Seznamka
Marie Kolářová
Autor: archiv Marie Kolářové
Vize
Dominikánská 8 uspořádala dvě debaty na téma Církev a peníze. V návaznosti na tyto debaty pak Benedikt Mohelník publikoval článek Církev a peníze – několik postřehů na základě debat v Dominikánské 8.
Mezi hlavními výtkami zaznělo, že české církvi chybí představa o bližších či vzdálenějších letech. Nelze se spokojit jen se všeobecným posláním církve, je třeba formulovat konkrétněji. Diskutující si ulehčovali situaci, protože střídavě hovořili o české církvi a pražském arcibiskupství, což není jedno a to samé. Na druhou stranu je třeba otevřeně přiznat, že konkrétnější vize skutečně vypracovány nejsou. Ruku na srdce, kdo z nás miluje motivační dotazníky typu Kde se vidíte za deset let, kam se chcete posunout? Vizionáře potřebujeme, ale oni obvykle nepřekládají pečlivě vyplněné excelovské tabulky, ale spíše pořád dokola mluví o svých základních snech pro budoucnost. Některým se zdají příliš ambiciózní, jiným ujeté, praštěné. Nakonec se ukáže, že měli pravdu. Anebo taky ne. Základní problém budoucnosti spočívá v příliš neznámých. Věříme v Boží prozřetelnost, moudrost Ducha svatého. Co však nesmíme zapomínat, na zdravou přirozenost, tedy současně schopnost stát nohama na zemi. Začnu u těch vizí, které se pokusím propojit s realitou, ve které se aktuálně pohybujeme.
Misijní poslání
Ježíš po svém zmrtvýchvstání vyslal učedníky do světa, aby hlásali radostnou zvěst, učili, křtili a získávali nové učedníky, jedním slovem evangelizovali. V této souvislosti je zajímavé, jak se vyjadřuje k úloze církve ve společnosti Ústavní soud. Úkol církevních subjektů dle něj nespočívá jen v zajištění náboženského provozu pro věřící, ale též ve vyzařování náboženských hodnot navenek, což zahrnuje též činnosti charitativní, humanitární a obecně vzdělávací. Od civilní instituce, jakou je Ústavní soud, zaznívají podobná slova, jaká slýcháváme od papeže Františka varujícího před proselytismem. „Církev neroste skrz proselytismus, ale skrz půvab,“ připomněl papež na setkání v Maroku dne 31.3.2019. Podobně na dalších setkáních, např. s misionáři působícími v různých koutech světě, hovoří papež o svědectví, které církev vydává.
Vyzařování duchovních hodnot je příhodným vyjádřením misijního poslání. Papež František na zmiňovaném setkání v Maroku definoval evangelizaci následovně: „Evangelizace je svědectví o Ježíši Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. On přitahuje – proto církev roste touto přitažlivostí, a nikoli proselytismem, jak řekl Benedikt XVI. Tento zmatek vznikl z politicko-ekonomistického pojetí „evangelizace“ v uvozovkách, která ale není evangelizací.“ Prvním objektem zájmu by proto nemělo být vykazování počtu věřících, jak jsme mohli zaslechnout v debatě, a už vůbec ne přepočítávání nově pokřtěných.
Církev by se nejdříve měla soustředit na vydávání svědectví, tedy aby její konkrétní aktivity vypovídaly o víře, lásce, naději a soucitu. Aby z jednotlivých postojů a projevů těch, kdo vystupují jejím jménem, bylo patrné, že duchovní rozměr je neoddělitelnou součástí našich životů. Jednoduše řečeno, aby církev dokázala podat zprávu o smyslu našeho bytí. V komunikaci se světem, který se dosud nevyzná v teologických zákoutích, by toto poselství mělo být první, základní zprávou soustředěnou na pravdivost výpovědi o člověku a o světě.
Jednou z podob, kde se očekává zpráva o rozměru, který nás přesahuje a dává našemu životu smysl, jsou nabídky kaplanských služeb, ať už v nemocnicích, věznicích, armádě či u policie, tedy právě tam, kde jsou častěji, než je běžně zvykem, pokládány základní otázky o životě, smrti, obětování, nasazení vlastního života pro hodnoty, kterým věříme. Tam, kde jsou lidé vystaveni náročným situacím a je pro ně důležitý rozhovor s člověkem, který dokáže zprostředkovat svoji duchovní zkušenost, tedy sdělit, z čeho vyplývá naše naděje a proč má život smysl, i když se cítíme bezradní, zklamaní, zrazeni a opuštěni. V setkávání v mezních situacích člověka, v situacích, kdy je smrti daleko blíže než za standardních okolností.
