Seznamka
Německá synodální cesta
Autor: Synodaler Weg / Maximilian von Lachner
Německo je stále zatíženo dědictvím kolébky Lutherovy reformace. Během trvání Synodální cesty ve Vatikánu zesílily obavy, že by mohlo nastat cosi jako druhá reformace, nové schizma pod německým praporem. Mezi kurií a německou biskupskou konferencí panuje napětí nejpozději od roku 2019, kdy byla Synodální cesta zahájena. Novinář Benedikt Heider píše v souvislosti s patovou situací německé a vatikánské synodality o kvadratuře kruhu.
První varovný dopis na toto téma nazvaný Putujícímu Božímu lidu v Německu napsal papež František v červnu 2019. Ocenil v něm reformní snahy německých biskupů, nicméně důrazně varoval před možností porušení jednoty se světovou církví. V červenci 2022 Vatikán varoval německou církev v Prohlášení Svatého stolce před vytvářením nových církevních struktur a změnami ve věcech morálky. V lednu 2023 krátce před pátým zasedáním Synodální cesty napsal Vatikán další varování, že Synodální cesta nemá pravomoc ustavit synodální radu, v níž by laici rozhodovali v církevních záležitostech spolu s biskupy. Dopis podepsal kardinál-státní sekretář Pietro Parolin, prefekt Dikasteria pro nauku víry kardinál Luis Ladaria a prefekt Dikasteria pro biskupy Marc Ouellet.
Od samého začátku německého reformního projektu Synodální cesta se tedy vrší napomenutí z Říma německým katolíkům. Papež František dal už několikrát najevo, že reformní kurs katolické církve v Německu vidí kriticky. Naposledy přišel napomínací dopis německým biskupům 16. února 2024. Dopis podepsali kardinálové Pietro Parolin, Víctor Manuel Fernández (dikasterium pro nauku víry) a Robert Francis Prevost (dikasterium pro biskupy). Biskupové ho obdrželi krátce předtím, než měli na svém jarním zasedání hlasovat o stanovách, tj. o zřízení stálé synodální rady, která by zajistila pravidelný dialog biskupů s kněžími a laiky.
Právě tato plánovaná synodální rada, jejíž práce měla začít nejpozději v roce 2026, je v očích kuriálních kardinálů kamenem úrazu. Němečtí katolíci by ji vytvořili nezávisle na církevním právu a kardinálové se obávají, že paralelní fungování takové rady vedle biskupské konference (a v součinnosti s ní) by omezilo pravomoc jednotlivých biskupů. Němečtí biskupové a laici organizovaní v Centrálním výboru německých katolíků (ZdK) jsou naopak přesvědčeni, že ustavení takové rady církevnímu právu neodporuje. Předseda DBK Georg Bätzing nepřestává zdůrazňovat, že práce plánované rady nepřekročí rámec platného kanonického práva. Podle něj synodální rada postavení biskupů neohrozí, nýbrž posílí.
Trojici kuriálních kardinálů podepsaných pod posledním napomínacím dopisem ze 16. února 2024 podpořil rakouský kardinál a vídeňský arcibiskup Christoph Schönborn: také on spatřuje v synodální radě složené z biskupů i laiků známku schismatu, před nímž Vatikán od začátku varuje. Ještě ostřeji se vyjádřil německý kuriální kardinál Walter Kasper, který vytýká německým biskupům, že chtějí vystupovat v roli učitelů a mistrovat podle svého vidění biskupy jiných místních církví. Synodální výbor, který měl vyústit ve spornou synodální radu, se poprvé sešel v listopadu minulého roku. Po posledním varovném dopise němečtí biskupové couvli a od hlasování o stanovách synodální rady upustili - k velké nespokojenosti laiků organizovaných v ZdK.
