Seznamka
Stanislav Bubík
Autor: archiv S. Bubíka
Stanislav Bubik je duchovním Apoštolské církve, kde se v posledních 30 letech podílí na mnoha projektech. Založil a několik let vedl Nadační fond Nehemia. Podílel se na práci Nadačního fondu v Čečensku v době čečensko-ruské války. Od roku 1996 pracuje na projektu Církev bez hranic. Skrze tento projekt Apoštolská církev podporuje vznik nových křesťanských komunit. V rozhovoru pro magazín Christnet přibližuje život církve a svoji práci kazatele. Jako rozvedený otevřeně mluví i o tomto tabuizovaném tématu mezi křesťany. V závěru představuje své vize apoštolské služby církve, která přesahuje hranice denominací, národů i jednotlivých lidských osudů.
Jak se v současnosti daří Apoštolské církvi, kam patříte?
Z hlediska české církve můžeme říct, že se jí daří. Apoštolská církev spolu s Církví bratrskou jsou v Čechách stabilně rostoucí církve, což oproti všem ostatním se zase říct nedá. Ze statistického hlediska, kdybychom to vzali úplně suše, se nám tedy daří. Každý čelíme svým problémům, nevymyká se to ani Apoštolské církvi. Za mě jsem spokojený, že je to pořád jedna z nejlepších církví, která v České republice je. Koneckonců jsem kvůli tomu jejím členem. Kdyby bylo vše jinak, tak jsem asi taky jinde. Zároveň tím neříkám, že mají jít všichni k nám, pro každého může být to nejlepší něco jiného, protože jsme různí, každý jsme někde jinde. Toužím po tom, aby Apoštolská církev mohla ještě více růst v poznání Boha, v takové té vnitřní spiritualitě, aby mohla zažívat a zakoušet skutečně živého Boha v denním životě. Tedy nejen v nějaké teologii nebo v podobných věcech, ale skutečně ve vnitřním duchovním životě. Myslím si, že se to částečně daří a můžeme určitě jít dál.
Pracujete v církvi už od svých 23 let. Co vám ta léta dala?
Předtím, než jsem šel do církve pracovat na plný úvazek, jsem pracoval jako podnikatel. Po revoluci jsem založil s. r. o. Obchodoval jsem s drogerií, kterou jsme v Německu nakupovali a tady prodávali. To byl začátek devadesátých let, kdy se nám dařilo, obchody totiž vzkvétaly. Ale vnímal jsem, že takovou práci může dělat kdekdo. V té době spousta lidí začínala podnikat a dařilo se jim, ale pokud jsem se díval na spirituální část České republiky, viděl jsem velmi málo křesťanů. Vyrostl jsem v křesťanské rodině, takže jsem vnímal obrovské dědictví, které jsem dostal od svého dědečka a otce, protože jsem byl už třetí generací věřících lidí. Rozhodoval jsem se asi z tohoto hlediska. Dávalo mi smysl pracovat více duchovně, než pracovat jenom na rozvíjení obchodu a třeba i na shromažďování financí. Člověk je pak totiž může i bohulibě rozdělovat. Do dnešního dne si vážím každého, kdo podniká, vydělává a dokáže ještě ty finance někde rozdělovat, to byl i můj cíl v devadesátých letech. Ale duchovní práce mě naplňuje hodně moc, jsem za ni nesmírně rád. Pán Bůh mi umožnil do toho vstoupit, protože šlo o jeho zázrak, jeho povolání, tedy že mě přesvědčil, že do toho mám jít. Neměnil bych za nic na světě. V životě jsem měl různé etapy, pracoval jsem v zahraniční misii, humanitární organizaci, taky jsem zakládal nové církve. V současné době se znovu posouvám někam dál, svůj místní sbor totiž předávám a jdu víc do apoštolské služby. Další etapu života chci věnovat tomu, abych rozvíjel a budoval další skupiny a jednotlivce, kteří nějakým způsobem chtějí ve svém prostředí rozšiřovat biblickou ekklésií, proměňovat svoji společnost. Přede mnou je nová výzva, nové období, ale stále mě naplňuje duchovní práce a činnost v církvi.
