Nástroje spojené s generativní umělou inteligencí zásadním způsobem proměňují způsoby, jakými nahlížíme konkrétní fenomény. Jestliže o církvi běžně hovoříme jako o společenství věřících a náboženství se často chápou jako formy komunit, staví před nás umělá inteligence otázku, zda není třeba tyto pojmy – tváří tvář proměně praxe - znovu promýšlet.
Již v roce 2020 se objevil robot Pepper, což je humanoidní robot, který vzhledově částečně připomíná člověka a je schopen běžné komunikace a doteku. Podobných robotů určených pro vzdělávání, sociální služby nebo zdravotnictví existuje relativně velké množství a mají společné to, že se snaží reagovat na nedostatek pracovníků v sociálních službách. Lidé se v těchto institucích cítí osamělí, izolovaní, péče, kterou je možné jim poskytovat, je stále omezenější a komplikovanější s tím, jak populace jako celek stárne. Právě stárnutí populace představuje jednu z klíčových výzev, před kterou moderní sociální systémy stojí.
Biblická věta, že není dobře člověku samotnému, kterou je rámováno stvořitelné dílo v Genesis, představuje relativně silný antropologický determinant. Člověk je tvor, který vyžaduje k životu komunitu, jakkoli jsme si řeckou tradicí zvykli o něm uvažovat jako o individuu. Řada živočichů nemůže žít jinak než ve společenství – uvažovat o mravenci nebo včele jako o jednotlivině je sice možné, ale v akváriu se chovat nedají. Podobně problematické je chovat ovce nebo třeba slepice jako jednotlivá zvířata osamoceně. Člověk se nachází přibližně na půli cesty mezi živočichy se samotářským způsobem života a těmi stádovými.
Klíčovým problémem, před kterým dnes stojíme, je, jakým způsobem tuto potřebu společenství saturovat. Respektive, možná radikálněji – je péče o klienta sociálních služeb prostřednictvím robota přijatelná? S jakými hodnotami by měl pracovat? A lze takovým způsobem řešit potřebu společenství?
Na tyto otázky se nabízí „přirozená odpověď“, že nikoliv, že společnost by měla být schopná se postarat o lidskost svých institucí, neboť sociální zařízení i nemocnice jsou místy, kde se – slovy Heideggera – dotýká limitů vlastní existence, smrtelnosti, zranitelnosti. Bližší zkoumání ale musí být diferencovanější – sociální pracovníci nejsou v dostatečném množství přítomní nikde na světě, péče o umírající nebo nemocné by neměla být diferencovaná tak, že si ji mohou dovolit pouze bohatí. Zdá se nevyhnutelné, že určitou část péče, spojenou se saturací potřeby sociální kontaktu, budou nutně přebírat stroje.
To nás staví před zásadní problémy, které mají jednoznačně spirituální charakter. Předně – jakou roli jim přisoudit. Zdá se, že čím lépe budou schopny naslouchání, reakcí na klienta, čím víc se budou chovat „lidsky“, tím pozitivnější klinický přínos mohou mít. V tomto prostoru bude třeba zásadním způsobem rozšířit koncept kaplanské služby, nikoli jako klerikální záležitosti, ale jako možnosti setkávat se s druhým člověkem v kontextu jeho limitů a schopnosti poměřovat svůj život transcendencí.
Umělé systémy mohou naslouchat, mohou být příjemci příběhů nebo držet klienty za ruku, ale nemohou překročit rámec svého zvěcnění, nejsou schopny smrti ani rozvrhování svého bytí. Právě tato zkušenost s limitností života umožňuje chápat život jako transcendující tajemství. Otázkou tohoto druhu péče není teodicea – snaha obžalovat nebo odsoudit Boha za přítomnost zla ve světě skrze rozum, ale právě opačný přístup uvědomující si limity lidského života, poznání, jednání. Věc může být empatická v rovině potřeb člověka, může naslouchat, klást otázky, ale nemůže porozumět, tedy vcítit se do příběhu druhého a zakusit v něm bolest, zranění, radost, krásu. Jedním z důležitých dopadů nástupu technologií do oblasti sociální služeb tak bude jednak zmíněný rozvoj kaplanských profesí, ale také nutnost akcentovat určité spirituální prvky, které jsou pro člověka signifikantní.
Představa člověka jako rozumové bytosti je pravdivá pouze částečně. Člověk není bytostí řízenou logikou a racionalitou, jak ukazuje behaviorální ekonomie, není pánem nad svým vlastním vývojem (Darwin), ale ani nad sebou samým (Freud). Umělá inteligence v kontextu setkávání se s mezními situacemi existence před nás staví potřebu skutečně hluboké spirituality. Ostatně není náhodou, že jednou z charakteristik spirituální inteligence je schopnost stanovit smysl svého vlastního života. Života, jehož určujícím prvkem je bytí ke smrti.
Rádi bychom tuto úvahu posunuli ještě o jeden krok do abstraktnějšího prostoru. Totiž, co je to, co utváří společenství, v němž žijeme. Umělá inteligence se stává běžnou součástí toho, co konstituuje prvky myšlení a prožívání v domácnostech. Od japonského Gatebox (2018), který před mnoha lety řešil problém opuštěných mužů, kteří nebyli schopni mít běžné vztahy, ale přesto potřebovali sociální blízkost, až po ChatGPT, který může poradit člověku s nákupem dárku nebo starému člověku dopřát pocit, že není zcela sám.
Problémem, před kterým jako západní společnost stojíme, je představa, jak by věci měly být ideálně. A pokud nejsou v ideální formě, všechna „náhradní“ nebo „méně ideální“ řešení hodnotíme jako neregulérní, nepřirozená nebo špatná. Lze říci, že nástup generativní umělé inteligence toto téma otevírá z jiné perspektivy, než jak se v posledních několika letech tématizuje v oblasti partnerského života. Nabízí pohled na možnost řešení určitých situací neoptimálním, ale psychologicky i sociální významně lepším řešením než žádným.
Společenství dnes – zcela běžně – netvoří jen lidé, ale jeho integrální součástí jsou (na úrovni prožívání a hodnot) také domácí zvířata a možná stále častěji také technologie. V této souvislosti se někdy hovoří o sociotechnických systémech, abychom zdůraznili novost a odlišnost tohoto společenství. Společenství ontologicky diferencovaného, ale sociálně integrovaného. Spiritualita musí být integrativní, nikoli dekonstruující, pokud má vstupovat do prostor a možností jednotlivých nových komunit a mikro-komunit. Technologie do nich budou běžně patřit a je nezbytné s tím počítat.
Autor působí jako asistent na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Série o AI a spiritualitě
1. Umělá inteligence a spiritualita: kontinuita v diskontinuitě
2. Papež František o umělé inteligenci: k dokumentu Intelligenza artificiale e pace