Seznamka
Prof. Karel Skalický
Autor: karelskalicky90.cz
Neuvěřitelných devadesáti let se v duchovní svěžesti a ve své typické otevřenosti novému přiblížil světový teolog, inspirativní duchovní a charismatický člověk Karel Skalický. Muž, který navzdory věku nadále píše, káže, studuje a poznává, inspiruje a především je blízko těm, kdo ho potřebují. Zkusme se krátce a bez marného pokusu o úplnost, na to ostatně ještě není čas, pokusit vystihnout, v čem spočívá Skalického nepopiratelné charisma a nepřehlédnutelný přínos nejen české společnosti a církvi.
Skalický jako pontifex ultimus
Karel Skalický má dar spojovat různé světy, jako by k tomu byl už odsouzen svým původem a osudem. Počínaje tím, že jako člověk bytostně zakořeněný v české kultuře a jihočeské půdě je zároveň dokonalý světoobčan se zkušeností nejen z Itálie a z velké části Evropy, ale také díky své službě univerzální církvi s hlubokou zkušeností africké a jihoamerické reality.
Karel Skalický je stavitel mostů mezi minulostí a budoucností křesťanství, evropské tradice a kultury. Vyrůstal v Českém Krumlově a Praze obklopen nádhernou a slavnou minulostí, ale v jeho díle nenajdete stopu nostalgie, naopak se stále znovu pokouší o odvážné porozumění tradici ve službě promýšlení nových cest. Měl odvahu riskovat a uprchnout z velkého lágru jménem lidově-demokratické Československo v roce 1956. Dostal tehdy tradiční, antimodernistickou a ultramontánní, kněžskou římskou formaci a byl vysvěcen ještě ve starém ritu (1961), ale zároveň mohl vzápětí být u nejdůležitější události dějin katolické církve 20. století a vidět zblízka dění Druhého vatikánského koncilu. Koncilnímu dění a přijatým dokumentům věnoval několik knih, především skvělý komentář ke konstituci Gaudium et Spes. Kromě služby krajanské komunitě a české církvi v exilu se stal profesorem lateránské univerzity a následná bohatá akademická a pedagogická činnost ho pracovně a misijně zanesla do mnoha koutů světa. I pro svoji akademickou dráhu si vybral nevděčný a náročný obor fundamentální teologie, který např. musí pracovat s poznatky a metodami mnoha dalších, nejen teologických, disciplín a musí s nimi vstupovat do stálého kompetentního dialogu.
Jeho myšlení a dílo má bytostně dialogický charakter, o čemž svědčí už výčet některých klíčových témat: ekumenismus, dialog s marxismem a ateismem, ještě dnes se nebojí vyrovnat se s Islámem a hledá styčné body tam, kde se jako křesťané snadno spokojíme s předsudky a stereotypy. Jako skutečný teolog slouží potřebám církve a společnosti své doby, nejde mu o odstavec v dějinách teologie ani o zaplnění knihovních regálů svými traktáty.
S kardinálem Josefem Beranem a Alexanderem Heidlerem v Alpách
Autor: karelskalicky90.cz
Skalický jako muž setkání
Byl obdarován setkáními s mnoha důležitými postavami, za všechny jmenujme jeho působení jako sekretáře kardinála Berana. Škoda, že nebylo více nasloucháno jeho hlasu jako jednoho z posledních živých svědků, že by bylo bývalo pro českého kardinála i pro celou českou církev mnohem větší ctí ponechat kardinálovy tělesné ostatky v kryptě baziliky sv. Petra. Celkově ještě hodně dlužíme této mimořádné exilové generaci, jmenujme aspoň výrazné kněžské osobnosti jako Karel Vrána, Vladimír Boublík, Jaroslav Polc, ale taky Petr Kolář či Miloš Raban. Stejně jako u skryté církve, ani tuto unikátní garnituru nedokázala česká církev po roce 1989 skutečně využít, vytvořit jí adekvátní prostor pro uplatnění svých zkušeností, kontaktů, darů a schopností, svěřit jim odpovědnost. Jako kdyby tomu bránil strach z jejich sebevědomí, samozřejmé svobody a otevřenosti, kterými se „nakazili“ dlouhým pobytem na „liberálním” Západu.
