Seznamka
Katolický kněz Václav Vacek
Autor: Deník N / Ludvík Hradilek
Na poutích do Osvětimi se pokaždé ptám: „Myslíte si, že by se něco podobného mohlo opakovat?“ – „To si nedovedeme představit,“ odpovídají poutníci. – Říkám: „Nikdo a nikdy si takovou hrůzu nedovedl představit, a přesto se stala. Podobné katastrofě musíme za každou cenu zabránit.“
Současnou válku jsme nečekali. Dočkají se naši vnukové další války? Zabráníme nukleární válce? Hitler by atomovou bombu použil. Naivita je nebezpečná. Od zločinců máme očekávat to nejhorší, co si vůbec neumíme představit. Máme je včas zbavit moci.
Dvacáté století bylo nejkrvavější. Politici, diplomaté, ekonomové, sociologové, vojenští experti a další znalci hledali příčiny válek a krvavých revolucí. Jen církev ani po první světové válce, ani po druhé válce, ani po pádu komunistického režimu, ani teď, ve válečném běsu na Ukrajině, nesvolala konferenci k poctivému pojmenování naší viny, k hledání příčin našich selhání a k nápravě. Neříkám, že jsme nedělali nic, ale nebylo toho dost. Za pár let po katastrofě přišla vždy další.
Nikdo si nepřeje mír na světě víc než Bůh. Nám svěřil zvláštní poslání, vyučuje nás, jak budovat spravedlnost, jak s ním dotvářet svět a přinášet světu šalom. Využijeme-li jeho pomoc, udržíme mír, trvalá manželství i přátelství. Umíme si přiznat, co jsme vytvořili dobrého, ptejme se, co jsme měli udělat, a neudělali jsme.
Opět jsme podcenili a včas nerozpoznali válečné zločince. Selhali politici (mající informace od bezpečnostních služeb), selhali mnozí preláti (mající Boha na dosah). Selhali jsme my pokřtění – ani já nejsem lepší než druzí. Zapomněli jsme na prorockou službu přijatou křtem: nazývat dobro dobrem, zlo zlem, pravdu pravdou, lež lží a včas varovat před nebezpečím (srv. Ez 33: 1-9). Ve společnosti i v církvi se necháváme ochromovat strachem. Zapomněli jsme na Gándhiho, na Palacha i na Ježíše. Mlčeli jsme a dopustili nejhorší zlo – válku.
Hitler v roce 1936 uspořádal olympiádu v Berlíně. Za dva roky začal válčit. Na olympiádu v Soči v roce 2014 jeli Putinovi potřást rukou náš prezident a primas. V poslední den her 23. února Putin rozhodl o anexi Krymu a za čtyři dny tam vtrhly neoznačené ruské jednotky.
Boží vedení
Ježíš nás varoval před vlky, divokými psy a sviněmi, zmijemi a vlky v rouchu beránčím. Chce nás naučit včas je rozpoznávat a zlu neustupovat. Nepěstoval světskou diplomacii – Ježíš si nikdy nesedl ke stolu s Pilátem, Herodem ani s Kaifášem.
Pilát byl tak krutý k židům, že ho císař nakonec potrestal vyhnanstvím. Při nástupu do svého úřadu v Jeruzalémě přišel s vojskem. Jednotky měly na svých korouhvích obraz císaře jako božstva a symbol svého útvaru (lva, vlka, orla …). To bylo pro židy rouháním, tři sta předních Izraelitů týden protestovalo před Pilátovou rezidencí. Šestý den Pilát nechal demonstranty obestoupit vojáky a vyzval je k rozchodu: „Jinak vás nechám pobít!“ Židé se ani nehnuli. „Taste meče,“ rozkázal Pilát. Muži poklekli a sklonili hlavy... Pilát ustoupil a vojákům nařídil, aby své korouhve v Izraeli nenosili.
Nedlouho po tom Ježíš plakal nad zničením Jeruzaléma, věděl, že ho židé neposlechnou a že čtyřicet let po jeho smrti povstanou k nesmyslné válce proti Římanům. Věděl, že obrovské množství židů bude ukřižováno. Plakal i nad námi, křesťany, věděl, že ho neposlechneme a povedeme řadu strašných válek s milióny obětí.
V kostele čteme, jak židé po návratu z babylonského zajetí za Ezdráše a Nehemiáše hledali příčiny, které je dovedly k tragické okupaci. Několik dnů četli Písmo, přiznávali svá zanedbání, v čem neposlechli Hospodina, a usilovali o nápravu.
