Na arcibiskupství přišli lidé, kteří to s naší zemí myslí špatně. Neuměla jsem k té akci mlčet

Martina Špinková
Autor: archiv Martiny Špinkové

Přes tři tisíce lidí během dvou dnů podepsalo otevřený dopis arcibiskupovi Janu Graubnerovi, který napsala Martina Špinková, malířka a zakladatelka hospice Cesta domů. Dopis reagoval na představení publikace Spiknutí - Pravda o pokusu odstranit prezidenta ČR, které proběhlo v půlce dubna v prostorách pražského arcibiskupství. 

Kardinál Dominik Duka ke knize napsal doslov. „Tato kauza, onemocnění prezidenta republiky a jak se s ní zacházelo, vypovídá o hluboké i morální krizi, kterou naše společnost prochází,“ řekl Duka ke knize v Arcibiskupském paláci, kde seděl u stolu mezi bývalým prezidentem Milošem Zemanem a herečkou Jiřinou Bohdalovou. S nimi v sále byli jako hosté například europoslankyně Kateřina Konečná z KSČM, bývalý hradní kancléř Vratislav Mynář, odsouzený (a pak Milošem Zemanem omilostněný) exšéf Lesní správy Lány Miloš Balák nebo poslanec za SPD Jaroslav Foldyna.

Den po akci vydalo pražské arcibiskupství na svém webu vyjádření uzavřené větou, že „patří k tradici církve být otevřený každému“. Martina Špinková se společně s několika respektovanými osobnostmi rozhodla poslat arcibiskupu Graubnerovi otevřený dopis s výzvou k distancování se od této akce. Připojilo se k němu mnoho lidí z celé republiky, kteří možná přispěli k tomu, že se Česká biskupská konference poměrně rychle od akce distancovala. V rozhovoru pro Christnet mluví Martina Špinková o naději, že silná reakce veřejnosti a následné vyjádření biskupů by mohly být odrazovým můstkem k tomu, aby se obraz církve ve společnosti proměnil. „Je potřeba se ptát, co společnost od církve očekává a čím církev má být pro ni. Tato otázka už dlouho visí ve vzduchu a (…) hledání odpovědí na ni může přinést dobré ovoce.“ 

Proč jste se rozhodla otevřený dopis napsat a zveřejnit?

Akce v arcibiskupském paláci byla žalostná. Když jsem viděla fotky, nejdříve jsem myslela, že jsou to zlé koláže, jako je ta na obálce knihy. Pak jsem ale pochopila, že to byla skutečnost. Kolem sebe jsem viděla značné pohoršení. Říkala jsem si, že nechci, aby si lidé v církvi a lidé okolo ní mysleli, že tohle je normální. Protože to normální není. Na arcibiskupství přišli lidé, kteří to s naší zemí i s církví myslí špatně, škodí jí. K tomu jsem neuměla mlčet.

Podobných výzev už jste v životě sepsala více? Jste takhle aktivní často?

Petici jsem tedy ještě nedělala. Měla jsem dlouho blog na webu Aktuálně.cz, účastnila jsem se akcí se spolkem Milion chvilek pro demokracii. Ale nejsem žádný aktivista. Jen když mám pocit, že bych uměla pomoct nebo že nejde mlčet, tak píšu. Většinou, až když dojde na nějakou poslední kapku.

V otevřeném dopisu se k vám připojili třeba astronom Jiří Grygar nebo český biochemik Jan Konvalinka. Na dopise jste pracovali společně?

Když se chcete postavit nějakému úpadku, je třeba těch, kteří pevně stojí a nepadají. Vážím si všech respektovaných spravedlivých osobností, které dopis nejen podpořily svojí autoritou, ale přispěly i k jeho výsledné podobě. Podařilo se jej odeslat před setkáním členů České biskupské konference v úterý 23. dubna. Biskupové se tak mohli vyjádřit rychle a ta pochybná pachuť nemusela viset ve vzduchu bez odezvy dlouho. I tak bohužel rozesela plno zklamání. 