Jestli pro něj bylo a je něco typického, je to právě kombinace samozřejmého a působivého sebevědomí a zároveň skromnosti a pokory, něco, co se promítá do jeho díla a něco, co se v českém katolickém a obecně postkomunistickém středoevropském prostředí příliš nenosí a neoceňuje a dotyčný dostává laciné nálepky arogance, pýchy či velkého ega. Součástí jeho pokorného sebevědomí vždy bylo, že to příliš neřešil, mnohem více ho zaměstnávala až trápila starost o své žáky a jejich osudy, trpělivě stavěl budovu svého díla a otevíral sobě a druhým nové horizonty. Vždy a navzdory všemu zůstává mužem církve, obětavě sloužil po svém návratu jako farář v Hluboké, nedávno oslnil svým kázáním na sv. Mikuláše, kde reflektoval podstatu biskupské služby srovnáním stylu s jeho dvěma současníky sv. Atanášem a Eusebiem z Cesareje. Jeho tvůrčí kapacita a právě sebevědomí ho vybavuje k myšlení mimo zažitá schémata, out of the box, a to tváří v tvář současným výzvám a proměnám zoufale potřebujeme. Jeho pokora pak k trpělivosti a nadhledu, které mu ale nebrání čas od času razantně vystoupit.
Díky Skalického píli a oddaným přátelům je k dispozici už několik svazků korespondence s důležitými postavami exilu a postupně vycházejí i jeho paměti, obojí působivě svědčí o jeho teologické a literární úrovni a má svoji hodnotu samo o sobě. Přesto se i v těchto pozdních dnech nevěnuje jen uspořádání svého odkazu, ale přijímá nové výzvy a navazuje nová přátelství. Jeho role zasvětitele, inspirátora a rádce rozhodně nekončí, z každého setkání s ním vyjdete obohaceni a povzbuzení ke studiu a hledání.
Prostě Skalický
Karel je nejen pevně zakotvený, zakořeněný v křesťanské tradici v celé její skutečné hloubce, ale také v české kultuře a národní a zemské tradici. Možná díky odstupu danému exilem a svému světoobčanství přináší i originální vnosy do debaty o české národní identitě, pokračování starobylé debaty o smyslu českých dějin, kde jako jeden z prvních katolických církevníků dokázal docenit samostatný přínos dalších národních tradic. Totéž je schopen pak vidět, analyzovat, popsat na úrovní západního myšlení, protože mu jako bytostnému Evropanu záleží na tomto kontinentu a věří, že ještě má co světu nabídnout, že z jeho dědictví a zápasu lze mnohé načerpat, ale vyžaduje to odvahu jít opravdu ad fontes, k původním zdrojům, ke kořenům.
Zakořeněný v minulosti, plně nasazený v současnosti, ale vždycky jsem z něj cítil jakousi dětskou dychtivost po budoucnosti. Očekávání, co tam ještě je, co pro nás Bůh má, neuniká nám něco podstatného, nejsme moc pomalí a líní to vidět, objevit, prožít, urychlovat? Při vší poučenosti a inteligenci neztrácí naději, tu skutečnou naději, naději navzdory všemu. Tu, o které papež František nedávno řekl: „Naděje je ctností lidí mladých srdcem; a zde se věk nepočítá. Existují totiž i staří lidé s očima plnýma světla, kteří žijí v ustavičném vzepětí vstříc budoucnosti.“
Miluje život, bere ho vážně, dává mu všechno a je to z něj cítit, proto mu lidé věří, proto je k sobě přitahuje, proto má jeho slovo takovou váhu. Zároveň mu nechybí velkorysost, nadhled a trpělivost. Se svojí pěstěnou bradou a zevnějškem, elegantně oblečený, s dvorním chováním vůči ženám a noblesní ke všem, přitom mužný a pevný, na mě působil vždycky jako těžký frajer a muž Boží, na kterého je spolehnutí, ve kterém má Bůh zalíbení. Prostě Karel není Skalický náhodou.
Autor je historik a římskokatolický kněz.
