Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
„Můžeš studovat celou teologii, jak chceš, můžeš studovat Bibli a tohle všechno, a stát se ateistou nebo světsky zaměřeným člověkem, není to otázka studia; v dějinách byli mnozí teologové ateisty. Studium je zapotřebí, ale neplodí nový život v milosti.“ řekl 29. března při generální audienci papež František.
Uvědomuji si, že tohle téma je výbušnější než jakékoliv jiné, na kterém se vozí zvláště příznivci krajního pojetí katolicky orientovaného křesťanství. Ve všem tom odporu a nenávisti proti těm, kteří jsou jiní, proti ženám, proti laikům, proti zasvěceným osobám, proti lidem jiné víry, proti všem, kteří nejsou jako „my“, je vždycky možné zahlédnout alespoň jiskru naděje, že i nenávist má své dno; a pokud člověka nezahubí, může se pokusit o restart. Přiznat něco ze svých slabostí, které ubližují druhému, bývá obtížné, ale děje se to. Přiznání, že jsem nositelem duchovní moci, a přitom nevěřím, je však ojedinělé.
Papež tuto myšlenku zmínil již několikrát a jistě ne náhodou. Objevuje se totiž v historii mnoha církevních a teologických osobností, které čelily ve svém životě různým podobám ateismu, převlečenému za víru ve vzkříšeného Pána, a totiž ateismu církevnímu a teologickému. Protest proti tomuto kontradiktornímu spojení dostal některé osobnosti na hranici, do vyhnanství, v moderních dějinách do vnitřního exilu a na okraj církve. Zdá se to být až neuvěřitelné, že by lidé v teologickém a církevním prostředí, kteří rozhodují o životě druhých, mohli být ateisty. Mé první setkání s tímto fenoménem na mne dodnes působí jako z jiného světa.
Představte si, že o vašem laickém, kněžském nebo řeholním osudu rozhoduje člověk, který už ani nezastírá, že pro něj víra – pro kterou byste naopak vy položili život – nemá žádnou cenu. Takový člověk se může, jak říká papež František, ohánět teologickým vzděláním, všemi možnými kurzy, úspěchy, tituly a tím, kolik lidí před ním dobrovolně pokleká jako před Tutanchamonem, a přesto mít k tajemství kérygmatu stejný postoj jako k produkci rýže v Laosu. Dost podobnou zkušenost prožil kdysi Karel Havlíček Borovský, jenž byl bohoslovcem v klementinském semináři, kde spolu s řadou svých kolegů téměř přišel o svoji víru. Jeho vyprávění o tom, čemu a komu čelil, se ani dnes nečte lehko. Víme a uznáváme, že člověk žijící z pramenů Boží milosti musí nést Kristův kříž a následovat ho. Víme, že se mnohokrát ve svém životě ocitneme v prostředí, kde se budeme cítit jako beránek mezi vlky. Přesto se rozum a srdce zdráhají přijmout, že by o duchovním životě druhých rozhodovali lidé bez víry, programoví ateisté.
Chápu, že ani papež František nechce být v tomto ohledu adresný, třebaže odvážně pojmenovává věci, které se dějí v jeho okolí a které se dotýkají i nás. Jeho slova nemíří pouze ke klerikům, ale také k laikům. Ti však obvykle nejsou podřízeni nikomu, a mohou si tak v apatickém prostředí církve dělat v podstatě, co chtějí. Kritéria takového ateismu nemají co do činění s všednodenními projevy života, v němž každý z nás zápasí s hříchem, s neschopností, se slabou vůlí. Ateismus, o kterém je řeč, jde ruku v ruce s odmítáním Boží milosti a lásky, která je srdcem víry jako takové. „Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.“ (1. Janův 4:8)
V sekulárním prostředí jsem pochopitelně asi jako každý zažil chování, které zamrzelo, zabolelo anebo na čas zbavilo člověka síly, touhy a ideálů. Je nepravděpodobné, že by kdokoliv ve svém životě nenarazil na hlupáka, na zlého či zraněného člověka, který místo aby požádal o pomoc, kolem se kope. A takovým člověkem mohu být i já sám. V téhle beznaději je však pořád ještě slušná míra naděje na uzdravení, zvlášť má-li člověk kolem sebe lidi, kteří milují. Setkání s člověkem bez víry, jenž je zároveň nositelem duchovní moci, je ovšem něco jiného. Vykolejení z takového prožitku je strašné, a nedivím se, že se z něj lidé někdy vůbec nedají dohromady nebo že je dovede na okraj propasti. Každé ubližování obírá člověka o kus naděje, o životní energii, o část jeho srdce, o díl jeho snů, jež mu dávaly sílu se o něco snažit a jít dál. To nejstrašnější je ale připravit druhého člověka o naději a skrze to i o víru. Tenhle útok na Ducha svatého nebude podle Písma nikdy odpuštěn. (Matouš 12:31–32) Znamením tohoto duchovního ateismu je tvrdost a nemilosrdnost vůči pádům všedního dne a doslova zvířecí agresivita a posměch vůči těm, kteří jsou v něčem odlišní, ale přesto ve svém životě spoléhají na zázračnou moc lásky – například rozvedení, ženy, jinověrci, lidé hledající svoji vlastní identitu a místo ve světě a v církvi. Stačí se zaposlouchat do hovorů, do některých kázání, do diskuzí na sociálních sítích, přečíst si pahýlovité texty na rozličná témata a výkřiky prominentních ateistů, kteří nosí na hrudi Boha jako igráčka, a vidíme, že tu nejde ani o zranění, ani o slabost a dokonce ani o hloupost, ale o chybějící prožitek lásky a o víru, k níž nás povolává náš Pán.