V dopise jste vyzývala k tomu, že by se měl arcibiskup Jan Graubner od akce s uvedením knihy Spiknutí distancovat. Po zasedání 24. dubna to udělala Česká biskupská konference (ČBK). Stalo se to, co jste si přála, když jste otevřený dopis psala?

Za vyjádření ČBK děkuji. Je vlastně hezky napsané. Jen mě trochu leká, že vzniklo zřejmě až pod tlakem veřejnosti. Na odpověď od pana arcibiskupa ještě čekáme, jistě přijde. Nicméně náprava asi nespočívá jen v tom, jak se budou v budoucnu řešit pronájmy. A vysvětlení pana arcibiskupa, že o akci v arcibiskupském paláci neměl potřebné informace, mě naplňuje trochu třesením. 

Třesením?

Ano, obavou, protože jestli nemá dostatek informací o dění v domě, v úřadu, který má na starosti, tak nevím, jestli má dostatečný přehled o dění v církvi, o nás, o celé společnosti. Není Pán Bůh všemohoucí, ale moc nad arcibiskupstvím má přece on. Nebo nemá? Asi většina z nás se ptá, kdo je autorem prvního, dosti hrozivého vyjádření arcibiskupství, když ne arcibiskup, a jestli bude dotyčný a ti, kteří setkání umožnili a zorganizovali, voláni k odpovědnosti. Situace ve světě není dobrá a nečekají nás asi lehké časy a já bych chtěla mít jistotu nebo aspoň naději, že nás budou reprezentovat stateční a moudří lidé, když půjde do tuhého. Myslím, že nejsem sama.

Ve vyjádření na stránkách arcibiskupství bylo mimo jiné uvedeno: „Kardinál Dominik Duka je člověkem, který zůstává svým přátelům věrný bez ohledu na jejich momentální popularitu. Od počátku patří k tradici církve být otevřený každému.“ Jak jste to vnímala?

Když znáte trošku historii, patřičně vás to vyleká. Problém je, že člověk, který má z titulu svého postavení autoritu a má patřit jaksi samozřejmě k těm, kteří hledají pravdu a třeba za ni i jsou ochotni trpět, zaštítí takovou lež a dělá nám tím ostudu. Tolik lidí ho vidí! Veřejnému deklarování věrnosti přátelům, kteří jsou mstiví a lživí, nerozumím. Věrně se kamarádit s Milošem Zemanem může přece klidně u něj doma v kuchyni nebo v obýváku. 

Dominik Duka napsal ke knize Spiknutí i doslov…

Kardinál Duka býval podle mě člověk vzdělaný. Že by nepoznal, že kniha o Miloši Zemanovi je mizerná a je jen nástrojem exprezidentovy mstivosti? Nejsem si jistá, kdo tady prochází morální krizí. Je mi to líto. Škoda. Máme na to hezkou formulaci v češtině: zůstává mi rozum stát.

Knihu vydalo nakladatelství Olympia, přečtu vám kousek ze shrnutí, které o knize píše: „Hra lékařů, medií, politiků a veřejných osobností; které si přejí, aby byl Miloš Zeman odstraněn. Aby nepřekážel při formování nové vlády a aby zaplatil za vše, čím jako prezident vadil.“ 

Hra… To je ale pokroucené. V době nemoci tehdejšího prezidenta přišly na řadu normální ústavní postupy, nikdo nikoho neodstraňoval. Když jsem šéf a mám těžkou nemoc, taky někoho pověřím. K tomu bych se ale nevracela, to je škoda času. V některých věcech prostě je pravda zřejmá a něčí názor z ní nepravdu neudělá. Prší, nebo neprší. Když někdo bude běhat nahý v dešti a říkat, že neprší, tak ať si to říká, ale tím ještě nezmění to, že prší. V mnoha situacích, kdy to tak jasné není, musíme pečlivě rozlišovat, učit se to. A ke knize si vypůjčím jedno anglické přísloví.

