Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Kdybych měl ke Kristovu vykupitelskému příběhu napsat jen jedno jediné slovo, napsal bych – budoucnost. Na rozdíl od mnoha jiných náboženských systémů i od toho, jak nad životem přemýšlí člověk, je Ježíš vším, co dělá a co vyvrcholilo v událostech Kříže, orientovaný do budoucnosti.
Když čteme evangelia, vidíme, jak Ježíšovi učedníci touží po vysvětlení hned, tady a teď. Ježíš jim ale postupně odhaluje, že jeho život a plán jeho Otce mají smysl jen ve vztahu k budoucnosti. Žádná z velkých náboženských postav nevěnovala tolik energie tomu, aby těm, kteří ji následují, vysvětlila, že v učení, které přináší, a v oběti, kterou musí z lásky k Otci a člověku podstoupit, nemá minulost ani zčásti takovou důležitost jako budoucnost.
Ježíš se nostalgicky neohlíží za starým světem, z něhož sám přichází. Naopak se zdá, že beze smutku a obav předpokládá konec všeho, co už nemá sílu člověku cokoliv říct, obrátit ho směrem k naději a dát nový smysl jeho ochabujícímu duchovnímu životu. Náš Pán se nefixoval na nějaké konkrétní místo ani na chrám. Byl a je kritický k představitelům duchovní moci, kteří přes všechno vzdělání a náboženské školení a praxi nepochopili, na co odkazují posvátné texty, jež se dokonce naučili recitovat zpaměti. Nebere své učedníky na okružní cestu po své budoucí křížové cestě, neprozrazuje jim nic, na co musí jednou přijít sami. Nezabývá se svou minulostí; a minulost těch, s nimiž se setká a kteří ho následují, je mu příležitostí, aby jim ukázal, že je ve víře čeká absolutně nečekaná budoucnost, která postaví jejich životy na hlavu.
Velikonoční obřady odkazují svou symbolikou výhradně do budoucnosti. Je v nich s ničím nesouměřitelná terapeutická, očistná a uzdravující síla, jež umí i z té nejstrašnější a temné minulosti učinit budoucnost, v níž člověk bude moci být zase sám sebou – osvobozený, šťastný, milující a tvůrčí.
Nejen křesťané dneška viděli ve svém životě všechno. Všude byli, všechno navštívili, mají milióny fotografií z míst, po kterých jejich předci toužili jen v nejživějších snech. Procházeli se po kraji Ježíšova dětství a dotýkali se kamenů, po kterých klopýtal na své cestě na Golgotu. Byli na Velké čínské zdi, u Grand Canyonu, na Eifelovce, jezdili na slonu v Ugandě, naslouchali šamanům v Jižní Americe, plavili se po Mississippi, dvakrát třikrát v životě viděli živého biskupa a byli dokonce na hasičském bálu ve Tchořovicích. Nemůže je tedy překvapit sebevětší nádhera, oblaky kadidla, zvuk varhan, při němž se otřásají sloupy barokních katedrál a venku se zastavují tramvaje. To, co člověka dnešní doby může snad ještě zasáhnout, je ticho a prostota kostelů, v nichž obyčejný dřevěný kříž září mnohem víc než Pistolová hvězda v galaxii Mléčná dráha.
Všechno, co se na oltáři statisíců kostelů děje právě teď, je podstatné pro to, co nastane příští ráno. Kristova dobrovolná oběť na kříži a jeho tiché Vzkříšení jsou pozváním pro nový život, který se odstřihl od toho starého a který je životem budoucnosti, v němž se kdokoliv z nás může bez obav dotýkat lemu Beránkova roucha. To bylo vyprané jeho krví, a proto umí osvětlit i ty nejzazší horizonty přicházející budoucnosti. Pokud najdeme odvahu říci každé nové ráno Pánu své ano, nemusíme se bát ani jediné vteřiny, která přijde. Nebudeme v ní nikdy sami a nebude temná. V té vteřině k nám totiž přichází světlo neuhasitelné Boží lásky a milosrdenství.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