Oficiálně jste Církev bez hranic. Co ten název znamená? Zasáhnout, připravit a uvolnit je vaše heslo…
Když jsme začínali zakládat první sbor Církve bez hranic v Chomutově, kde ten název taky vznikl, přemýšleli jsme nad názvem pro místní sbor. I proto, že si v té době v Apoštolské církvi, a nevím, jestli to byl módní trend, mnoho sborů dávalo takové typické názvy, třeba Maranatha, Dobrá zpráva, Křesťanské centrum. Každý název jako by měl specificky vyjadřovat charakteristiku místního sboru. Ve Slezsku se pro místní církev využívá slezské slovíčko „sbor“. Když jsme v Čechách říkali, že jdeme do sboru, tak lidi spíš vnímali a taky se nás na to ptali, jestli jdeme do hasičského sboru nebo do pěveckého sboru. Ve Slezsku přitom každý vnímá, že jdeme do církve. Sbor Apoštolské církve působil tak nějak zvláštně a lidi tomu nerozuměli, takže jsme se tomu chtěli vyhnout. Zároveň jsme vnímali, že církev je v českém prostředí velmi uzavřená, lidi to vnímají spíš tak, že se jedná o nějaký uzavřený klub. Když jsme se s lidmi bavili a zvali jsme je k nám, říkali, klidně do té církve přijďte, ale to není pro nás, věřící lidi. Chtěli jsme tedy vyjádřit, že jsme skutečně pro všechny, že nejsme jen pro křesťany, ale pro církev, která je otevřená. Druhý název, který byl blízko toho, abychom takto pojmenovali naši církev, bylo „otevřená církev“, otevřený sbor Apoštolské církve, to ale znělo nějak divně i pro nás. Bez hranic byli lékaři a mnoho dalších organizací, které tím vyjadřovali, co ten název obsahuje. Řekli jsme si, že Církev bez hranic ještě není a myslíme si, že to zafunguje velmi dobře. Když jsme se takto pojmenovali, tak to v mnoha komunitách na severu Čech velmi dobře zafungovalo směrem k Romům, protože tenkrát byli trochu vyčlenění. Najednou v tom spojení „bez hranic“ vnímali i fakt, že jim říkáme, že jsou vítaní a nemáme žádné hranice, etnické i jakékoliv jiné. Pro církev, i v 21. století být církví bez hranic je stále velmi zdařilý název, protože někdy se církev stále vůči někomu vymezuje a snaží se říct, my jsme tady pro ty a pro tamty. To zní trochu divně, ale v praxi to tak často je, že se vůči nějakým věcem vymezujeme. Že k jiným lidem vysíláme signál, my jsme tady pro ty svaté, dobré, co zvládají život, co žijí svůj život v pořádku. Myslím si, že církev by skutečně měla být bez hranic.
Jak vám jde zakládání sborů po celé republice dnes?
Daří se nám to, skrze Církev bez hranic vzniklo kolem třiceti nových sborů a církví, což pokládám za jeden z největších projektů zakládání sborů v Čechách. Teď se stále víc posouvám do toho, že se ještě víc chci věnovat různým jednotlivcům a skupinám, které jsou po celé republice – možná i na Slovensku, protože tam mám nějaké kontakty taky – a snaží se zakládat právě nové církve, sbory. Pro mě je církev skupina lidí, kde se scházejí věřící lidi. Ti lidé chtějí, aby světlo, které v nich svítí, mohlo svítit dál, aby mohlo jít dál do jejich měst, ulice. Nechci, aby to znamenalo, že nutně jde hlavně o to shánět nové členy do našeho klubu. Mělo by to být o tom, že skutečně přinášíme světlo tam, kde jsou lidi, že měníme naši ulici, naše města, přinášíme změnu do celého národa, nebo klidně na celý náš kontinent. Vůbec význam slova církev a to, co by církev měla dělat, v tom chci pomáhat ještě víc. Věřím, že se nám to nějakým způsobem daří a věřím taky, že ještě v dalším svém životě budu schopen to, co jsem se naučil, ještě víc zúročit a bude se nám dařit ještě líp.
Stanislav Bubík s rodinou
Autor: archiv S. Bubíka
V Kolíně máte školu. Čím se můžou stát její absolventi?
Denní studium tam skončilo, ale stále funguje dálková škola. Takže se na tomto studiu můžou podílet studenti z kterékoli církve, věřící lidi, kteří touží víc růst v poznávání různých teologických předmětů, můžou je tam tedy studovat.
