovou duši a tělo, soupodstatného s Otcem co do božství a soupodstatného s námi co do lidství, jenž byl ve všem jako my, kromě hříchu, jenž byl počat přede všemi věky z Otce podle božství a v těchto posledních dnech za nás a za naši spásu narozeného z Panny Marie, Matky Boží, co do lidství, jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, aby (lidé) uznávali, že má dvě přirozenosti, nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením, avšak že vlastnost každé z přirozeností zůstala uchována, a je přítomna v jedné osobě a subsistenci, neodloučena ani nerozdělena do dvou osob, avšak v jednom a témž Synu, jednorozeném, Bohu-Slovu, Pánu Ježíši Kristu, jak o něm od počátku (stanovili) proroci a jak nás sám Pán Ježíš Kristus naučil a jak nám to předalo Vyznání svatých Otců.“

„Pravá víra“ se ovšem neřešila jen s pomocí takovéto teologie, nýbrž i s pomocí státních, přesněji císařských zásahů do církevních věcí. Byl jsi označen za „heretika“? Sestup z biskupského stolce i z kazatelny, kliď se do vyhnanství! A to ještě čas těchto starých církevních koncilů není časem upalování…

Přesně na tyto spletité dějiny koncilů, „pravých věr“ a „herezí“ odpovídá Písmo slovy pro Timothea: „Zapřísahej bratry před Bohem, ať se nehádají o slova – nevede to k žádnému užitku, jen ke zkáze posluchačů. (…) Hloupé a nesmyslné debaty odmítej; víš přece, že plodí jen hádky. A Pánův služebník nemá být hádavý, ale ke všem přívětivý a snášenlivý a má být schopen učit a s vlídností napravovat odpůrce. Kdo ví? Bůh je může přivést k pokání, aby poznali pravdu.“ (2Tm 2,14 a 23-25)

Pánův služebník nemá být hádavý? S vlídností napravovat odpůrce? V tom případě byl málokdo z protagonistů oněch teologických sporů „Pánovým služebníkem“. Athanasios z Alexandrie, známý pod jménem svatého Atanáše, nenáviděl svého odpůrce Aria doslovně až za hrob. Ariovu smrt líčí Athanasiovi následovníci v podání církevního historika Sókrata Scholastika takto:

„Imperátor v domnění, že Ariovi hrozí nebezpečí, povolal jej do svého paláce. Ptal se, zda souhlasí s rozhodnutím nicejského koncilu. Arius to bez váhání ochotně před imperátorem podepsal. Přece však nestoudně a prohnaně oklamal to, co bylo na koncilu rozhodnuto o víře. (…) Trest však následoval po jeho drzém jednání. Vyšel z imperátorova paláce obklopen Eusebiovými přívrženci a okázale šel městem. Když se přiblížil ke Konstantinovu náměstí – tak se jmenovalo –, na kterém je umístěn sloup z červeného kamene, uvědomil si své špatné jednání a dostal strach. Jakousi silou se mu nadmulo břicho. Prosí, zda je nablízku záchod. Když se dozvěděl, že jeden je za Konstantinovým náměstím, rovnou se tam odebral. Tady omdlel. Současně se mu z řiti vyvalily výkaly, pak následovalo velké krvácení, vyhřezlo střevo, ze sleziny a jater tekla krev. Okamžitě nastala smrt. Onen záchod je až dosud vidět v Konstantinopoli za Konstantinovým náměstím v podloubí u masných krámů. Kdo tudy jdou, všichni ukazují na místo, kde Arius zemřel tak podivnou smrtí. Když se to stalo, padla na eusebiány hrůza a strach. Zpráva o tom se roznesla nejen po celém městě, ale, abych tak řekl, téměř po celém světě. Imperátor ještě pevněji přilnul ke křesťanské víře. Tvrdil, že víra nicejského koncilu je skutečně potvrzena pokynem a autoritou Boží. Proto se také zaradoval z Ariovy smrti.“

Není-liž v tomto sadistickém vylíčení detailů Ariovy „smrti ukakáním“ podvědomě obsaženo cosi z odmítání reality těla lidského, těla Ježíšova – cosi z toho, před čím varují apoštolské listy…?

