Srdcem Kristova vykupitelského příběhu tak, jak o něm hovoří evangelia a Pavlovy dopisy, je cesta učedníků za poznáváním Božího tajemství. Ježíš je v evangeliích skutečným oltářem světa, řečeno s Teilhardem de Chardin a naším Vladimírem Boublíkem, k němuž směřují lidé ze všech čtyř světových stran. Všichni jdou tam, kde tuší Ježíše narozeného v Betlémě a pocházejícího z Nazareta, který se sám jednoho dne vydal na cestu, jež změnila trajektorii dějin tohoto světa a která pohnula celým vesmírem.
Tahle orientace na Boha byla od začátku vlastní abrahámovským náboženstvím. Kulty a rituály okolních národů byly přehlídkou zbožštění lidských heroů – to v tom lepším případě, anebo lidských kreatur, které se snažily učinit sebe sama centrem státního náboženství. Co na tom, že po nich zůstávaly hekatomby obětí, hořela města, svět barbarů se proměnil do nekonečné zásobárny všeho, co je zrovna potřeba. Ježíš, Bůh a člověk, který přišel na svět jako židovské dítě, je Pánem s autentickou lidskou tváří. Přesto neukazuje na sebe. Nechce, aby se mu na ulicích lidé klaněli. Nestrhává pozornost na svoje činy, v nichž povolává k životu mrtvé, léčí na smrt nemocné, nasycuje hladové a dává naději těm, kteří už žádnou naději nemají. On, Syn Otce, On, Slovo, které se stalo tělem, On, predestinovaný Logos, skrze nějž a v němž se dovršují dějiny spásy, netouží být středem pozornosti ani z tisíciny, jako po tom touží lidé kolem něj. Lidé kolem nás. Lidé v církvi. My.
Pravidelně mi píšou bratři a sestry, že už nemohou dál zůstávat v církvi, a to ani tak ne v její univerzální, mystické podobě, jako spíš ve farnosti nebo komunitě, která se proměnila z někdejšího náboženského společenství věřících v Krista v pánský klub, navenek dobře vypadající polepšovnu nebo fotbalový oddíl. V tmavých studených kostelech se zčernalými obrazy, kde se z nějakého mně neznámého důvodu tak macešsky pracuje se světlem, to byl vždycky Ježíš, za nímž se kráčelo a spolu s ním se nesly dary na oltář nebeského Otce. Ježíš – světlo. Ježíš – pomoc v nejtěžších životních situacích. Ježíš – jídlo, které nasytí.
Dnes, čtu a slýchám od lidí, kteří se na mě obracejí, to už není Ježíš, k němuž se směřuje, ale laciná karikatura Boha Lásky, kterou pro blaho druhých stvořil někdo z farnosti – jednou pro pravověrnost hořící laik, jednou pan farář –, který dostával na základní škole z kreslení čtyřku. Ten obraz Boha, o kterém se tu mluví, říkají lidé, kteří se na mě obracejí, už nepřipomíná Boha, za kterým by se vůbec dalo a chtělo jít. Zatímco ještě před lety šlo na této cestě klopýtnout, být nejistý a dokonce pokládat otázky, jak se to má s inkulturací evangelia do současného světa a co bychom ve jménu Boha Lásky vlastně měli dělat (a co neměli), dnes už klopýtat a ptát se nelze. Buď jsi zakalený, hotový člověk, z něhož na metry daleko prýští pravověří, anebo tu nemáš co dělat. Nesejde na tom, že v tom údajném pravověří chybí láska a úcta a tolerance a něha tak, jak o ní mluví papež František. Udržet křesťanské společenství, které udělalo z fary a kostela pevnost, do níž se dostanou jen vyvolení (rozuměj: ti, kteří prohlédli, jak to na světě všechno je a proč), stojí oběti. Kdo není s námi, je proti nám.
Na facebookových stránkách některých farností a klášterů se objevují prapodivné teologické paskvily plné temných předpovědí světců z dávnověku nebo z některého novodobého zjevení. Život ve víře se proměnil ze svobody Božích dětí do moderního otroctví ducha, v němž má pravdu ten, kdo huláká, kdo ve jménu svého vysněného boha napíše na nástěnku velkými písmeny větší pitomost a kdo postraší lidi větší hloupostí, než aby je ve složitém světě o to častěji objímal a těšil. Mnoho z toho, co jsem na takových stránkách i přímo v kostelech v Česku četl, je hrubým až brutálním znásilněním církevního učení a hodnoty a ducha tradice, s níž si tihle „pravověrní“ křesťané dělají v lepším případě trhací kalendář, v horším toaletní papír. I deset na plný úvazek pracujících teologů a teoložek s pravomocemi uvádět tyhle nesmysly o příliš lidském Bohu, který připomíná spíš dozorce nebo zdravotníka na záchytce, na pravou míru, by měli plné ruce práce. Šíří je různí členové Božího lidu, muži, ženy, dospívající, senioři, kněží, biskupové, řeholníci. Jde o sektu těch, kteří už dávno prohráli sami sebe, a tak dělají všechno proto, aby se ještě chvíli udrželi na dobrém bydle.
Náš Pán Ježíš je Bohem lidské tváře, který se nikdy nedal svázat našimi představami o tom, jakého ho chceme mít. Ježíš, který prostřednictvím některých lidí připomíná spíš venkovského strejdu, který rozumuje po hospodách, anebo inkvizitora, který už nerozumuje, ale otravuje a ničí lidské životy, je jedním z největších nebezpečí, jemuž římskokatolická církev za bývalou železnou oponou (která někde stále trvá) čelí. Dělám to pokaždé a budu to dělat až do smrti: prosím vás, milí přátelé, neodcházejte z církve. Najděte si společenství a způsoby, jak v životě kráčet vstříc Bohu, aniž byste si u toho připadali jako u výslechu nebo zkoušky. Hledejte sobě blízké, sdružujte se, neste si navzájem břemena, pod nimiž byste sami klesli. Vaší inspirací ať jsou ti, kteří ve 20. století čelili různým formám ostrakizace a věznění, ukázali, že i na půdě katolické církve a jejího učení lze žít život jinak, než aby se vyčerpával jen chozením do kostela, z něhož i díky příliš lidskému náboženství odejdete rozrušenější a vyčerpanější.
Myslete, prosím, na to, že právě z vaší odvahy a z vašich postojů se i v téhle zemi jednou obrodí církev k úplně novému životu, který jste si možná ani nedovedli představit. Na vaší odvaze a vašich obětech stojí budoucnost. Neodcházejte. Jste svědky božského náboženství, v jehož středu žije a působí Bůh, který je Láska.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.