Vy taky, i jako pastor, jezdíte do světa. Kde jste byl a kde se vám líbilo nejvíc? Čím vás to obohatilo?
Cestuji hodně, miluji totiž jiné kultury. Byl jsem v Africe na velkých kampaních, v Austrálii, Koreji, Indonésii, opakovaně v USA, nepočítaje mnohé země v Evropě, od Ruska až po Velkou Británii. Nevím, jestli bych dokázal říct, kde se mi líbilo nejvíc, všude je něco zajímavého, a přitom se zároveň cítím nejlíp tady doma. Neumím si představit, že bych se někam odstěhoval, jedině, že by to skutečně Pán Bůh po mně chtěl a dal mi touhu přimknout se k nějakému jinému národu, že bych tam žil. I jinak se mi líbí tady, na druhou stranu ale rád cestuji a poznávám jiné kultury. V každé z nich bylo zajímavé něco jiného. V Austrálii je nám církev svým přístupem hodně blízká, je to velice sekulární země, lidi tam nejsou tak náboženští jako třeba v USA, myslím z pohledu křesťanského. V Americe je skoro každý křesťan, v Austrálii spíš převládá evropský skepticismus, dokonce dneska i ateismus. Kulturně je mi ta země blízká, od tamní církve se můžeme spoustu věcí naučit. Stejně tak mi byla blízká země jako Indonésie, kde je to kulturně prostě jinde, protože jde o islámskou zemi. Přese všechno je tam křesťanství přece jenom ve velkém vzrůstu. Hlavně pro mě jde o zemi, kde Bůh neuvěřitelným způsobem jedná. Nikde jsem neviděl takové zázraky, nadpřirozené věci, které Bůh dělal právě jako tam. Jde zároveň o zemi, kde křesťanství v minulosti bylo hodně pronásledované radikálním islámem, ale přes to všechno se tam církev nezmenšila, ale naopak, mnohonásobně se zvětšila. Dnes se reálně počítá s tím, že v hlavním městě Jakartě je teď okolo 30 procent křesťanů. Podle mého jde o jeden z největších růstů křesťanství v posledních 20–30 letech, který na světě byl.
Jste rozvedený, ale máte novou rodinu. Jak se změnil váš pohled na svět? Nevadí vám o tom mluvit veřejně?
Jde o velké téma, rozvod je totiž tak trochu tabu. V mnoha věcech je to škoda. Rozvod by měl být poslední možností, ale měl by být možností. Když jako církev možnost rozvodu nepřipouštíme, tak se pak mnoho křesťanských manželství mění na určitý druh vězení. I proto, že věci nefungují, ti lidé jsou na sebe zlí, hádají se. Znám některá rádoby „křesťanská manželství“, nevím, jestli si zaslouží ten přídomek křesťanský, kde je to skutečně víc peklo než vztah lásky. Ale ti lidi říkají, „jsme křesťané, nerozvedeme se, protože je to správné“. Myslím si, že to správné není, že Bible to tak nemyslí. Ježíš to tak nemyslel. U Ježíše Pán Bůh říká: „kvůli tvrdosti vašeho srdce...“, u Mojžíše vám dá kněz rozvodový lístek. Myslím si, že to slovo, stejně jako jakékoliv jiné biblické slovo platí do dnešního dne, když to jinak nejde. Naše srdce ztvrdnou, nejsme ochotní své srdce změnit, když nechceme, nejsme ochotní. Někdy je lepší odejít a začít žít život znovu. Dostal jsem se do situace, kdy si moje bývalá žena našla jiný vztah, jiného muže, se kterým se seznámila. Já jsem se nějakým způsobem snažil dát nás znovu dohromady. Ona se však rozhodla jinak. Křesťanský postoj by měl být takový, že dáváme jiným lidem svobodu, nemanipulujeme a netlačíme je do nějakého rozhodnutí. To byla pro mě v té oblasti velká změna, protože předtím, když jsem se s tím nesetkal osobně, žil jsem v tom, že přece rozvod ne, nikdy. Ale když jsem to zažil na vlastní kůži, tak jsem si uvědomil, že manipulovat, tlačit nemůžu. Můžu se rozhodnout pro sebe, můžu změnit svůj život, ale nemůžu změnit život někoho jiného. Druhý člověk se rozhodne, že se mnou nechce žít, chce být s někým jiným, tak sice můžu říct, že se mi to nelíbí, ale musím tomu dát prostor.
