Genderové nebezpečí, nebo genderová bramboračka bez brambor? Nad slovy papeže Františka

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

Opravdový coming-out a skutečné pozdvižení vyvolala slova papeže Františka o tom, že si některé své proslovy nepíše sám. Když měl ke konci minulého roku zápal plic, proslovil nedělní modlitbu Anděl Páně a s ní spojené příspěvky z Domu svaté Marty jeho spolupracovník, monsignor Paolo Braida. Papež zavtipkoval, že monsignor Braida text dobře zná, protože ho sám napsal. Není divu, že lidé obeznámeni životem papeže a lidmi jeho blízkého okruhu poznají z prvních slov, zda si daný text napsal papež sám, nebo jen čte připravený dokument. Situace je někdy až humorná, vidíte-li, že František deklamuje „jakoby svůj text“, který vidí v onu chvíli patrně poprvé v životě.

Je zajímavé, jak se za jedenáct let pontifikátu proměnil papežův přístup k některým tématům. Jedním z nich je fenomén genderu. Ještě před osmi lety si bylo možné všimnout, že František vyslovoval slovo gender tvrdě, s „g“ na začátku, což jsem slýchával i v českém prostředí u těch, jimž je tento mnohovrstevnatý pojem zcela cizí nebo ho chápou spíš prostřednictvím diskuzí a výkřiků na sociálních sítích. Byl to rok 2015, kdy se problematika genderu (a tedy nikoliv tak potřebných genderových studií) začala objevovat, někdy trochu stereotypicky, i v papežových proslovech. Už tehdy byl vidět značný rozdíl v tom, co papež čte a jak o dané věci hovoří vlastními slovy, promyšleně nebo spatra.  

Na své apoštolské cestě z Filipín hovořil téhož roku o genderu jako o „nové formě ideologické kolonizace“. Uvedl rovněž příklad, jak se prostřednictvím tisku a knih snaží skupiny i jednotlivci „kolonizovat obyvatelstvo ideou, která mění a chce změnit mentalitu a strukturu“. Neváhal tehdy přirovnat „ideologii genderu“ k nacismu a fašismu. Řekl: „To samé udělaly diktatury minulého století. Přišly se svojí doktrínou. Pomyslete na Balillu [organizace italské fašistické mládeže, pozn. autora], pomyslete na hitlerovskou mládež. Obyvatelstvo bylo kolonizováno, chtěli to udělat. Ale kolik utrpení. Lidé nechtějí ztratit svoji svobodu. Lid má svoji kulturu, svoji historii; každý národ má svoji kulturu. Když však nastanou podmínky nařízené vládou kolonizátorů, hledají, jak zničit v lidech jejich identitu a učinit [všechno] stejným.“

1. března 2024 řekl František účastníkům mezinárodního shromáždění „Muž–žena, obraz Boží. Za antropologii povolání“ ve svém krátkém úvodním příspěvku toto: „Chtěl bych podtrhnout jednu věc: je velmi důležité, že se toto setkání koná, toto setkání mezi muži a ženami, protože vůbec nejhorší nebezpečí dneška je ideologie gender, která smazává rozdíly. Žádal jsem, aby se ohledně této hrozné ideologie našeho času vypracovaly studie, ideologie, která smazává rozdíly a chce, aby všechno bylo stejné; smazat rozdílnost znamená vymazat humanitu. Muž a žena oproti tomu stojí v plodném „napětí“. Vzpomínám si, že jsem četl román ze začátku 20. století, napsaný synem arcibiskupa z Canterbury: Pán Světa (The Lord of the World). Román hovoří o tom, co se stane v budoucnosti, a je prorocký, protože ukazuje tuto tendenci smazat všechny rozdíly. Je zajímavé ho číst, máte-li čas, přečtěte si ho, protože tam jsou tyto problémy dneška; ten člověk byl prorok.“ Antiutopický román anglikánského kněze a spisovatele Roberta Hugha Bensona (1871–1914), je i dnes zajímavým čtením. Úplně ve stejných intencích si tohoto díla cenil Františkův předchůdce papež Benedikt XVI.

