Seznamka
Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ
Autor: Revolver Revue
„Je to zlé. Una zemřela a já jsem ponechán čekání na smrt jako bezlistý strom, čekající, až shnijí kořeny a strom padne. Nikdy jsem si nepomyslil, drahá, že bys mne opustila. Věděl jsem, že jednou zemřeš, raději bych byl zemřel první, ale zemřelas ty první. Je to docela přirozené: protože jsi milovala život, muselas zemřít první, a já, který jsem o život nikdy mnoho nedbal, musím přežít.“ napsal krátce po smrti své milované ženy básník Robinson Jeffers.
Ačkoliv i v českém katolickém prostředí existuje starobylá tradice pohřebních písní, zpěvů, hymnů a básní, působí někdy i stovky let staré kancionálové texty jako z filmu pro pamětníky a jsou určeny spíš pro jazykovědce. Vytěsnění smrti ze života postihlo tvrdě a nemilosrdně sekulární i náboženské prostředí, potácející se ve funerální tématice ve zvláštní nostalgii a také – v kýči. Opravdu velké básně současných tvůrců, které bychom mohli označit za básně pohřební, ale také terapeutické a oslavné, skoro nenajdeme. Je tu však několik výjimek, v nichž se autoři a autorky nebojí dotknout tématu smrti, které téměř přišlo o svůj duchovní, etický a filozofický rozměr. Poslat po Facebooku RIP nahoru do nebíčka je málo. Ve víře ve vzkříšeného Pána se smrti neutíká, ale jde vstříc, i když to vždycky strašně a svinsky bolí.
Kniha spisovatele, básníka, redaktora a muže mnoha dalších profesí a talentů Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ je jedním z nejsilnějších básnických prožitků nad posledními dny a smrtí milovaného člověka i nad okamžiky, kdy se po mnoha letech najednou probouzí sám; a přece ne úplně sám..., které jsem v českém literárním prostředí četl.
Okamžik
Aničce a Lukášovi
Čím více zacházíš
tím jsi blíž.
Když tolik chybíš
náhle se zpřítomníš.
Mezi světy, útlá mříž
proplaveš, prostoupíš.
Autorovy básně, záznamy, reprodukce snů a prosby připomínají záznamy seismografu po velkém zemětřesení. Spíš než pohřební hymny je kniha podobná hebrejskému mizmóru, a tedy žalmu, v němž se člověk vzpíná k Bohu, a to zvláště v situacích, které se jeví z přirozeného hlediska jako nepřekonatelné. Najdeme tu ozvěny jobovských trýzní, hlubiny tmy a beznaděje, o které jsme doposud četli jen v knížkách a u Koheleta. Otřesení ze ztráty rozechvívá půdu pod nohama, a nikdo, ani Hospodin by se nemohl hněvat, kdyby Miloš Doležal svým nářkem bušil na bránu nebe a na kolenou prosil aspoň o jeden další den. Podivuhodně málo je v jeho básních lamentací a hněvivého klnutí, které mnozí básníci i lidé, kteří poezii míjejí obloukem, adresovali Bohu za nesrovnatelně menší závaží bolesti. Básník, zdá se mi, víc než podvědomě tuší, že to, co ho na nějakou dobu vybilo z jeho všednodenního života postaveného na lásce, úctě a věrnosti, se jednou ukáže jako dar bolesti, o němž už bude se vzkříšeným Pánem možné diskutovat a ptát se: „Proč my jsme zůstali a jiní ne?“
V čase a kultuře, kde se vztahy konzumují a kde se konzumují dokonce i životy kdysi navřelé nadějí, působí Doležalovy básně nikoliv jako z jiného světa, ale jako z prostoru za horizontem událostí. Tady ještě někdo někoho miluje, pro někoho žije, z někoho vyvěrá. Tady je jeden součástí druhého, součástí jeho přítomnosti i pomalu, ale jistě se utvářející věčnosti. Tady se žil život emocí, citů a vášní, které se v průběhu let nevytratily jako voda z vypuštěného rybníku. Tak jasně jako při úplňku Měsíce vydechují verše úctu člověka k člověku bez ohledu na to, v čem je slabý a jak velké jsou skvrny jeho životních pádů. Tady je muž iš a žena iššá, lidé povstalí z prachu země a z boku člověka, dva nerozluční, dva do sebe vtékající, dva v jednom těle, dva na všechno, dva proti velkému prázdnému NIC, které se občas objeví v životě každého člověka na rohu ulice a řve, že nic nemá na světě cenu a všechno je pro kočku. Jenže proti tomuhle NIC tu stojí hmatatelný otisk lásky, která se s uložením do hrobu nevytrácí, ale sílí, mění se v barvách, ve vůních, v síle objetí.
Celý život, jeden den
klas ve větru, pouhý sen?
Vysypal svá zrna
oblá a plná.
Nezahojíš, nezalátáš
do tmy šátráš.
Jak důležité je, že Miloš Doležal není na Krakatou svého života sám. Jsou u něj děti a přátelé a vzpomínky a krajina a vlaštovky a čtenáři. Je tu i odpor té nejsilnější atmosféry ve vesmíru, odpor jeho víry, že i tohle přepólování života musí mít nějaký smysl, k něčemu je, k něčemu ukazuje, něco rozdmychává, něco započne, přivede na cestu, kterou už nikdo nechodí, ale která vede k posvátné lípě, v níž Jana i Bůh už – tady a právě teď – sbírají lipový květ. Vedle mnoha současných groteskních teologických bramboraček, v nichž Spasitel už nemá lidskou tvář a je transformován do neřešitelných rovnic a čísel, působí Doležalovy verše jako žhavé srdce teologického traktátu, který byste měli číst po douškách a šetřit si ho na horší časy jako viatikum slova, které zachraňuje a léčí. Jednou jedinou básnickou sbírkou, kterou by nejraději nikdy nenapsal, vykonal dílo – a třeba i nechtě –, které přetrvá a které nás obrací ke skutečnostem, jež jednou budeme drtit v zubech a prožívat i my. Hrst básní vyplavených na mořský břeh, na kterém je pokorně sbírá Beránek, aby je přinesl na oltář svého Otce, má své pokračování v životě, který přežil nepřežitelné a našel v sobě sílu podělit se o to nejvzácnější. Už zanedlouho zase budou kvést lípy. Když půjdete o polednách sbírat jejich květ, prohlédněte si ho a uvidíte, že ten květ není nikdy sám. Z jeho oříšků vytryskne víc životů, nesených zelenými srdci, které se v krátkém čase nabízejí k darování. Kdo ví, jak rychle umí lípa odkvést, nebude už toto léto a po přečtení básní Miloše Doležala váhat a pokusí se každý den prožívat s tím, koho miluje, jako by to měl být jejich den poslední.
Jana bude brzy sbírat lipový květ
Staletá lípa obsypaná včelami
od rána hučí dlouhé Óm
správně vidíme slzami
Le petit prince rozezněl malý zvon.
Od meze voní heřmánek (chamomilla),
je to jak v hádance – kdo nám ji dal?
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