Po pádu Jeruzaléma v roce 70 se židé ptali, proč došlo ke zničení Jeruzaléma. Rabi Jochanan ben Zakai prohlásil: „Řídili jsme se jen literou biblických pokynů, pouze legalitou místo duchem Písma, nehledali jsme záměry Hospodina.“
Naše vina
Dlouho jsme v kostelích hlásali: „Poslušnost (vrchnosti) je první ctnost.“ Císař před první světovou válkou naše předky zavázal přísahou věrnosti k vládci a k Říši. Pak z nich udělal válečné zabijáky (podobně jako Putin z ruských vojáků dnes). Na obou stranách fronty se vzájemně zabíjeli pokřtění.
Kladu si otázku, co by se stalo, kdyby některý biskup po vyhlášení mobilizace v roce 1914 čekal ve Vídni s pár stovkami mužů na císaře, až vyjde z nedělní mše: „Vaše Apoštolské Veličenstvo, nemůžeme uposlechnout váš rozkaz, narukovat do války je proti Desateru. Můžete nás na místě postřílet.“ Nemyslím si, že by se císař zachoval krutěji než Pilát.
Církev nevedla naše předky ke křesťanské dospělosti, k Ježíšovu zákazu přísahy a k vzepření se zvráceným rozkazům. Biskupové usoudili, že válka proti Srbsku a pak dalším zemím je spravedlivá. Nezastali se těch, kteří odmítli vzít zbraň do ruky a skončili na šibenici. Nikdo nepomohl vojákům, kteří se vrátili domů se strašnými válečnými traumaty.
Po 2. světové válce židovský historik Raul Hilberg poté, co nejprve pojmenoval selhání židů a světových politiků, řekl: „Křesťané chodili jednou týdně na hodinu své bohoslužby, ale jejich hlas ve společnosti neměl větší váhu.“
Proč po dvou strašných válkách u nás tolik lidí volilo komunisty? Proč jsme my, křesťané, po roce 1990 ztratili sympatie lidí?
V čem chybujeme
Ukrajinci krvácí a jejich země je strašně poničená. Německo muselo být poraženo, ale nedovedeme si představit porážku Ruska. Strkat hlavu pod zbožný polštář je ubohé. Ukolébávat se údajným proroctvím, že Ježíšova matka obrátí Rusko, je zbabělé. Putin už stihl vraždit v Čečensku, Moldavsku, Gruzii a teď na Ukrajině.
Neučíme lidi přemýšlet. Řada našich lidí i kněží roky volila proruské politiky. Modlíme se za mír, úkolujeme Boha a máme pocit, že to stačí. Židé – po staletí tvrdě utlačovaní – v sobotní modlitbě říkají:
„Nemůžeme se k tobě modlit, Bože, abys ukončil válku, protože víme, že jsi stvořil svět tak, že člověk musí nalézat svou vlastní cestu k míru v sobě a k bližním. Proto se k tobě modlíme, Bože, a prosíme tě o sílu, rozhodnost a vůli, abychom konali, místo abychom se jen modlili, abychom byli, místo abychom si jen přáli.“
Je dobře, že Ukrajincům pomáháme (činí tak i lidé nekosteloví), ale ve společnosti nesolíme a nesvítíme s Ježíšem (srv. Mt 5: 13–17). Když jsme pošlapáváni, křičíme, místo biblického hledání příčin našeho pronásledování. Považujeme se především za oběti.
Nejdůležitějším pokynem Bible je: „Slyš, Izraeli“. Naslouchej Bohu i bližnímu. V každé slušné rodině a v mnoha společenstvích si vzájemně nasloucháme. Ale proč místo Ježíšova uspořádání božího lidu: „Jediný je váš Otec a Učitel, vy všichni jste bratři“ (srv. Mt 23: 7–10), stále držíme uspořádání feudální? Klerus upírá pokřtěným („laikům“) postavení královského kněžství (Ex 19:6; 1 P 2:5).
Církevní vrchnost dlouhodobě nenaslouchala pečlivě božímu slovu ani těm, kteří před zločiny Ruska varovali. Nechtěla slyšet o finančních machinacích v církvi, o mocenském, sexuálním a pedofilním násilí. Kryla pachatele, umlčovala a osočovala oběti. Náš svět je těžce nemocný a nemocná církev není schopna jej uzdravovat. „Slepý nemůže vést slepého.“ Zůstáváme dlužni Bohu i společnosti.
To nespravíme nějakým půstem před Velikonocemi ani zbožnými řečmi. Potřebujeme se zásadně obrátit k Bohu a desetkrát víc než dosud pracovat pro Pokoj boží. K dospělosti patří přijetí odpovědnosti, hledání a přiznávání svých chyb. Budeme společně hledat nápravu?
Autor je emeritním farářem v Letohradě.
