Papežův zákon

foto z filmu Papežův zákon
Autor: www.csfd.cz

Edgardův příběh se právem jeví jako nehorázný: malé batole tajně pokřtěné, „in articulo mortis“ – v nebezpečí smrti, „aby nepřišlo do pekla“. Negramotná chůva se za čas svěřila knězi a tím nastartovala obludnou akci.

Křest byl nedovolený, nicméně platný – protože jde o nezrušitelné znamení, pokřtěný prostě musí být vychován jako křesťan. Takže podle církevního i světského práva bylo papežovo rozhodnutí nenapadnutelné. V polovině 19. století bylo těžké uplatnit výhradu svědomí.

Židovské dítě bylo násilně vytrženo z dobře fungující, milující rodiny, „v zájmu spásy duše“. Ať už převýchova byla sebevíce láskyplná, byla v podstatě zničující a na Edgardově osobnosti se zákonitě musela ošklivě podepsat. Celým filmovým příběhem prostupuje rozervanost – od dítěte až po dospělého mladého muže. Tak to jistě bylo i ve skutečném příběhu Edgarda Mortary. Podle všeho (dochované dokumenty, korespondence, osobní svědectví) se po celý život nezbavil pocitu určité nepohody ve smyslu posttraumatického syndromu. Se svou rodinou sice neztratil kontakt, ale za Žida se už nepovažoval. Papeže si zamiloval celým srdcem, a když se stal knězem a augustiniánským kanovníkem, přijal řádové jméno Pio - jako výraz vděčnosti a synovské oddanosti.

Můžeme si položit otázku, proč se nechal tak snadno „přeprogramovat“. Odpověď zní: protože mu nic jiného nezbylo. Dítě vyrvané mamince z náručí instinktivně hledalo zázemí a jistotu. Papež Pius IX. se mu stal náhradními rodiči, otcem i matkou. Můžeme tady pozorovat i prvky toho, co o více než 100 let později bylo popsáno jako stockholmský syndrom.

Pius IX., Giovanni Maria Mastai Ferreti je sice ve filmu zobrazen – jinak se to nedá formulovat – jako umanutý dědek, už od pohledu nesympatický, bez špetky charismatu, místy budící až fyzický odpor. To ovšem není reálné zobrazení, Pius IX. nebyl bezcitný psychopat. Protesty přicházející z celého světa mu nebyly lhostejné, skoro zoufale opakoval „non possumus“ – že nemůže ustoupit. To je historicky doloženo. Byl přesvědčen, že jedná v zájmu Edgardovy spásy. Jeho osobní nasazení v péči o malého Edgarda nicméně znamenalo jediné: přeprogramování židovského dítěte. Je to ovšem nutné vidět optikou poloviny 19. století, kdy se hroutil tradiční svět, rodila se sjednocená Itálie a papežský stát spěl k zániku. Pak pochopíme zoufalou, křečovitou snahu opevnit církev proti modernímu světu. Svoboda svědomí byla hudbou budoucnosti, teprve II. Vatikánský koncil jasně definoval, že žádná vnější moc nemá právo nutit člověka ke změně náboženského smýšlení.

Pro papeže Pia IX. Židé „starší bratři ve víře“ rozhodně nebyli, v jeho očích představovali národ, který ztratil své vyvolení pro svou proradnost. Ovšem antisemita nebyl. To by se totiž neangažoval v katolické výchově tajně pokřtěného židovského dítěte. Byl „jen“ antijudaista a pro Židy viděl jedinou možnou cestu: jejich obrácení, konverzi ke křesťanství, rozumí se jedině katolickému. Ve své době jen těžko mohl pochopit, že křesťanský antijudaismus je nebezpečná časovaná bomba: úvahami o „prokletém národu“ se snadno může přehoupnout do rasového antisemitismu. Kdyby měl vidinu budoucnosti, mohl nahlédnout do 20. století, do kremačních pecí vyhlazovacích táborů, byl by v šoku. Přitom to nebyla budoucnost až tak příliš vzdálená: jeho „chráněnec“, P. Pio Edgardo Mortara, zemřel roku 1940, skoro devadesátiletý, v Belgii, pouhé dva měsíce předtím, než byla obsazena nacistickým Německem.

Režisér Marco Bellucchio svým způsobem také v dětství poznal indoktrinaci – byl vychován ve velmi konzervativní rodině a v přísné víře. To ho dovedlo k odmítnutí církve a až k ateismu. Sám si tedy nese určité trauma, proto film Papežův zákon pojal nadčasově jako boj osobní individuality proti systému. Chci se vyhnout spoileru, proto jen poukazuji na to, že několik scén, ve kterých mladý muž podvědomě hledá svou identitu a uvědomuje si svou vykořeněnost, nemá jen jedno jediné vysvětlení. Temnou osudovost podtrhuje expresivní hudba, která jako by vycházela odněkud z hlubin.

Není bez zajímavosti, že už Steven Spielberg měl v úmyslu Edgardův příběh přenést na filmové plátno. Ale svůj úmysl nakonec nerealizoval, což svědčí o tom, jak je toto téma těžko uchopitelné.

A jen na okraj drobná vzpomínka na kněze Jiřího Reinsberga, který veškeré snahy o duchovní manipulaci charakterizoval jen dvěma slovy: „Ale fuj!“