K růstu církve dochází kvůli její přitažlivosti. Zvýšený počet pokřtěných můžeme tedy brát jako důkaz, že církev dokáže oslovit, ale toto mělo být výsledným produktem její věrohodnosti, nikoliv vytčeným cílem. Definování priorit znamená klást si otázky, jak činit církev schopnou přitahovat ke Kristu, nikoliv kolik nově pokřtěných získat. Ti by měli být výsledkem této přitažlivosti.
Vnitřní provoz
Církev, resp. jednotlivá biskupství, jsou postavena před otázku, jak dále zajišťovat péči o jednotlivé farnosti. Mám na mysli obsazení farnosti duchovními správci, jejich podporu a též péči o bohoslužebné prostory. Úplně jednoduše, kde, kdy sloužit bohoslužby, kdy, kde a v jakém rozsahu nabízet další duchovní programy a kdo je pověřen jejich organizováním.
Časté výtky směřovaly k počtu kostelů, kterých je daleko více, než jsou farnosti schopné využít, přičemž jejich údržba neúměrně zatěžuje kněze. Údajně nepanuje shoda, jak se zachovat. Není však přesně srozumitelné, o jakou shodu by se mělo jednat. Arcibiskupství pražské povzbuzuje duchovní správce k jednání s obcemi ohledně bezúplatného předání nevyužívaných nebo málo využívaných kostelů. Zmiňuje i možné předávání nadacím či nadačním fondům. A to vše jako sakrální objekty s jasnou služebností pro užívání církve zapsanou v katastru nemovitostí. Počet kostelů skutečně výrazně převyšuje kapacitní možnosti farností a duchovních správců. Jsou případy, kdy jedna farnost vlastní až dvě desítky kostelů. Na jejich stavu se podepsalo období komunismu, které opravám církevních objektů nepřálo. Navíc se jedná prakticky ve všech případech o památkově chráněné objekty. Tvrzení, že „skutečnou památkovou a kulturní hodnotu má jen zlomek těchto sakrálních staveb“, je zavádějící. Z hlediska nákladů na údržbu a rekonstrukci není rozhodující názor vlastníka na památkovou hodnotu objektu, ale skutečnost, že objekt za kulturní památku byl prohlášen.
Samotné předávání kostelů do správy a vlastnictví odpovědných subjektů, tedy nejčastěji obcí, vyžaduje, kromě souhlasu příslušného duchovního správce, též ochotu obdarovaného dar přijmout, což zdaleka nemusí být tak samozřejmé. Kulturní památka vyžadující průběžné opravy je spíše danajským než skutečným darem. Současně ale ne vždy místní komunita věřících včetně duchovního správce plně souzní s takovým předáním. Všechno má řešení, ale je třeba vzít v úvahu, že zbavování se přebytečných kostelů není zcela zadarmo a na počkání. Stojí náklady zahrnující čas věnovaný vyjednání s obdarovaným a přípravě dokumentů nutných k předání. Minimálně mzdu pracovníků, kteří proces zajišťují.
Co se týká personálního zajištění farního provozu, jsou ze strany jednotlivých biskupství placeni duchovní správci, popřípadě i další osoby, tedy nejčastěji pastorační asistenti, stavební technici, účetní a referenti správy majetku. V této souvislosti byla položena sugestivní otázka, zda je nezbytné platit kněze z jednoho centrálního zdroje. Jistěže není. Vyvaruji se škodolibé poznámky, jak by dopadli kněží, kdyby byli placeni podle kritérií svobodně určených farníky. Teoreticky si umím představit decentralizovaný model. Vyžaduje však nezbytnost spravedlivých podmínek, což se snadno deklaruje, ale vlastní nastavení takovéhoto modelu je nesmírně náročné.
Decentralizované financování mezd duchovních znamená vytvoření srovnatelných majetkových poměrů farností včetně kvalitně fungující solidarity. V dlouhém časovém horizontu je možné na toto téma diskutovat a přemýšlet o kritériích. Mezi farnostmi pražské arcidiecéze existují v současnosti zásadní rozdíly, a to jak v počtech věřících, tak i v majetkové základně. Jistěže vlastní aktivita duchovního přiláká nové příchozí, ale není všespasitelná, protože závisí na místě, kde ji vyvíjí, a navíc, ne každý je charismatickou osobností strhávající davy. Kromě toho, v arcidiecézi se nacházejí lokality, kde budou podmínky vždy limitované, a to z vícero důvodů. Úplně konkrétně, co čekat v končinách, kde lišky dávají dobrou noc a kvůli mizerné infrastruktuře odsud lidé spíše mizí.