Jak to vypadá u jiných věřících, se kterými se stýkáte?
Vždycky, když dnes sloužím u párů, které se rozvádějí, tak říkám – dejte tomu prostor, dejte tomu čas. V manželství se potřebujeme učit odpouštět, a to i v tak těžkých případech jako je nevěra, protože odpuštění je křesťanské. Pokud to ale nejde jinak a dlouhodobě se jeden z partnerů rozhodne nežít s vámi v lásce, tak to znamená, že vás nemiluje a nejde tím směrem k vám, ale odchází od vás, tak si myslím, že je na místě „rozlukový lístek“. Aby se věci, které jsou, dali prostě do pořádku, do řádu. Tak, jako nevěřím v partnerství na hromádce, které znamená, že dva lidi můžou žít bez papíru, bez manželství spolu, tak stejným způsobem nevěřím na nějaké rozpadlé manželství s papírem. To znamená, že to manželství vnitřně nefunguje. Navenek se tváříme, že co Bůh spojil, to nemůže nikdo rozpojit. To je obrovská blbost. Možná je to troufalé říct, ale děkuji dnes Bohu, že mi tím dovolil projít. Že od té doby jsem mohl sloužit skutečně desítkám nových manželských párů z rozvedených vztahů nebo rozvedeným lidem, tedy lidem, kterým se rozpadá manželství. Několikrát se to sice podařilo zachránit, ale mnohokrát se manželství skutečně rozpadlo. Měl jsem možnost je v tom doprovázet tak, aby se mohli rozejít v pokoji, mít vyrovnané vztahy s bývalým partnerem a pokud vstoupí do nového vztahu, taky nějak ten vztah žít dobře.
Stanislav Bubík na Pochodu pro Ježíše
Autor: archiv S. Bubíka
Jak vše dopadlo ve vašem případě?
Po sedmi letech, co se moje žena rozhodla žít s někým jiným, jsem se znovu oženil. Původně jsem myslel, že zůstanu sám, jen dva dospělí synové žili se mnou, bydleli jsme v jednom bytě. Bylo nám fajn, nic nám nescházelo, měli jsme takovou pánskou společnost. Vnímal jsem ale, že Pán mi dává novou příležitost k tomu, abych někoho miloval. Dokonce abych byl pro někoho náhradním otcem, kdo právě toho aktivního otce neměl. Moje současná manželka měla totiž syna z předchozího rozpadlého manželství, takže ho vychovávala sama. Když jsme se vzali, měl jsem možnost vychovávat nového syna a být pro něj nevlastním otcem. Takže to pro mě byla výzva, v padesáti letech se znovu oženit, ale jsem rád a vděčný Bohu za to, že mě tím provedl. Dneska mám s mojí současnou ženou krásný vztah, dokonce se nám narodilo dítě, mám tedy skoro čtyřletou holčičku. Proces to byl nelehký, ale jsem rád, že jsem jím prošel a že můžu být dnes tam, kde jsem. Pokud někdo prochází něčím podobným, tak mu chci říct, že život rozvodem nekončí, a i po něm může být život krásný. Nikdo, kdo se rozváděl, by to nikomu dalšímu zažít nepřál.
V zimě jste s dalšími církvemi zorganizovali v Praze Jesus pochod. Šlo se z Václavského náměstí až do Betlémské kaple. Jak jste s tím spokojení?
Dělala to hlavně skupina-hnutí Národní probuzení. Je to celonárodní a mezidominační hnutí, prostě za tím stáli lidi z mnoha církví. Někteří lidi z naší církve se k tomu hnutí taky připojili. Nevím, jak byli spokojení organizátoři sami, to bych se jich musel zeptat sám. Za mě to bylo perfektní. Pamatuji si ještě pochody v devadesátých letech, to skutečně bylo takové uliční hnutí, porevoluční. Když se řeklo Pochod Ježíše, tak se tehdy sjely tisíce, možná až k deseti tisícům lidí a pochodovalo se Prahou. Na současném pochodu bylo pár set lidí, myslím si ale, že to v této době byl jeden z největších. Určitě mě těšilo široké zastoupení různých denominací, skupin, tedy že se sjeli i lidi z celé republiky. Nebylo to jenom o Praze, dokonce i když nebylo nejlepší počasí. Lidi přijeli a mohli jsme tak nějakým způsobem demonstrovat, ukázat, že jsou tady věřící lidi a mají i poselství naděje pro tento svět.
