Chraň přistěhovalce!

Ilustrační foto: Typická rovinatá krajina centrální Hané
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Když při čtení zní, že je třeba chránit přistěhovalce, sirotka a vdovu, neumím se vžít do pocitů sirotků a vdov. Ale stále více rozumím, co cítí přistěhovalec.

Všechno podstatné, co mě ukovalo a utvořilo, jsem zažil na Moravě do svých dvaceti čtyř let. Základní, střední i vysoká škola, lyžáky, výlety, taneční, sportovní soutěže, turnaje a družstva, tábory, silvestry, jarní, velikonoční, letní, podzimní, vánoční a pololetní prázdniny, plesy, zábavy a diskotéky, stejně jako můj křest, první přijímání, biřmování a svatba, a paralelně vedle toho spolčo, charismatická obnova, děkanátní, diecézní i celostátní setkání, vstup do profesního života, ale i neviditelné předivo vícegeneračních vztahů počínaje strýci a tetami, bratranci a sestřenicemi, přes „rodinného“ porodníka, lékaře, zubaře, psychiatra a profesory na základní a střední škole, až po zavedené řemeslníky a prodejce kol či aut.

Nakonec i všechny ty svatby, biřmování a křty mých přátel, kde jsem byl za svědka či kmotra – to vše proběhlo na Moravě, většinou na Hané. S trochou nadsázky lze říci, že když hory, tak Jeseníky a Beskydy. Když řeky, tak Bečva a Morava. Mé hranice jistoty představuje specifický čtyřúhelník Svitavy, Jeseník, Český Těšín a Hodonín, jehož středobod víry putuje mezi Hostýnem, kde je půda promodlená 20 metrů pod podlahu baziliky, Olomoucí a Kroměříží, a svatost se získává pohřbením na Velehradě. Věroučná stanoviska vydává nástupce na Metodějově stolci, přičemž jiného než Jana Graubnera nikdo osobně nepamatuje a v kolektivní paměti je reinkarnací svých svatých předchůdců Metoděje, Karla z Lichtensteinu-Castelcorna a Antonína Cyrila Stojana (ostatní jeho předchůdce si ani netřeba pamatovat, protože jsou stejně mrtví).

Už jako ženatý jsem emigroval do Prahy a toto všechno nechal za sebou daleko na východě. Takřka úplně stejně na tom byla moje žena. Jediné, co jsme si vzali s sebou, bylo to kulturní křesťanství. Nemyslím „folklórní“ křesťanství, onu karikaturu, která už ani na Slovácku neprospívá. Myslím skutečně určitý získaný způsob prožívání víry, neintelektuální, svým způsobem prostý vztah s Bohem. S Bohem, který je pevně zapsán do krajiny „svými“ (triumfalistickými?) poutními místy, kapličkami a křížky, který je dalek složitému ekumenismu, morálním dilematům antikoncepce a klonování, a naopak je blízko. S Bohem, který je hmatatelně blízko člověku, s Bohem, který má pravidelný rytmus čtvera ročních dob, svátků a rituálů. S Bohem, jehož místo není rozdvojeno mezi byt a chatu.

Jako přistěhovalci jsme neměli v Praze žádné vztahy. Nikoho, s kým bychom trávili naše večery či víkendy. A už vůbec jsme netušili, kdo je kdo v jakémkoliv oboru - počínaje medicínou, přes školství, až po katolickou církev. Tomu, kdo je uvnitř, kdo je místní, se to může zdát směšné. Ale když nevíte, jak vypadá ten (nikdy nezveřejněný, ale velmi pečlivě každodenně obnovovaný) žebříček dobrých zubařů, porodníků, kardiologů, mateřských a základních škol, kadeřníků, kursů plavání pro novorozeňata, cukráren, kde se dělá narozeninový dort, obchodů s povlečením nebo i takových banalit, jako je rozdíl mezi „šestkou“ a „osmičkou“, je život ve městě … deprimující.

Ilustrační foto
Autor: Pixabay / Martin Vaclavík

Nějak jsme to přežili. Intuitivně jsme se stěhovali jenom po Praze 6 („šestce“) s vědomím, že by tady měla být nízká kriminalita a slušné školy. Po dvaceti letech a čtyřech vychovávaných dětech jsme nějak mírně pronikli do pochopení jednotlivých žebříčků – MUDr. Mucha je ten správný obvoďák, proč byla MUDr. Mucková ten správný dětský lékař, proč nemá smysl psát přihlášku na AG nebo Nad Štolu, a proč naopak na Keplera, a proč je dobré dostat děti do Skautského střediska Šipka. Máme „své“ dodavatele masa, cukrárnu, restauraci, květinářku, pneuservis i domácí potřeby a všechny naše děti se narodily u Apolináře. Kapitalismus je v těchto vztazích milosrdný, „své“ dodavatele si můžete najít, vybrat a jejich zboží prožít, užít a zaplatit.