V hrubých rysech by, myslím, souhlasil s papežovými myšlenkami o „ideologii genderu“ každý, kdo se podobným způsobem vyjadřuje i proti jiným, o nic méně nebezpečným ideologiím. Zdá se mi ale, že nejen v tomto případě se směšuje víc věcí dohromady. Mluví-li papež o „zestejnění“, o ideologickém tlaku na „smazání rozdílů mezi mužem a ženou“, neříká jasně, které oblasti lidské bytosti se to týká. Jde o identitu pohlavní, psychickou, duchovní, kulturní, sociální, filosoficko-ontologickou, o mix všech nebo úplně o něco jiného? Vědecké a kontextuální studium genderu, o němž František mluví, je totiž dosti široký pojem, takže ani v tomto případě si nemůžeme udělat obrázek, co přesně má papež na mysli. Po rešerších a sledování jeho agendy, která se týká i otázek z oblasti křesťanské antropologie a etiky, se domnívám, že mu jde o jasné a zdůvodněné církevní odmítnutí myšlenek a vizí, které ve svých krajních pozicích sešrotovaly základní rozměr lidské bytosti, tedy muže a ženy, která má svůj obraz a svoji podobu v Bohu, jenž svoje „představy“ vtělil do stvoření s jeho zákonitostmi, ovšem i přirozenými výjimkami. Jsem přesvědčen, že jeho slova nemají nic společného s vulgárním pohledem na jinak mimořádně důležité otázky po hledání lidské identity, jež je pro řadu lidí otázkou života a smrti. Nesčetněkrát papež hovořil o tom, kolik lidí se k němu jako ke knězi, biskupovi i papeži uchýlilo jako ke zpovědníkovi se svými identitními, sexuálními a genderovými problémy. Pokaždé, říká papež, se vůči nim snažil vystupovat jako zástupce milosrdného Boha, který nikoho neodmítá, a to ani toho, nad kým už všichni zlomili svou hůl.

Na všechny lidi bez výjimky a speciálně na ty, kteří se potácejí ve svém hledání sebe sama, platí to, co papež řekl v další části svého příspěvku: „Toto zjištění nás vymaňuje z izolace odkazující k vlastnímu já a dává nám dívat se na sebe samé jako na identitu ve vztahu: existuji a žiji ve vztahu k tomu, jenž mne zplodil, k realitě, která mě přesahuje, k druhým a ke světu, který mě obklopuje, vzhledem k tomu jsem povolán, abych s radostí a zodpovědně přijal zvláštní a osobní poslání.“ Život ve vztazích na mnoha úrovních je, dodávám já, přece klíčový pro všechny lidi bez rozdílu. Papež ve své poslední promluvě i v těch, které měl téměř před devíti lety, nezmiňuje výslovně problematiku transgenderu, transsexuality a jen výjimečně – a to téměř vždy jako povzbuzení pro odpuštění, milosrdenství a přijetí – homosexualitu. Vždy mluví o genderu, resp. o ideologii genderu, která bývá nejen u nás volně zaměňována s čímkoliv v oblasti sexuality a lidských vztahů, čemu lidé nerozumí a co mají potřebu z nějakého osobního důvodu pohanět.

Při své návštěvě Slovenska na podzim roku 2021 se František setkal také s jezuity. Vedl s nimi rozhovor, z něhož existuje záznam v La Civiltà Cattolica. V některých dotazech se objevovalo slovo „ideologie“, které papež vztáhl na řadu věcí, např. na nostalgii a potřebu se neustále vracet do minulosti. Tato „ideologie nostalgie „je ideologií, které kolonizuje mysl. Je to jakási forma ideologické kolonizace. Není to doopravdy problém univerzální, ale spíš specifický problém církví některých zemí“. Na otázku ohledně „ideologických kolonizací, které jsou ďábelské“ a mezi něž, kromě jiných, patří prý také „gender“, papež odpověděl: „Ano, ideologie genderu, o které jsi mluvil, je nebezpečná. Tak, jak to chápu, je nebezpečná proto, protože je abstraktní vzhledem ke skutečnému životu konkrétního člověka, jako by se člověk mohl abstraktně podle libosti rozhodnout, jestli a kdy je muž nebo žena. Abstrakce je pro mě vždycky problematická. Tohle však nemá co do činění s otázkou homosexuality. Je-li tu homosexuální pár, musíme s nimi pastoračně pracovat, jít dál v setkání s Kristem. Když mluvím o ideologii, mluvím o myšlence, o abstrakci, pro kterou je všechno možné, ne o konkrétním životě lidí a jejich skutečné situaci.“