Kritika centralizovaných modelů jako obtížně kontrolovatelných a náchylných ke korupčnímu jednání vychází z přesvědčení, že jednotlivé farnosti mají lepší předpoklady pro hospodaření než centralizované útvary na biskupství. Kde je ale dáno, že skutečně v jednotlivých farnostech budou kvalitní experti schopni navrhnout a uvést do provozu optimální způsob hospodaření. I na této úrovni musí existovat kontrola. Ani decentralizovaný model sám o sobě nezaručí, že hospodaření s farním majetkem neovládnou jedinci, kteří budou na prvním místě sledovat vlastní prospěch. Kontrola ze strany farního společenství se může ukázat jako úplně bezzubá. V řadě případů se již v minulosti naopak ukázalo jako výhodné spojování do větších celků a přenesení rozhodování o majetku na úroveň tohoto celku, a to minimálně z hlediska úspory nákladů na správu.
Oponovala bych i tvrzení o vágním vymezení hlavní činnosti versus vymezení přesných částek na tuto činnost. Jistě nejsou vypracovány propracované prognózy, jaký počet věřících a duchovních očekáváme za pět či deset let. Aktuálně vyčíslené poměrně přesné částky reagují na stávající skutečnost, totiž, že se biskupství musí postarat o své duchovní a s tím související provoz ve farnostech. Vymezení potřebných částek vychází z daného stavu s tím, že je - v nadsázce řečeno - nenechá umřít hladem. Svým způsobem lze na tento propočet pohlížet jako na minimalismus, ale má reálný základ.
Arcibiskupství pražské také prostřednictvím jím zřízených charitních organizací provozuje řadu charitních projektů, jednak v tuzemském prostředí, jednak zajišťuje i pomoc v zahraničí. Jistěže je příjemcem dotací, ale nestačí na pokrytí veškerých aktivit. Stačí nahlédnout do výroční zprávy na webu Arcidiecézní charity. Více zdrojů z prostředí církve znamená další rozšíření charitních služeb. Obdobná situace je ve školství. Opět peníze od státu nestačí úplně na všechno. Kvalitní školství vyžaduje další zdroje, přičemž pro církev je první prioritou vzdělávat, tedy klást důraz na dostupnost a kvalitu, nikoliv na privátní exkluzivitu.
Hospodaření
Po zkušenosti s některými ne úplně šťastnými nápady na investování logicky vzrostla nedůvěra v investiční schopnosti církevních představených. Zapojení širšího okruhu věřících do poradních sborů lze jen uvítat. Jen není zřejmé, z jakého zdroje pochází tvrzení, že jen asi třetina farností arcidiecéze pražské má ustanovenou ekonomickou radu. Až na nepatrné výjimky mají totiž všechny farnosti ustanovenou ekonomickou radu, což je i povinnost vyplývající z církevního práva.
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
V synodálním procesu se o hospodaření církve nemlčelo, jak je naznačeno v článku, naopak v závěrečné syntéze pražské arcidiecéze je mu věnována kapitola s názvem Hospodaření, rozhodování, odpovědnost a organizační struktura (body 48-50). Syntéza se nijak nevyhýbá kritice současného stavu a návrhům na změny a zlepšení. Účastníci synodních skupinek požadují osvětlení problému, který vedl k chybnému rozhodnutí, a navrhují vytvoření fungujících nezávislých kontrolních mechanismů. Návrhy padaly též na oddělení pastorační a svátostné péče od praktické péče o budovy a ekonomiku a technické stránky církevního provozu.
Volání se ozývalo také po větší ekonomické samostatnosti farností, rozšíření pravomocí rad a zazněla úvaha, zda má být farář statutárním orgánem farností. Pokud se požaduje po věřících, aby převzali větší odpovědnost za hospodaření a materiální zabezpečení církvi, budou logicky požadovat větší podíl na rozhodování. Jedno bez druhého není možné, resp. dlouhodobě nebude fungovat apel na odpovědnost bez možnosti se účinně vyjádřit, tedy mít relevantní podíl na rozhodování o nakládání s farním majetkem. Jsou zde jistě hranice dané kanonickým právem, s tím však je možné do určité míry pracovat, podobně jako nezbytné podporovat a motivovat společenství místní církve k aktivitě a vědomí spoluodpovědnosti. Hledání rovnováhy mezi samostatností, odpovědností a podílu na rozhodování je procesem, který vyžaduje čas, trpělivost a moudrost. Naslouchání Duchu svatému nebylo výzvou omezenou jen na účastníky synodálního procesu.