Které to je?

Když je na veřejnosti nahá žena, gentleman dělá, že ji nevidí, protože na veřejnosti nemůže být nahá žena. Já bych tu knihu nejradši prostě taky neviděla, nevšímala si jí, je to jen jedna ze spousty špatných knih. O tom nebudiž pochyb, jak by řekl Karel Schwarzenberg, blahé paměti. Nestála by vůbec za pozornost, kdyby na ni pan kardinál tou kardinální ostudou neupozornil.

Současná doba je plná dezinformací, jak může církev pomoci lidem rozlišovat?

Je to těžké a nejspíš bude hůř. Církev ale nemá prázdné ruce, má nástroje. Tolik let přece dumá o svobodě, o dobru a zlu. Umí je rozlišovat, když chce. Bible vypráví příběhy a nechává je, aby až v nás dozrály. Vypráví dokonce některé příběhy z různých pohledů a říká nám: „Rozlišuj, přemýšlej, postav se k tomu nějak.“ Církev by měla přinášet tuto inspiraci. Ptát se po naději, hledat pravdu a neúnavně rozlišovat dobro a zlo. Může nás učit být v hledání trpěliví, nevnucovat pravdu, ale spíš se po ní ptát. Byla bych hrozně ráda, kdyby církev před nás kladla spíš otazníky než vykřičníky. Ptala se, poslouchala, pomáhala těm, kteří to potřebují nejvíc. A zároveň z toho, co je nejpodstatnější, nikdy neslevila. Tolik lidí to skvěle dělá, umí a budou rádi podpořeni i shora, myslím od představitelů církve. Hospodin to dělá denně, tak bychom měli taky. 

Biskupská konference své vyjádření končí větou „Stejně tak je povzbudivé vidět, jak veliká očekávání má od církve široká veřejnost.“ Jak tuhle větu čtete?

Ambivalentně. Na jedné straně mě moc potěšila a mám radost, že lidé biskupy povzbudili. To je věc! Na druhou stranu se trochu bojím, jestli už není pozdě, jestli už jsme to my katolíci moc nepokazili a v různých tématech nezaspali. Abychom uměli být platní lidem okolo sebe. Každopádně pan kardinál tomu teď opravdu nepomohl a mnoho lidí to za něj bude těžko žehlit. Je nás málo, měli bychom se snažit. A nepoztrácet se cestou sami v sobě.

Snažit se v čem, v jakých oblastech?

Nemělo by zůstat jen u dobře sepsaného vyjádření ČBK. Přála bych si, aby biskupové, tedy pastýři, sami sebe vzali vážně, a to, co hezky řekli, dokázali tvořivě naplňovat a společnost oslovovat. Nejsou na to sami, mají přece spoustu zajímavých a chrabrých ovcí, mohou se jich ptát a naslouchat jim, zvát další. Může to být odrazovým můstkem k aspoň malému zlepšení obrazu církve ve společnosti. Je potřeba se ptát, co společnost od církve očekává, ale hlavně čím církev má být pro ni. Tato otázka už dlouho visí ve vzduchu a já pevně doufám, že si ji i biskupové budou klást, když napsali to zmíněné vyjádření. Protože to je dobrá otázka a hledání odpovědí na ni může přinést dobré ovoce.

 

------------------------------
Martina Špinková (64 let)

Založila neziskovou organizaci Cesta domů, která poskytuje odbornou péči umírajícím i jejich blízkým a která provozuje domácí hospic. Byla ředitelkou této organizace deset let, pracovala zároveň jako dobrovolník u pacientů. Do roku 2020 byla šéfredaktorkou stejnojmenného nakladatelství Cesta domů. Vystudovala knižní kulturu a písmo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kreslí, maluje, šije a píše. Ilustrovala asi 80 knih, mnoho z nich pro německá nakladatelství, její ilustrace vyšly také například ve Francii, Anglii nebo Belgii. S manželem Štěpánem má sedm dospělých dětí a žije v Praze.