Z této odpovědi se tedy zdá, že „ideologií gender“ papež rozumí v některých společnostech protežovanou myšlenku, která se podle řady jemu blízkých spolupracovníků někde prosazuje ve školním vzdělávání, že se jakýkoliv člověk může podle svého svobodného rozhodnutí, bez ohledu na konkrétní psychologické, biologické či tělesné predispozice, rozhodnout, je-li (cítí-li se tak) muž, nebo žena. Myslím, že papeži rozumím v tom, že pokud kdokoliv v sobě řeší problémy identity bez tlaku ideologií, které se svými myšlenkami nezpovídají nikomu a ničemu, nevidí v tom spolu s církví problém. Za problematické, a dokonce ďábelské, považuje ideu „genderové volnosti či svobody“, jak bych je nazval, které neodpovídají základnímu biblickému narativu o stvoření a poslání člověka. Čtu v papežových vyjádřeních toto: není problém, když jakýkoliv člověk zápasí se sebevětšími problémy. Problematické není, když se někdo neumí či nemůže rozhodnout o genderu své osoby. Problematická tak pochopitelně není ani homosexualita, stejně jako jí není heterosexualita, kterou člověk například na pohlavní úrovni nezvládá. Všechny individuální bolesti a nejistoty lze na duchovní úrovni řešit, protože ten, kdo je zárukou takového řešení, není církev jako taková, ale církev, která je prostřednicí Boží milosti, Božího odpuštění a Božího milosrdenství.

Ať už k tématu genderu zaujímáme jakékoliv stanovisko v limitech odborné či duchovní rozpravy (a tedy bez extrémů), nemůžeme zavírat oči před tím, že toto téma dnes vyplňuje značnou část veřejného prostoru. Sám jsem doposud kromě klevet, konspirací a vyložených lží a nesmyslů neslyšel, kdo konkrétně by měl stát zrovna za „ideologií genderu“ – jaká organizace, jací jednotlivci, jaká idea. Papež ani církev nemůže v tak závažné otázce operovat nějakou kontra-ideologií. Církev musí zůstat věcná, střízlivá, dialogická. Je-li Boží obraz a podoba v ženě a muži dokonalý a komplementární, je třeba jasně pojmenovat a říct, jak se jako katoličtí křesťané máme dívat na výjimky, které reálně existují a jejichž nositelé, lidské bytosti se stejnou důstojností a právy jako kdokoliv jiný, nechápou svoji odlišnost či jinakost ideologicky, ale na úrovni skutečné vnitřní a dané odlišnosti. Svoji odlišnost mají zakotvenu ve víře v milosrdného Boha, který je původcem jejich duchovního, resp. celolidského ustrojení.

Negativním dopadem papežových slov, která proletěla mediálním prostředím a dostala asi 97 miliónů komentářů z celého světa, je zvyšující se averze a nesnášenlivost vůči všem, kteří jsou v hloubce toho slova – jiní. I papež, jak jsem se snažil ukázat, prošel v otázce genderu a vztahů určitou proměnou. Už neříká „gender“ s „g“, ale „džender“. To samo o sobě ukazuje, že se v dané oblasti informuje a vzdělává. Domnívám se však, že by měl zvláště v tomto případu vážit svá slova a vždy odkazovat ke zdrojům, kde by se člověk mohl srozumitelně a jasně dozvědět postoj římskokatolické církve k tak ožehavým tématům, jako je právě gender, zneužívání duchovní moci či postavení žen v církvi. Stačí totiž jeden jediný odstavec o genderu vytržený z kontextu, který křesťanským extrémistům nabije bambitky, z nichž se pochopitelně nebudou bát střílet na všechny, kteří nejsou tak pěkní a učesaní lidé jako oni. Už teď vystřelili první kulku. Na vás, na mě a paradoxně i na samotného papeže.

 

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.