Zeptáte se možná, co s tím? Existuje kromě záchvěvů Boží milosti a modlitby něco, čím bychom ateistovi ohánějícímu se Bohem mohli pomoci? Mám zkušenost, že takový duchovně a emočně vyprahlý člověk obyčejně odmítá jakékoliv projevy lásky anebo je k nim lhostejný. Ostatně nemůže se vrátit k tomu, co nikdy neměl. Bylo by skvělé moci použít nějakou formu pevného objetí, jenže je vůbec možné takový vzdor vůči lásce a víře takhle řešit? A kdo by měl být tím terapeutem, když tu nejde o klasický vztah rodiče a dítěte nebo o vztah partnerů? Naučit druhého milovat a lásku přijímat není snadné. A je-li víra nadpřirozeným Božím darem, který vyžaduje svobodné, člověkem otřásající ano, jak by bylo možné pomoci člověku bez víry, který je přesvědčen, že víra s láskou nijak nesouvisí a že sobě svěřený duchovní úřad může i bez víry vykonávat jako operátor vysokozdvižného vozíku? Věc je o to složitější, že duchovně orientovaný ateista dokáže jako každý jiný šarlatán dostat na svou stranu dost lidí na to, aby kolem sebe vytvořil hradbu a byl navíc ve své nelásce a nevíře zbožštěn. Zároveň je nadán schopností tvořit aliance podobně duchovně znetvořených, takže síla, která se pak proti lidem postaví, se zdá být k neporažení.
I mnohem menší projevy nelásky v partnerských vztazích zapříčinily tragédie. Duchovně nabarvený ateismus se nevyhýbá ani laikům, ani klerikům, ale čistě ze statistického hlediska ho bude víc mezi laiky. Sekulární a ryzí ateistické prostředí nás někdy zraní, zbolaví, připraví o iluze, ale přežijeme to. V teologickém a církevním světě však taková zranění bývají fatální. Věc je natolik vážná, že by se o ní mělo mluvit v otevřeném a svobodném dialogu. Odezírám ze zkušeností lidí, kteří byli duchovním ateismem dohnáni k zoufalství, a nenapadá mě nic jiného než říct, že právě tady není hanba ustoupit z boje a požádat o pomoc. Také ale vím, že zraněný člověk v první linii bývá hrdina, který nemá ve zvyku prosit ateistické zbabělce o smilování.
Krásní jsou lidé, kteří bojovali za svoji víru, a krásní jsou i tehdy, když jsou z toho zápasu všelijak polámaní. Krásní jsou lidé, kteří navzdory svým pochybnostem našli sílu nasměrovat svou loďku do přístavu, v němž se jednou vylodí sám Bůh. Být však věřícím člověkem, který Boha a lásku zaměnil za tvrdost srdce, za rákosku a oběžníky, přináší největší bolest těm, kteří se Boží láskou dali proměnit, a jsou pokorní, laskaví a tišší. Dívejme se, prosím, kolem sebe a snažme pomáhat těm, kteří přinesli naději lidem hledajícím Boha a kteří byli zároveň poníženi těmi, kteří mají Pána Boha plná ústa, ale v Boha nevěří.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