Předseda DBK Georg Bätzing nadále trvá na tom, že v Německu jde o to, aby byl úřad biskupa (otřesený nedávnými skandály) posílen a postaven “na novou základnu”. Bätzing se odvolává na probíhající světovou synodu o synodalitě, která také rozlišuje mezi “decision making” (poradní fáze) a “decision taking” (rozhodovací fáze), z nichž první počítá s účastí laiků, druhá pak pouze s ordinovanými biskupy. Mezi synodály panuje rozladění a nechybějí hlasy, že Vatikán nerozeznal znamení doby. K tomu se zjevně přiklání i vídeňský teolog Paul M. Zulehner, podle něhož se vatikánské úřady dosud nezbavily nánosu absolutismu sahajícího k I. Vatikánskému koncilu - nánosu, který přetrvává i po II. Vatikánském koncilu. Zulehner zdůrazňuje nutnost nové kultury úřadu.
22. března letošního roku se v Římě uskutečnilo smířlivé jednání německých biskupů a kuriálních kardinálů. Jednání bylo ve společném tiskovém prohlášení diplomaticky označeno jako pojmenování “rozdílů a shody v pozitivní a konstruktivní atmosféře”. Vzájemné rozhovory mají pokračovat a jejich cílem má být rozvíjení konkrétních forem synodality v Německu ve shodě s eklesiologií II. Vatikánského koncilu.
Německu tedy záměr ustavení stálé synodální rady pro spolupráci s biskupy neprošel a od té doby si přímí účastníci Synodální cesty, novináři či pozorovatelé mohou klást otázku, zda dosavadní vyústění dlouhodobého napětí mezi kurií a německými katolíky lze považovat za remízu, nebo prohru. Předseda DBK Georg Bätzing vidí výsledek Synodální cesty od jejího počátku až po dnešek spíše pozitivně, byť přiznává, že biskupové zpočátku papežské intervence podcenili. Práce dosavadního synodálního výboru zpochybněna nebyla a velmi opatrné pokračování Synodální cesty je zatím zajištěno. Synodální výbor se má ke svému druhému jednání sejít v polovině letošního června. Někteří novináři a pozorovatelé, mezi nimi Matthias Altmann a Benedikt Heider, však dodávají, že při dalším pokračování Synodální cesty budou její účastníci potřebovat pořádnou dávku trpělivosti a nevyhnou se ani zklamání.
Italský teolog a církevní historik žijící v Americe Massimo Faggioli naznačuje, že po smířlivém jednání se římské kurii podařilo otupit hranu německé paralelní synodality především tím, že klíčová témata, na nichž německé Synodální cestě nejvíc záleží, byla rozhodnutím papeže Františka ze 14. března t.r. (o vzniku deseti studijních skupin k reformním tématům) odstavena na vedlejší kolej. Dosud se němečtí katolíci mohli odvolávat na to, že jednají o podnětech, které mají být předloženy k rozhodnutí světové synodě. Dnes víme, že o těchto tématech druhé synodní shromáždění pravděpodobně žádná rozhodnutí přijímat nebude.
Faggioli upozorňuje, že Německo není jedinou zemí, která nastartovala samostatný synodální proces. Podobný proces běží také v Latinské Americe. Rozdíl je v odlišné mentalitě těchto světadílů. V Latinské Americe to většinou probíhá tak, že biskup nejdříve předloží svůj záměr a většina účastníků synodního shromáždění jeho rozhodnutí potvrdí. Synodální kultura v Německu a dalších evropských zemích je zaměřena více demokraticky. Tady na začátku hlasování není jasné, zda se biskup k jeho výsledku přikloní. Papež František, který z Latinské Ameriky pochází, proti evropskému právnímu přístupu upřednostňuje pastorální přístup. Více konsensu, méně konfrontace.
Řím je v německém případě ostražitý, protože německý styl zpochybňuje roli episkopátu tak, jak je definovaná po staletí. Nejde tedy primárně o sporné otázky dobrovolného celibátu, nového pohledu na sexualitu či diakonát pro ženy, ale o zpochybnění celé hierarchické struktury. Pro kuriální kruhy je velmi obtížné přijmout možnost, že biskup by mohl mít stejné hlasovací právo jako laik. Obáváme-li se schismatu, nemůžeme přehlédnout, že některé místní církve k němu mají mnohem blíž než Německo. Ve Spojených státech existuje hyperpolitizace církve a jistá část katolické církve se de facto už ve schizmatu nachází. Německo je tedy výzvou pro samotný Františkův koncept synodality.
Autorka vystudovala historii a teologii.