Často zvete evangelizátory a pastory ze světa do ČR. Co si myslíte o různých církvích?
Věřím a vyznávám, že církev je jen jedna. To samozřejmě má několik rovin. Mé prohlášení znamená, že nejsme jen evangelíci, letniční, katolíci apod., ale že Kristus má skutečnou církev a ta je ve všech denominacích. Má to ale taky ten rozměr, že církev funguje celosvětově. Nemůžu říct, že je to americké, korejské nebo japonské křesťanství nebo jakékoliv jiné. Chci tam, kde nám Pán Bůh otevírá dveře, naslouchat. Slyšet o tom, co Bůh dělá v různých částech světa. Mně se to propojení strašně moc líbí. Myslím si, že se můžeme navzájem učit a funguje to tak ve všech odvětvích lidstva. Vědci, lékaři, sportovci a různé týmy z celého světa přece taky spolupracují. Mohli bychom tedy sáhnout po jakémkoliv odvětví lidstva. Pozitivní globalizace, jestli to takto můžu nazvat, znamená, že svět je skutečně jen jeden a že dneska máme k sobě daleko blíž než před sto lety, tedy v minulých generacích. Věřím, že i dnes můžeme v křesťanství vnímat a vidět, že se skutečně jedna církev z celého světa může propojovat a ovlivňovat. Nemám rád organizaci toho typu, kde je jedna denominace a která má jednu hlavu – nemířím tím na katolickou církev - myslím všeobecně celosvětovou, šílenou strukturu, kde existuje jedno vedení pro celý svět. Nic takového neděláme. Rád čas od času zvu na konferenci nějaké zajímavé lidi z úplně jiné části světa, kteří se sdílejí s tím, co Bůh dělá v jiné oblasti.
Co chystáte do budoucna, ať už se jedná o církev nebo o vás osobně?
Předávám teď místní církev mému nástupci, kterým bude Tomáš Süss, to je druhý pastor našeho sboru v Praze. Chci se totiž více věnovat apoštolské službě, tak, jak to chápu ve vlastním kontextu, který vnímám z Bible. Jde o to pomáhat vyzbrojovat se u těch, kteří pomoc potřebují. To znamená, že budu hodně cestovat po České republice, i trochu po Evropě, máme totiž nějaké projekty v Rakousku, Německu a Řecku. Chci pomáhat malým skupinám v tom, aby mohly být funkční církví. Ne, že by se musely nutně zvětšit. Kde to půjde, bylo by to samozřejmě hezké. Hlavně ale jde o to, aby ty skupiny mohly být funkční církve, tedy že budou do svého prostředí přinášet život. Takovým způsobem vnímám církev. Jestli máme v Řecku skupinu dvaceti, třiceti křesťanů, kteří slouží a pracují s uprchlíky, je to jejich svět. Když se scházejí, modlí a přemýšlejí nad tím, jak svět uprchlické krize můžou posunout, tak to je pro mě biblická ekklésie. Chci jim v tom pomáhat, vystrojovat je. Spíš o tom projektu sním, že ho tam budeme mít, ale jinak to používám jako příklad faktu, jak si církev představuji. Věřím tomu, že apoštol je někdo, kdo cestuje na různá místa a lidi povzbuzuje, posouvá je nějakým způsobem dál. Apoštolové v biblických Skutcích zakládali církve, to znamená, že to oni dělali, pak se vraceli do vlastních skupin a povzbuzovali je. Když skupiny vyrostly, pomáhali ustanovovat starší sboru, kteří byli určitými správci dané ekklésie v místě a ta přinášela Boží království v prostředí, kde byla. Po své padesátce a třiceti letech ve službě myslím, že mám dostatek zkušeností pro to, abych své zkušenosti mohl zúročit. Nejen ve sborovém prostředí, kde jsem to dělal posledních dvacet let v Praze, ale můžu je zúročit v rámci celého národa, možná i na různých místech ve světě, kde se otevírají dveře.
