Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Není vůbec složité najít v našem západním civilizačním okruhu věci, od kterých by se mohl křesťan v době předvelikonoční postit. Žijeme zahlceni tolika předměty a vjemy, že si můžeme vybírat. Už to samo o sobě je zvláštní obraz této doby.
I když se situace ve světě o něco zlepšila, zemře podle odhadů nevládních organizací z 75 zemí každé čtyři vteřiny jeden člověk hlady nebo nemocemi způsobené z podvýživy. Alarmující počty hladových jsou největší tam, kde byly už před deseti či třiceti lety – v Etiopii, Somálsku, Keni, Jižním Súdánu. Je paradoxní, že jsou to země takzvaného Afrického rohu, v nichž existuje velké přírodní a nerostné bohatství a kde žije ne úplně zanedbatelný počet křesťanů. Neumím si představit, od čeho by se naši křesťanští bratři a sestry v Africe mohly postit, pokud dnes a denně bojují o život svůj, svých dětí, svých zvířat, která je v lepších dobách živila. Odepírat si jídlo není tím, na čem by člověk měl v této době duchovně rajtovat.
Zažil jsem tragikomické i vyloženě veselé okamžiky lidí, kteří se pustili do půstu s energií, jakou vynaložila raketa Saturn 5, vezoucí do vesmíru astronauty programu Apollo. Kolega, který dokázal běžně vykouřit 40 cigaret denně, si tak trochu po vzoru Karla Čapka dělal z cigaret půlčíky a kouřil je v třešňové špičce, aby alespoň v postním období zkrotil svou nikotinovou vášeň. Nakonec těch půlčíků vykouřil denně 80, ale měl dobrý pocit z toho, že do té postní úderky šel prsama a cítil se u toho jako dobyvatel ztracené archy.
Miloval jsem příběhy lidí, kteří si v postní době ukrajovali podle profese nožem nebo skalpelem z tabulek čokolády, aby ty drobné plátky čokoládového zlata hned potom dali do jiného, bezmasého jídla. Ale ten pocit vynálezců, že to jde a že jsem na to přišel první právě já! Znám lidi, kteří začali spát po asijském vzoru na podlaze, aby se ráno co ráno křísili ze země, jako kdyby je právě někdo probudil z roky trvající hibernace. Vzpomínám si na automobilové nadšence, kteří si v půstu natolik utrhli ze své vášně, že na pár týdnů vyměnili svůj osmiválcový, divoce předoucí automobil za vůz, který v jejich podání vypadal spíš jako angličák. Líbezné je, když se někdo postí od věcí, které vůbec neužívá nebo nejí, ale které v seznamu odepřených dober vypadají efektně. Je moře těch, kteří se nejpozději od Covidové krize postí trvale od kritického myšlení, takže půst by pro ně mohl být výzvou najet v tomto ohledu na čtyři soustruhy a zkusit se zorientovat v tom, proč během tří let přišli o tolik přátel a rodinných příslušníků.
Když papež František před časem hovořil o tom, jak nás chytré telefony a všechny možné sociální sítě neustále udržují aktivní a v očekávání, kolik lajků a sledování nám přibylo dejme tomu za posledních deset vteřin, odvážil se promluvit i o tom, jak snadno se prostřednictvím telefonu dostane do naší bezprostřední blízkosti pornografie. Těšení se na každodenní dávku lajků, diskuzí, polemik a sexu vzbuzuje podle řady odborníků závislost, z níž se někteří lidé už také pokusili léčit. Nic nám dnes není bližší než chytré telefony, bohatá zásoba dat, abychom mohli surfovat i na místech, kam obvykle nechodí ani zvířata, a sociální sítě, jež se obrovskému množství lidí staly nikoliv virtuálním, ale skutečným domovem. Chodí se tam nejen bavit, hádat, radit, ale jak vidím, pro ne nemalou část jsou i jakousi veřejnou zpovědnicí zdarma, v níž je možné říkat v podstatě cokoliv a nemuset se z živého kontaktu s druhým člověkem červenat. Stýkání s lidmi už není co bývalo. S tím se zkrátka musíme smířit.
Byla by to extrémní výzva umět se postit od digitálních technologií. Jak to ale udělat, když pro velkou skupinu lidí je internet zároveň prostředkem k vydělávání peněz a jedinou možností, jak se spojit s druhými? Všímám si, kolik mobilů svítí v lavicích kostelů a kolik věřících tedy ani při svaté liturgii nevystoupí ze světa blikajících obrázků. Chrámy Facebooku, Instagramu či Twitteru toho ale od člověka chtějí daleko víc, než může dát, a v duchovním ohledu nakonec bude vždycky v červených číslech.
Snažím se, lopotně a někdy marně, zbavit se v postním čase balastu, který v mém životě a hlavně srdci zabírá místo Bohu a lásce. Kdybych na začátku Velikonoc zjistil, že jsem tím uvolnil pro Boha a pro lásku aspoň centimetr čtvereční mého srdce, považoval bych se za šťastného, obdarovaného člověka.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
