Protipapežská koalice a statečnost jednoho biskupa

Papež František
Autor: Unsplash.com / Nacho Arteaga

1. ledna 2024 exkomunikoval biskup italské diecéze Livorno mons. Simone Giusti faráře z farnosti Parrocchia di San Ranieri in Guasticce Ramona Guidettiho. Důvod exkomunikace faráře Guidettiho zmiňuje první věta veřejného oznámení, v níž se píše: „... 31. prosince 2023, během eucharistického slavení, uskutečnil [dotyčný kněz, pozn. autora] akt schizmatické povahy, když odmítl podřízenost Nejvyššímu pontifikovi a společenství se členy církve, kteří mu podléhají (kán. 751 CIC). Farář byl zbaven farnosti a věřícím biskup Giusti vzkázal: „Kněží a věřící se varují, aby se neúčastnili jeho případných slavení nebo jiných kultových úkonů, aby se sami ipso facto nedostali do velmi vážného trestu exkomunikace.“

Pan farář Guidetti si ke své blasfemii zvolil, tak jako řada ostatních, jejichž proslovy a texty jsem mohl číst, právě 31. prosinec. Téhož dne totiž roku 2022 zemřel emeritní papež Benedikt XVI. Guidettiho kázání, v němž nazval papeže Františka, jehož nepokládá za nástupce svatého Petra, svobodným zednářem a uzurpátorem, obsahuje typickou škálu proticírkevních výkřiků a urážek, jaké se běžně objevují v krajně konzervativním a tradicionalistickém prostředí. Na rozdíl od zemí za bývalou železnou oponou, kde se blasfemie a napadání papeže Františka stalo u určité skupiny laiků a kleriků známkou příslušnosti „k církvi odporu“, jednal livornský biskup neprodleně a rozhodně. Dle mnoha svědectví Guidetti exkomunikačního aktu nedbá. Objevuje se na veřejnosti, v tradicionalisticky a od církve odpadlých společenstvích, a posluchače má. Je zřejmé, že ve své exkomunikaci táhne ke dnu a ke kanonickým trestům i mnoho těch, kteří jeho apokalyptickým řečem naslouchají. Nejen doličné kázání, ale i řada dalších je plná konspiračních hloupostí, polopravd, lží a nesmyslů, stejně jako údajných „znamení“, které ukazují, že papež František je antikrist.

Ještě před pár lety se zdálo, že množina římskokatolických křesťanů, kteří odmítají Druhý vatikánský koncil a v širším ohledu většinu církevního vývoje druhé poloviny 20. století, je malá a na vymření. Chápu, že hlas těch, kteří se sami vylučují ze společenství obecné církve, je díky internetu a řetězovému sdílení všemožných videí a textů, víc slyšet. Nerozumím však, proč jsou mnohé blasfemické útoky proti papeži a církvi a ve stejném ohledu proti lidským svobodám, právům a proti demokracii doprovázeny nikoliv poctivou teologickou argumentací, ale slovníkem čtvrté cenové skupiny, slovníkem ulice. Pochopitelně že největší a tragickou obětí těchto snah je sám bývalý papež Benedikt, který si i při své rozpornosti jako elitní teolog nezaslouží, aby základní důrazy jeho myšlení byly bráněny tak bezduchými a jazykově polámanými proslovy a texty, plnými nactiutrhání a nenávisti. 

Protipapežská koalice a statečnost jednoho biskupa

Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen

Svět se zásadním způsobem změnil. Na případech nelidského a nekřesťanského jednání, které se v posledních letech osudově dotklo řady teologů, lidí v klerických profesích, lidí zasvěceného života a pracovníků v katolicky orientovaných médiích, je vidět, že ne úplně malá část české katolické obce stojí na straně těch, které bych slovy faráře Guidettiho nazval uzurpátory posvátného prostoru a možností, které nabízí. Pochopitelně, že největší vlna solidarity se objevila v případu historika a římskokatolického kněze prof. Tomáše Petráčka, který byl – řečeno slovy, která se u nás po válce ujala s velkou chutí – vylikvidován z Katolické teologické fakulty Karlova učení i z některých  církevních pozic. Budeme-li ale k sobě upřímní, uvidíme, že ani promile solidarity nezažili pro mnohé z nás bezejmenní kněží a řeholníci, sešrotovaní svými představenými, teologové z mimopražských teologických učilišť, zaměstnanci církevních institucí či redaktoři Radia Proglas

Odvažuji se tvrdit, že exkomunikací či jinými církevními tresty by v českém katolickém prostředí nebyl stižen ten, kdo popírá autoritu církve a osobu papeže jako nástupce svatého Petra, nýbrž ten, kdo se v provinčních poměrech, které zase začínají připomínat třicátá léta, naopak snaží aplikovat teologickou a církevní agendu, kterou v jednotě s většinou církve razí papež František. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že mnohem závažnější případy blasfemie, které se objevují dnes a denně v českém církevním a teologickém prostoru a oproti nimž jsou postoje faráře Guidettiho jen slabým odvarem, jsou ponechány bez komentáře, či přímo nebo nepřímo živeny a podporovány. Podbarvení světem konspirací, teologické hlouposti a jen stěží ospravedlnitelné hrubosti vůči papeži, není patrně náhodné. Protipapežské renegáty spojují s jejich politickými populistickými protějšky mnohá témata, která jsou ve veřejném prostoru již druhým rokem sytě živena ruskou propagandou.

Domnívám se, že mi čtenář dá za pravdu, že se stejnými problémy, ponižováním, ostrakizací, pomlouváním a odporem by se dnes setkali ti, z jejichž života a díla odezíráme a čerpáme, čeští a moravští teologové a křesťané 20. století včetně těch, kteří odešli do exilu. Nemůžeme říct nic o tom, jak by se chovali dnes. Z reflexe jejich občanských a církevních postojů někdejší doby však můžeme dedukovat, že by se statečně postavili proti všem blasfemiím, které se na adresu papeže Františka dnes v Česku objevují. Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Bonaventura Bouše, Tomáš Špidlík, Vladimír Boublík, Karel Vrána, Štěpán Trochta, Anastáz Opasek, František Lízna, Jan Rybář, Antonín Hýža, Růžena Vacková, Anna Magdalena Schwarzová, Petr Ondok, Karel Flosmann, Petr Kolář, Jaroslav Škarvada či Miloslav Vlk. 

Milánský arcibiskup Carlo Maria Martini řekl ve svém posledním a posmrtně vydaném rozhovoru, že církev je 200 let pozadu. Dynamika času, který nastal po jeho smrti v roce 2012, překonala všechna očekávání. Z těch 200 let jsme, myslím, nedohnali nic. Zdá se mi dokonce, že církev postkomunistických zemí, které se pomalu (a bohužel nezvratně) vydělují ze západního kulturního, politického a náboženského společenství, k těm dvěma stům letům přidala další stovku. Přál bych panu faráři Guidettimu, aby se mu to, co a jak myslí a říká, rozleželo v hlavě a našel smíření sám v sobě i s církví, které se kdysi vydal sloužit. V našich domácích podmínkách nás však bohužel čekají zápasy, které zhltnou ještě celou řadu dalších životů a negativně poznamenají mnoho lidí na doživotí. Ten, kdo se rozhodl jít za Kristem, který je bezpodmínečná Láska, je na odstřel. Když padne, padne jen a pouze do Boží náruče. Takový konec nemůže být špatný, natož tragický.


Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.