Athanasius přitom nebyl žádný hlupák. On a Řehoř Naziánský a Bazil Veliký a jejich latinští kolegové a žáci Hilarius z Poitiers a Augustin z Hippo patřili k nejlepším hlavám, které křesťanstvo oněch staletí mělo. Vykonali a napsali leccos pozoruhodného – pokud ovšem nepsali o oněch subtilních teologických otázkách a o své nenávisti k „heretikům“. Bohužel, až příliš často psali právě o tom.

Čas koncilů, čas sporů o „pravou víru“, byl zároveň časem jedinečné historické šance, kterou křesťanství dostalo: Tehdy, na počátku 4. století, vyšlo z podzemí, vybaveno obrovskou morální autoritou, plynoucí ze tří století pronásledování. Vybaveno touto autoritou a podpořeno mocí římských císařů bývalo mohlo změnit svět. Mohlo tehdy cokoliv. Mohlo osvobodit otroky, zrovnoprávnit ženy, zrušit trest smrti a mučení. Mohlo založit skutečnou říši lásky a lidskosti. Místo toho se hádalo o „pravou víru“ a pomáhalo budovat pozdní římskou říši, neméně krutou než ta předchozí, pohanská.

Křesťanstvo dostalo šanci – a promarnilo ji.
Promarnilo ji kvůli „pravé víře“.
I chtělo by se nad těmi přesmutnými dějinami zaintonovat na známou melodii: 

Litanie proti svatým otcům

Svatý Athanasie, buď tobě hanba!
Svatý Řehoři Naziánský, buď tobě hanba!
Svatý Bazile Veliký, buď tobě hanba!
Svatý Hilarie z Poitiers, buď tobě hanba!
Svatý Ambroži, buď tobě hanba!
Svatý Augustine, buď tobě hanba!
Svatý Kyrile Alexandrijský, ty jsi byl obzvláště velký grázl, ty jsi nechal zavraždit filosofku Hypatii, buď tobě hanba!
Všichni svatí otcové, kteří jste se hádali o slova a vaše spory vedly jen ke zkáze posluchačů, budiž vám hanba!

„Zapřísahej bratry před Bohem, ať se nehádají o slova – nevede to k žádnému užitku, jen ke zkáze posluchačů.“ (2Tm 2,14) A věru že toto hádání o slova vedlo ke zkáze posluchačů: Vedlo ke zkáze křesťanstva téměř v celé východní, kdysi řeckojazyčné části křesťanstva, v celém tom prostoru, kde působili oni velcí křesťansko-platónští intelektuálové a kde se konaly ony slavné koncily. V celém tom oblouku od Konstantinopole a jejích příměstí Chalkedón a Nicea přes maloasijský Efes a syrskou Antiochii až k egyptské Alexandrii křesťanství prohrálo a téměř zmizelo. 

Konstantinopolský patriarchát? Kostelíček a dvoreček u istanbulských hradeb, něco jako svatý Matěj v Šárce. Chalkedón? Pouhý nápis v dlažbě istanbulského předměstí.

Nicea? Turecké městečko Iznik, proslulé osmanskou keramikou. Kostel, kde se konal první nicejský koncil, leží pod hladinou jezera Iznik. Kostel, kde se konal druhý nicejský koncil, je proměněn v mešitu.

Efes? Pole ruin. Antiochie? Turecké městečko Antakya, proslulé sladkostmi.

Alexandrie? Jen tady ještě žije relevantní populace křesťanských Koptů, ale i zde je v menšině. Kdo chce vejít do některého z kostelů, musí projít policejními zátarasy, které mají křesťany chránit před útoky. Kdo vejde do alexandrijské katedrály svatého Marka, uzří v nádvoří pamětní desku se jménu obětí nedávného bombového útoku. A kdo chce vejít do kostela, kde kdysi kázal svatý Athanasius – musí vejít do „Athanasiovy mešity“.