S církví je to jinak. A s její českou větví dvakrát jinak. Trvalo nám, než jsme pochopili, že církev v Praze už dávno ztratila teritoriální charakter, takže ve farnosti se potkávají ne ti, co bydlí blízko sebe, ale ti, co se - jak na Aljašce - sjedou v neděli svými auty či metrem na jedno místo (a je v zásadě jedno jaké) a pak se zase rozjedou, protože mají své vztahy jinde a mše je jenom jedna z mnoha životních aktivit. Tento model církve je k přistěhovalcům mimořádně nepřívětivý.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že výběr farnosti „z jídelního lístku“ je výhodou, pro občanský život přistěhovalce je to k ničemu. Jasně, že si můžete najít farnost, která odpovídá Vašemu „kulturnímu“ křesťanství. Ale k čemu je dobrý kazatel nebo podávání pod obojí jednu hodinu týdně, když dalších sto šedesát sedm hodin týdně strávíte se svým novorozenětem deset kilometrů daleko. To není farnost, jak ji znáte. To není společné prožití čehokoliv ani společná práce. Na hodině týdně se nedá stavět nic, ani když jste extrémní extrovert bez zábran. Nemyslím, že na Hlavním nádraží existuje nějaká dlaždice, na kterou při příjezdu do Prahy došlápnete a ztratíte víru. Ale jsem si jist, že taková dlaždice existuje v každém pražském kostele.

Po roce chození do neteritoriální farnosti vám totiž zůstane víra a společenství nepoznáte. Ale i ta víra se změní. Je to víra „jeden na jednoho“, osekaná na dřeň, zůstane vám jediný vztah a rozhodně nezískáte jakékoliv nové „kulturní křesťanství“. Člověk je jako Lájos Bács v roli Otíka ve „Vesničko má středisková“. Nemá, s kým by v Praze srovnal krok, staré kulturní návyky není jak, kde a s kým provozovat, rituály nejsou nebo nedávají smysl, roční období se dělí mezi hory s lyžemi, chatu, moře, hory s koly, chatu a začátek divadelní sezóny. Jestli Bůh přišel do Prahy stejně jako já, pak neuměl lyžovat, u moře nikdy nebyl, chatu nikdy neměl on ani jeho rodiče, předplatné v Rudolfinu nezdědil a Divadlo pod Palmovkou hledal v Botanické zahradě. Po pravdě, ani po dvaceti letech netuším, kam Bůh v Praze chodí a kde celé dny prodlévá. Snad v neděli večer k Trojici v Podskalí, údajně přes akademický rok v neděli ve dvě chodí k Salvátorovi, prý býval ve Vršovicích, mihl se v Kobylisích, postával u Jezulátka, cosi vedl na Jižáku nebo snad ve Stodůlkách a párkrát za rok naznačuje svou existenci na Fortně.

I takto osekanou, zbylou „nekulturní“ víru v Boha můžete neztratit, ale dlouho se žít nedá. Záhy přijdete na to, že společenství věřících si musíte vyrobit podomácku, a to pěkně zostra, od podlahy. I my jsme své vztahy v naší v zásadě náhodné farnosti získali skrze společenství, které jsme – v podstatě ze zoufalství – sami založili oslovením dalších dvou rodin v dětské lodi, a skrze Manželská setkání. Ovšem, kdyby první naši přátelé z Manželských setkání chodili třeba ke sv. Gothardovi v Bubenči, chodili bychom pravděpodobně dnes tam a založili bychom společenství s jinými dvěma rodinami z tamní farnosti.

Nestěžuji si. Nikomu nic nevyčítám. Velkou většinu svého osudu jsem vybral, a rád. Spíš mě tíží výčitky svědomí za všechny ty Čechy, Moraváky a Slováky (a ještě častěji Slovenky), kteří přišli do Prahy se svým kulturním křesťanstvím a tady jim zůstala holá víra a naše „farnosti“. Viděl jsem jich mnoho a ztratilo se mi jich z očí ještě víc. Doufám, že posíleni ve víře prožívají své vztahy jinde. Ale jestli mě tíží jistá metafyzická vina za to, co jsem do našeho společenství nepřinesl, pak tato. Ač jsem jejich osud prožil a bylo mi pomoženo, pomocnou ruku jsem jim nepodal. A tíží mě, že nejlepší, co mohu jako katolík pro přistěhovalce učinit, je s čistým svědomím ho poslat do Sokola, do SRPŠ ve školce, do sportovního klubu nebo do hospody na hřišti. Ale kostel bych mu k navazování vztahů nedoporučil ...

Autor je Hanák přesídlený do Prahy