Sarkastická hláška z pohádky Tři přání: „Vidíš, vidíš, kolik zla nadělají peníze … když nejsou,“ je aktuální i v církevním prostředí, tedy s dovětkem, že stejně tolik zla nadělají, když je jich hodně. Je to úplně prosté, k ideálnímu stavu stačí, aby jich bylo tak akorát. Stejně prosté, jako těžko dosažitelné. K penězům panuje ambivalentní vztah. Jsou něčím příliš hmotným, o čem by se zase tolik mluvit nemělo, jsou až příliš přízemní, ono materiálno či beton, naopak obrácení k duchovním záležitostem nás povznáší.
Investovat bychom měli do lidí, ne do betonu. Souhlasím, že investice do lidí se vyplatí, a právě pro církev je nesmírně důležité, aby se tímto vážně zabývala. Současně ale v důsledku nestandardní situace, tím myslím navracení množství majetku, který nebyl vždy v nejlepší kondici a byl různě rozdroben, plus vyplácení náhrad určených k vytvoření základny do budoucna, poněkud brzdí proces investic do lidí. Nemá smysl stále dokola řešit předchozí chybná rozhodnutí, která proces zbrzdila. Vedení pražské arcidiecéze o nich ví, jak již několikrát zaznělo.
Úspěšný investor potvrdí, že nejlepší investiční rozhodnutí nebyla učiněna jen na základě tabulek, ale vycházela z přemýšlení o smyslu a poslání. V církevním prostředí je rozhodování o investicích výzvou, která má i duchovní rozměr. Nemyslím jen etiku investování, ale také hodnocení investic podle udržitelnosti, respektování ekologických požadavků a sociální odpovědnosti. Vyjádření k těmto tématům nacházíme jak u papeže Františka, tak v dokumentech vydávaných předchozími papeži. Výzvu k podpoře podnikatelské kreativity (168) obsahuje encyklika Fratelli tuttti nesoucí podtitul O bratrství a sociálním přátelstvím. Jejím východiskem je důstojnost lidské osoby stvořené k obrazu Božímu. Podobně pak environmentální témata encykliky Laudato si se soustředí na ochranu prostředí.
Od církve se očekává plnění duchovního poslání. Úlohou a posláním biskupa není stát v čele byznysových aktivit, ale nic nebrání, aby existovaly podnikatelské subjekty pod jeho kontrolou. Právě jejich prostřednictvím může naplňovat zmiňované výzvy. Hospodářské portfolio zaštítěné arcibiskupstvím pražským zahrnuje lesní hospodářství, které nabízí mnoho podnětů k tématům encykliky Laudato si. Kůrovec přinesl varování, abychom si pyšně nezakládali na zdánlivých jistotách. Lesnictví se přesto neutápí ve ztrátě, naopak učí, jak se přizpůsobovat změněným podmínkám. Klimatická změna je další faktorem, kvůli kterému hledá lesnictví nové cesty. Odpovědným hospodařením v lesích přispívá církev k ochraně prostředí.
Podobně i nájemní bydlení, na které diskutující pohlíželi s jistým despektem jako na míchání betonu. Mimochodem, do nájemního bydlení už v minulosti investovalo plzeňské biskupství. V současnosti je předmětem zájmů v širším měřítku. Developeři o něm mluví jako o zajímavé investici, a to s ohledem na aktuální inflaci a drahé hypotéky. Kromě toho, slušné bydlení přispívá k plnění výzev z oblasti sociální odpovědnosti, kdy je možné postupně sestavit portfolio bytů tak, aby bylo možné nabídnout bydlení v různých cenových kategoriích a podpořit tím dostupnost bydlení.
Závěr
Debaty v Dominikánská 8 poskytují zajímavou zpětnou vazbu. Umožňují nahlédnout, jak je pohlíženo na hospodaření církví. Současně ukazují na lehkost, s kterou je možné připomínat některá selhání, a naopak na obtíže spočívající v přetavení základních idejí v konkrétní projekty.
Autorka je kancléřka pražského arcibiskupství