„Poznáte je po jejich ovoci.“ (Mt 7,16)
„Marnost nad marnost.“ (Kaz 1,1)
„Amen, říkám vám, že tu nezůstane kámen na kameni. Všechno bude zbořeno.“ (Mt 24,2)

Kde býval svět křesťanský – je svět islámský.
Křesťané často pokládali Muhammada za trest Boží, seslaný na ně za jejich hříchy.
Myšlenka, že někdo či něco je přímým trestem Božím, je samozřejmě velmi ošemetná.
Ale co když je nástup islámu do onoho „pravověrného“ světa nepřímým trestem za křesťanskou obsesi „pravou vírou“ a za proklínání „heretiků“?

Nebo, pozitivněji řečeno: Co když je Muhammad pobiblickým prorokem, zvěstujícím křesťanské zabloudění na cestě za „pravou vírou“, krutopřesně vymezenou proti „herezím“?

Slova „heretik“ a „hereze“ by se vůbec měla přestat používat. Jsou to slova toxická. Slova, která málem zničila křesťanstvo. V horském kázání říká Ježíš: „Kdokoli by svému bratru řekl: ‚Tupče!‘ bude vydán veleradě.“ (Mt 5,22) V řeckém originálu stojí aramejské slovo „Ráka“. Kraličtí i jiní staří překladatelé do různých jazyků ho zachovávali i v překladu. „Ráka“ lze překládat i jako „prázdný“, „nicotný“, „vůbec-ne-člověk“. 

Což takhle překládat toto slovo v lehké aktualizaci jako „heretik“?
„Kdokoli by svému bratru řekl: ‚heretiku!‘ bude vydán veleradě.“

A kdo je ta „velerada“?
Kdo je tou poslední instancí?
Vladimir Solovjov v Legendě o Antikristu vizionářsko-ironicky líčí, na jaká pokušení Antikrist svedl většinu křesťanstva:

Pravoslavným slíbil zřídit v Konstantinopoli muzeum křesťanských starožitností z časů oněch svatých otců a koncilů, tu záruku pravé víry. Katolíkům slíbil absolutní vládu papeže, tu záruku pravé víry. Protestantům slíbil zřídit největší institut pro biblické studium, tu záruku pravé víry.

Solovjov ovšem ve své době a svém prostředí nemohl znát evangelikály. Těm lze z hlediska starších křesťanských tradic vytýkat leccos, mimo jiné jakýsi kulturní primitivismus, ono produkování písní na dva akordy a kázání na čtyři slova. Přinejmenším v jednom je ale evangelikální přístup, a právě i evangelikální minimalismus, osvobodivý: Nepěstovat kdovíjak složitou teologii. Vyznat Ježíše Krista. Držet se jádra věci – toho, co je „stereos themelios“, „pevný základ“. Všechno ostatní se může měnit, vyvíjet a pomíjet.

Tento minimalismus navíc nemusí být jen evangelikální. Lze ho najít kdekoli – třeba i v ostrůvcích onoho starého křesťanství patristického a koncilového. Putoval jsem nedávno po takových ostrůvcích v Egyptě. V klášteře svatého Makaria v oáze Wádí Natrún seděli jsme tak s přáteli před kostelem, a tu se k nám přišourá starý koptský mnich s chodítkem, a ptá se, s typickým tvrdým arabským akcentem: 

„Do you love Jesus Christ?“ 

My zůstali trochu rozpačití, co na to říci, neboť toto není ten typ otázky, na který člověk ze sofistikovaných „neevangelikálních“ kruhů snadno odpovídá. Než mě napadla formulace „I am trying to follow Jesus Christ“, mnich změnil otázku: „Do you pray?“ 

Přisvědčili jsme, a mnich: „Pray for me. Because I am very old.“ I pohladil si dlouhé bílé vousy a začal se belhat pryč.

Přímluvy

Mysleme na ty, kdo jsou si jisti, že mají pravou víru, aby nebesa jejich jistotou otřásla
Mysleme na ty, kdo jsou si jisti, že žádná víra není pravá, aby nebesa jejich jistotou otřásla
Mysleme na ty, kdo si vůbec nejsou jisti, jaká víra je pravá, aby jim nebesa jistoty dodala

(Proneseno 28. února 2023 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, jako pátý díl cyklu Kázání proti křesťanským hodnotám)